Vánoce

Nic není hezčího než jsou klidné Vánoce. Rodinná pohoda, svíčky, kapr a bramborový salát, trochu vína, spousta dárečků, stromeček a koledy. Idylka. Největší průšvih ale nastane, když si začnete představovat, že takovéhle Vánoce doopravdy mít budete.
Začalo to naprosto nevinnou poznámkou pronesenou naší babičkou nejspíš jenom v rozmaru. „Což takhle kdybychom si udělali tradiční Vánoce?“ Málokdo si dovede představit mé zděšení. Co si pod tím tak babička může představovat? To jsem se měl dozvědět velmi vzápětí.
„Budeme lít olovo. Je to krásná stará tradice.“ No budiž. Člověk si řekne, že to je taková hodně nevinná zábava. Jenomže né u nás. Babička domů donesla kus olova, který patrně ukradla kdesi za továrnou ZVU. Matně jsem si vzpomněl na několik pouček o účincích olova na lidský organismus. Nicméně jal jsem se neohroženě zahřívat pánev.
Uvařili jsme si kafíčko, připravili studenou vodu a babička měla sáhodlouhý monolog o dávných časech – aneb jak se to dělalo zamlada. Díky této jistě poučné rádobydebatě jsme všichni úspěšně zapomněli na milé olovo na plotně. Výpary jsme již chvíli čichali, ale nikoho nějak nenapadlo se podívat, jak na tom je. Náhle vyskočila maminka a zjistila, že olova je tak půlka, takže nebude moc co lít. „Všichni tady zemřeme,“ proběhlo mi hlavou v návalu paniky.
„Otevřít okna!“ zařvala maminka jako jediná v té chvíli myslící chladně. Možná že to nás zachránilo. Na balkon jsme postavili i káď se studenou vodou a zbytek olova do ní nalili. Když už jsme si mysleli, že je to dostatečně dlouho a olovo je tudíž studené, vytáhli jsme z kádě naprosto neidentifikovatelnou hroudu čehosi černého úžasně smrdícího. Babičce zazářily v očích plamínky a hned začala vymýšlet, co to všechno může znamenat. Pro mě to byl akorát kus olova jen zdeformovanější než na začátku. To nám ty Vánoce pěkně začínají.
Krájení jablka se díky bohu obešlo bez větších potíží. Jen první jablko bylo červavé a druhé zhnilé. Maminka je ale šikovná, takže rozřízla jablíčko přesně uprostřed a objevila se hvězdička. Nikdo z nás si sice na význam onoho obrazce nevzpomněl, ale bylo to vážně hezké. Hlavně pro nezúčastněné osoby docela i bezpečné.
Kámen úrazu přišel při zdobení stromečku. Táta seděl v křesle a důležitě radil, babička podávala ozdobičky a my s bráchou jsme je věšeli na strom. Pominu to, že jsme se pohádali o estetičnosti celého stromku, hlavně jsem byl velmi proti jakýmkoli kýčovitým baňkám, které se tam snažila babička navlékat na každou větvičku a vypadalo to tak sladce, že by to člověk rovnou vyhodil z okna. Největší problém nastal při otázce, zda použít či nepoužít prskavky. Bylo mi naprosto jasné, že v blízkosti tolika hořlavých věcí, jako je například dřevěný noční stolek z masivního dubu, který si maminka nedávno koupila, nebo koberec, který už také zažil lepší časy, by to nemuselo dopadnout úplně dobře. Naštěstí tatínek měl v tomto směru hlavní slovo a prskavky se nekonaly. Tedy – neměly se konat … .
Hlavou mi proběhla krásná větička z jisté nejmenované reklamy: „ … a když to vydržíš až do večera – nepapat – tak uvidíš zlaté prasátko.“ Popravdě, kdyby toto platilo, určitě bychom jich každý viděl aspoň stádo. Dík dodržování tradice jsme všichni už viděli dvojitě a to do večeře zbývala ještě víc než hodina. Kapr už byl připraven na smažení, na balkoně v míse jsme tušili bramborový salát, ale nám nebylo dopřáno vůbec nic. Pomalu jsem začal přemýšlet o tom, že spáchám babičkovraždu a jen tak pro pobavení jsem v duchu rozebíral do detailu akt své pomsty. Né nadarmo býkovi před vstupem do arény nedávají od rána nažrat – bývají potom agresivnější.
Hodinky ubíhaly pomalu. V obýváku už byly zavřené dveře, takže Ježíšek mohl přijít. To jsem tedy zvědav, jak se k nám dostane. Bydlíme v desátém patře a okna jsou zabedněná. Že by osmóza? Na pohádky už dávno nevěřim, ale kvůli bráškovi to hrajeme dál. Skoro bych mu přál, aby to bylo věčně, protože tu radost v jeho očích, když pak zazvoní zvoneček, bych přál snad vidět každému. Stojí to za všechny strasti Vánočních svátků.
Tik tak tik tak. Hodiny dotikaly šestou a my jsme zasedli ke Štědrovečernímu stolu. Konečně. Všichni jsme do sebe hladově nalili polévku. Maminka nastolila romantiku vonnou svíčkou a kupodivu bylo takové až omamné ticho a klid. Má snad takhle vypadat rodinná pohoda? No možná. Na kapříka už jsme rozsvítili a skoro poprvé jsem se mohl doopravdy usmát. Žádná vzpříčená kost. „Pááááni, letost nejdeme na pohotovost. To je lepší jak loni.“ Proběhlo mi jen tak hlavou, ale nahlas jsem neměl tu odvahu to vyslovit. Takový cynik přeci jen nejsem.
To posvátné ticho večera protnul tak dlouho očekáváný jemný cinkot zvonečku. Tatínek zatahal za provázek a šibalsky na mě mrknul. Bráška si ničeho nevšimnul a to bylo strašně moc fajn. Vyskočil ze židle a řítil se obrovskou rychlostí do obýváku. Tam stál vánoční stromeček v plné kráse umělých svíček a … prskavky??? Babička si totiž neodpustila tam jednu dát. Ovšem chytla od ní spodní větvička. Duchapřítomná maminka to všechno stihla postříkat trochou vody. Nic hrozného se vlastně nestalo, takže babička jenom pokrčila rameny a maminka zakroutila nevěřícně hlavou cosi si při tom sprostě mumlajíc.
Bráška nám rozdával dárky a především se snažil najít nějaký pro sebe. Musel být celý rok příšerně hodný, protože kolik toho dostal, to skoro vypadalo na prohlášení za svatého a 3 motlitby každý den.
„Mami, mami, já jsem dostal vláček. Péťo, podívej,“ ukazoval mi dokonalý model staré parní lokomotivy. Měl jsem radost i za něj.
Byly to Vánoce plné překvapení. Ale vpodstatě jsem rád za to, že i když se něco úplně nepovedlo, tak nějaká ta rodinná pohoda tu byla pořád a já si uvědomil, že to mě na tom strašně moc těší. Mám je všechny rád a zkusim si zapamatovat každičký moment dnešního dne. To až budu někdy v daleké budoucnosti vyprávět vnoučatům, jak se mají dělat opravdové Vánoce.