Pohádka na dobrou noc

Pohádka, která by obsahovala slova:lokomotiva, rosa, vosa, Honza, špendlík, počítač, chaloupka, král, les, voda.

Za sedmero horami, sedmero lesy a sedmero vodami kdesi v Pobaltí žil byl pan král a paní královna, kteří měli dva dospělé syny. Byli již staří, a tak se král těšil na to, že předá vládu svým následníkům. Jenomže jelikož byli dvojčata, tak nebyl žádný z nich vlastně starší. A co teď? I rozhodl se král, že své království předá tomu, kdo si dříve přivede nevěstu – budoucí královnu.
Princ Martin se rozhodl pro severní království, kde jak slyšel, žila krásná princezna, za kterou se sjížděli princové ze široka daleka. Ona však zatím každého odmítala. Princ se rozhodl, že zkusí štěstí. Na nádraží už na něj čekala lokomotiva se speciálním přídavným vagónkem první třídy a milý Martin si to štrádoval směrem na Rusko s nadějí, že carevna Kateřina bude jeho oku blízka a že si ji přivede coby nevěstu domů.
Necháme Martina cestovat na sever a podíváme se, jak na to šel druhý princ Honza.
Ten se rozhodl pro modernější metodu. Na svém počitači si spustil internet a našel si na seznamce tuze krásnou pannu, se kterou si povídal tak dlouho, až zjistil, že ji má velmi rád. „To by byla nevěsta pro mě,“pomyslel si jen tak pro sebe.
Jenomže to si představoval jako Hurvínek válku. Ona krasavice Griselda totiž žila uprostřed lesa v Amazonské džungli v malé chaloupce na kuřích nožkách sama jen s pevným připojením na internet. Žádný vlak tam bohužel nemířil, tak princ nasedl do svého Rolce royce, přemístil se na letiště, nasedl do soukromého Boingu 737/500 upraveného ve stylu Air force one, kde ho čekal 15ti hodinový let do občanskou válkou zmítaných spojených států amerických.
Tou dobou už se ale Martin blížil k Moskvě silně posilněn pochutinami z jídelního vozu. Na nádraží na něho nikdo nečekal, protože vlastně ani nebyl úplně vítán, a tak se zklamaně dopotácel do prvního taxíku, který by ho odvezl do honosného sídla carevny Kateřiny. Jaké tedy bylo jeho překvapení, když zjistil, že honosné sídlo není nic jiného než velké iglu o padesáti místnostech. Zabušil prudce na dveře, ve kterých zůstal otisk jeho pěsti. Žádný dunivý zvuk se ale neozval. Pak si povšiml zvonku po levé straně, do kterého se jen horko těžko strefoval.
Dveře se otevřely a za nimi stál komorník, který se představil jako Rasputin. Vzal ho pod paží a odnesl do pokoje. Ráno ležel na nočním stolku lísteček, že ho carevna Kateřina očekává v hlavním sále ke snídaní. Rozbalil tedy ze své plné polní slušivý oblek od Armaniho, postříkal se voňavkou od Huga Bosse a vydal se vstříc prvnímu setkání s krásnou carevnou.
Jak tak procházel rozhlehlým palácovým iglu k hlavnímu sálu, opustila prince Martina všechna odvaha na setkání s carevnou. Otočil se, zbalil si svou polní a vydal se tou nejkratší cestou zpátky na nádraží. „Aspoň najíst jsem se měl,“ pomyslel si v duchu, ale to už viděl z dálky nádražní halu a vyhřátý luxusní vagón. „Stejně tu byla příšerná zima a domů daleko.“ S těmi slovy se ani neohlédl a nastoupil do vlaku. Ještě se naposledy podíval z okénka a již se chystal strojvůdci rozkázat odjezd, když tu náhle spatřil nejkrásnější dívku ve svém životě. Měla nádherné dlouhé dredy, v obočí pircing a v uchu špendlík. Vzplanul k ní plamenem pravé lásky. Nechal si na rameno vytetovat její jméno Nataša a odjeli spolu ve vagónku do západu slunce.
Jenomže Nataše se to rozleželo v hlavě, ukradla princi z příborníku stříbrné příbory, vyskočila za jízdy uprostřed zasněženého pole a odebrala se zpátky na Moskvu. Martin se trápil nevýslovným žalem a steskem. Rozhodl se vzdát světského života, protože když nemůže mít Natašu, tak nechce již žádnou, a vstoupil do kláštera.
Mezitím už se Honza prosekává hustou džunglí za svou milou. Konečně se mu bude hodit příručka rádce mladých svišťů. Hlavně se musí dobře ochránit před místní havětí. Sežrat se ho snažilo snad už úplně všechno. Přes malé roztomilé masožravé žížalky, přes hejno divokých vos až po jedovaté krajty. Ovšem on šel statečně dál hnán svou nekonečnou láskou ke spanilé Griseldě.
Ta na něho čekala ve své chajdě na kuřích nožkách. Co chvíli hypnotizovala displey mobilního telefonu, jestli už se její milý neblíží. Ale žádná zpráva nepřicházela.
Honza se potýkal s liánami, havětí a hrubým nedostatkem prášků na alergie. Krom jiného mu také docházelo jídlo a k pití měl již třetím dnem jen rosu z k větů volně žijících rostlin, které né vždy vypadaly úplně důvěryhodně. Již to chtěl vzdát a vrátit se, když uslyšel hrozný křik.
„To je snad Viktorka u splavu,“řekl si pro sebe Honza a zacpal si uši. Nicméně šel dál po tom nelibém zvuku až spatřil … splav a na něm krásnou Griseldu.
„Zpíváš krásně, ale dlouho“, oznámil jí s úsměvem místo pozdravu. Griselda se lekla a spadla do vody.
V Amazonii nechali chajdu na kuřích nožkách i s připojením na internet. Griselda si s sebou do Pobalti vzala jen svou nejmilejší tarantuli a vydala se s princem do jeho rodné země.
A byla svatba. Slavilo se den a noc a ještě další den a další noc.
A jestli neumřeli, tak tam žijou dodnes.