I ČECH MŮŽE MÍT ŠTĚSTÍ

Když jsem asi po čtyřiceti létech neočekávaně ovdověl a už mě neměl kdo živit, a ani děti v Hrabyni nevěděly o svém zájmu, rozhodl jsem se rázně. Vrhnu se do velkopodnikání.
Začal jsem horečně přemýšlet a už po půl roce jsem věděl, že můj druhý nápad je cestou k těm, jak se tomu lidově věří, miliónům. Zažádal jsem si o tu, no tu, hospodskou činnost. Nedali mi ji.
Umně jsem pozměnil úředního šimla a papír byl na světě.
Bez problémů mi neúspěšný kolega pronajal zaplivanou hospůdku na okraji aglomerace za symbolickou cenu 50000,- měsíčně s možnosti výhodného odkladu splátky až o tři dny s neuvěřitelně nízkým penále 650% - no nedejte 650,-Kč - když se vám náhodou tři dny nezadaří.
Můj zájem, prodávat cizokrajná jídla vybraným hostům z vilového satelitu hned na druhém konci města, se mi líbil. Recepty jsem nechal na mé ověřené schopnosti improvizovat a na zkušenosti, že jsem si vždycky něco k jídlu našel.
Co se týče peněz, hravě jsem si vypočítal, že když k nám přijde jenom část obyvatel se svými dvěma nebo třemi dětmi, byť by jen párkrát za týden, někdy i dvakrát denně, můj sen o krásné neposkvrněné a a s láskou utvořené Felicii se brzy vyplní.
To, že první dva dny nikdo nepřišel mi vůbec nevadilo, alespoň jsem si ověřil neschopnost několika rádoby číšníků, kteří z obavy, že nezvládnou mnou požadované tempo, odmítali roznášet mé výtvory. Vděčím jim za rozšíření mé aktivity na profesi kuchař-číšník.
Dva v jednom - více prachů.
Třetí den konečně někdo přišel, byli sice jenom dva, ale od něčeho se musí začít. Než jsem stačil něco uvařit, schytal jsem facku nebo kolik. Tu jednu jsem určitě spočítal dobře. Přijdou večer.
Přesto, že jsem do večera vydělal přes 26,-korun, v pokladně bylo málo. Vytáhl jsem tedy z kalhot těch šestsetpade na úroky, připravil tři talíře cizojazyčného guláše, dva pro ně a taky jeden pro mne, aby se neupejpali, když ho mají zadarmo.
Jestli přišli nevím. Mnohočetná zranění která jsem utrpěl, pravděpodobně pádem odněkud z výšky, a množství guláše mísícího se s mou krví spíše odpovídá tomu, že jim do toho něco vlezlo.
Hned po propuštění z ára jsem vše pečlivě uklidil, sdrátoval židle a vyměnil okenní tabule, aby štamgasti nic nepoznali.
Vyhlížel jsem zájezdový autobus až do chvíle než dva kamarádi z auta se zeleným pruhem se rozloučili se svým kámošem a ten zamířil ke mně.
Máš něco do hrdla? Chvíli jsem nechápal. Neviděje ani láhev, natož hrdlo. Vtom mi blikla znalost anatomie a pochopil jsem. Tento avantgardní muž používající zajisté cizokrajný odér souznějící s jeho imičí pyšně nosící módní kolekci nějakého ulítlého makarona - MÁ ŽÍZEŇ.
Račte dál pane, řekl jsem česky nevěda není-li cizinec.
Byl to Čech.
Když vypil všechny zásoby alkoholu, kterému říkal chlast, popadl mě strach, že předčasně odejde. Napadlo mne spasení. Nabídl jsem mu mé menu. VYBRAL SI ČTYŘI.
Jeho "DU SE VYCHCAT" pokladnu nenaplnilo. Již jsem ho nikdy NEUCÍTIL.
Jaro bylo krásné, tři hosté se pravidelně střídali v mé prosperující BUMBÁRNĚ, dávali mi dýško a sem tam
poručili i nějakou tu štamprličku pro svého šefíka.
Z výtěžku jsem měl docela slušné kapesné na přilepšenou.
Zmrazený český guláš jim chutnal a já měl denně co jíst.
Někdy jsme si i zazpívali.
ZRAZU PRIJĚCHAL AVTAMABIL.
Pazdravljajem těbja. Idi sjuda "bál jsem se" něbajis eto tvajo EURO. Četyry miliony. Podepiš! I ujechali.
Povodně v létě 1988 mi zachránily život a přinesly obrovské jmění. Poté co jsem byl zaživa zakopán
dva metry do rodné hroudy, prý jako nějaká barevná kobyla, přišla velká voda a ne jak se praví všechno vzala, ale vyplavila mě daleko od vlastní země. Tam prodávám plechové SUDY hlavně k nám domů.
MĚJTE SE ŠŤASTNĚ.