Mé ranní dobrodružství

Venku začíná pomalu přituhovat a mě s stále častěji v hlavě vynořují myšlenky, že čas na výměnu pneumatik letních za zimní už nastal. Mí kolegovové mě s pobaveným úsměvem na rtech informují (to jsi si vzpomněla brzy), že servisy mají nabito a čekací lhůty jsou dlouhé, tak stále vyčkávám na ten správný okamžik.
Je rozhodnuto - za týden chci jet na hory, tak zvedám telefon a snažím se domluvit termín výměny na víkend, protože přes týden v Praze k smrti nerada jezdím - prostě mám strach .
Z nesmlouvavých úst technika k mým uším doléhá jako z velké dálky můj ortel - víkend je obsazený, jediný termín v pátek ráno. Bleskově vyhodnocuji svou situaci a neochotně souhlasím, co mohu taky jiného dělat, ty zimní pneumatiky na cestu na hory nezbytně potřebuji - zas tak velký hazardér nejsem.
Obvykle trpím zácpou, ale pokud musím někam jet a neznám cestu, mávnutím kouzelného proutku v mém těle nastává reakce zcela opačná. V duchu se utěšuji, zvládnu to, mám přece navigaci.
I když příšerně nerada vstávám, v pátek si nařídím budíka na půl šesté. Uvařím si kávu, aby mě trochu probrala, vyjímečně zapálím cigaretu na uklidněnou (normálně doma nekouřím) a už poněkolikáté zkontroluji adresu servisu. V tom pocítím nutkavé křeče v břiše a dobíhám na záchod. Mozek správně vyhodnocuje, že ještě není ta pravá chvíle odejít z bytu, protože mrouskání v břiše neustává..
Po třetí návštěvě WC usoudím, že mohu bezpěčně sejít k autu a vyrazit. Usednu za volant a snažím se přichytit držák navigace přísavkou na přední sklo. Tlačím na přísavku ze všech sil, aby pořádně přilnula ke sklu. Adresa navolena, bezpečnostní pásy a rozsvícená světla zkontrolovány a nezbytný andělíček z růženínu v kabelce - pro štěstí a ochranu.
Po necelých 100 metrech se přísavka uvolní a navigace i s držákem letí střemhlav dolů na podlahu auta. Pádem se vždycky vynuluje a já nevím kde jsem a ani kam jedu, jestli zadaný cíl zůstal v paměti či mi škodolibě přeskočil na něco z oblíbených a já pojedu Bůh ví kam..
Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě na sídlišti a mohu si v klidu mezi baráky zastavit a znovu navigaci naistalovat, mě to přiliš nerozhazuje. V duchu si nadávám, že jsem před týdnem auto přepečlivě leštila a voskovala zvenku i zevnitř, aby bylo dobře připravené na zimu. Sklo auta je sice čisté a lesklé jako průzračná voda jezírka, ale jeho hladkost a kluzkost si v ničem nezadá se zamrzlou vodní plochou.
I když je teprve před sedmou ráno, provoz na cestách je snad už na stupni 4. "Kam proboha všichni jedou?" Dostat se z vedlejší ulice na hlavní, kde nejsou semafory vypadá jako docela těžký úkol. Souvislá řada aut v obou směrech a nikdo se nesmiluje, aby přibrzdil nebo mi bliknul, že mě pustí. Za mnou se pomalu hromadí další a další auta.. Musím vsadit na drzost! Prudce vjedu do křižovatky a natvrdo se nacpu mezi auta - ať ten za mnou trochu přibrzdí. Vyšlo to, kupodivu řidič za mnou není příliš nervozní a nedává mi najevou svou nevoli patřičným stisknutím klaksonu, když musí brzdit kvůli nějaké ženské, která se mu tam nacpala.
Ovšem navigace opět neunesla můj prudký rozjezd a zatáčku. Nic se neděje, jsem v koloně, jedu tak 40, mám čas znovu ji připevnit a oveřit cíl. Sice mám trošku problém udržet se ve svém pruhu - podle jízdy to vypadá, že mám už něco po ránu upito a v zápětí brzdím na poslední chvíli, když se kolona nečekaně zastaví.
Táhnu se několik kilometrů kolonou a mé nitro už přijalo za své, že teď už snad bude klid. Z omylu mě brzy vyvede další velká křižovatka a prudké zatáčení vlevo. Opět posbírám navigaci a v hrůze, že budu muset během chvíle odbočit (ale kterým směrem jsem zapomněla) si dávám navigaci na klín. Brzy zjišťuji, že je to značně nepohodlné a i nebezpečné.
Hlasitost je v klíně tak utlumena, že nevím, kdy a kam zabočit. Nemohu přece koukat stále do klína, potřebuji se dívat před a kolem sebe!
Již docela nacvičeným pohybem upínám tu potvoru ( ovšem bez ní tam nedojedu) na kluzké sklo. Nenechává mě ovšem příliš dlouho v klidu, já však mám pocit, že bych si ho už zasloužila.
Tentokrát navigace zapadla až pod přední sedačku spolujezdce, popojíždím opět v koloně, tak by to snad neměl být tak velký problém ji vylovit...v okamžiku, kdy se má hlava ocitá konečně nad úrovni palubovky zaregistrují mé vytřeštěné oči těsně přede mnou auto (proč stojí?), šlápnu na brzdu a čekám na zvuk narážejícího plechu o plech. Zastavím pár centimetrů od kufru té stříbrné octávie a ještě stále nevěřícně koukám, že to vyšlo. Ale bylo to opravdu o fous. " Díky můj anděli strážný, máš ty se mnou ale práce!" Na okamžik mě téměř ovládne bezmocný pocit hysterie - vždyť to auto vůbec nebrzdí nebo jsem snad brzdila příliš pozdě?
Má cesta mi připadá čím dál tím víc jako komedie ze seriálu Mr. Beana, jenže toto není komedie, toto je bohužel drsná realita.
I když má nálada je téměř na bodu mrazu, uvnitř mě hřeje vědomí, že mi zbývají již pouhé 2 km do cíle cesty. Najednou získávám pocit, že už matně vím, kde jsem. Hlas z navigace mi říká: "Jeďte rovně", ale já mám pocit, že bych měla jet vpravo. Na chvíli znejistím,ale potom poslechnu navigaci a jedu rovně. Chyba lávky, dostávám se na vnější okruh a jsem v pytli, budu se muset vrátit, ovšem jak? Musím někde odbočit vlevo - přikázaný směr vlevo, zastavím na hranici křižovatky a přede mnou se rýsuje čtyřproudová silnice - to je snad jen sen! Mrknu do zrcátka, jestli za mnou nikdo není, díky Bohu že ne. Stojím tedy na místě a pozoruji v šeru projíždějící auta a snažím se pochopit, kam a jak bych vlastně měla zahnout. Po chvíli se zorientuji a vydávám se dál. Několik dalších obratů a jsem konečně na příjezdové cestě k servisu. Teď ještě poslední maličkost, najít místo na zaparkování. Štěstí se na mě usmálo, úplně na konci v kopci je jedno místo volné. Podařilo se. Šťastná, že jsem bez ztráty desítky dojela, předávám klíče technikovi a tím i starost o auto. S blažeností v duši nastupuji do MHD (jak dokáže být někdy socka příjemná a přívětivá), usednu na sedadlo, zhluboka si vydýchnu a s pocitem lehkosti jedu do práce. Úkol splněn!