Epic Story (1.ČÁST)

Tento příběh, ano myslím právě ten který zatím nečtete, není jen tak obyčejný příběh. Je to příběh plný těch nejhorších blbostí a oplizlostí, jaké mi mohly z mého chorého mozku vylézt. Snažil jsem se pokračovat ve stopách skvělých filmů jako Scary movie nebo Epic movie. Jisté ale je, že se mi to nepovedlo. Jsou to zvláštní, jedinečné a hlavně hluboké stopy, do kterých bych zapadl a už nevylezl. Proto se pokuste vyšlápnout mé bahnité stopy, které výše uvedeným filmům nesahají ani po kotníky.

***
Tohoto podzimního dne si jako obyčejně vykračoval náš hlavní hrdina Mike po cestě, která vedla do místní elektroprodejny. Skoro každý den tam chodil, ale jen čumět do výlohy. Neměl peníze na to co chtěl. Ve škole šprtal a po pádu kapitalismu a nynější nadvlády hiphopismu se vše otočilo – šprti propadli a ti neučící se vyvolení se stali hlavními kingy. Mike čuměl do výlohy, ale něco ho znepokojovalo. Nějakej týpek čuměl na něj. “Hele, co je?” zeptal se ho. “Nic, ale tobě asi něco je.” odpověděl ten týpek. “Jo, mě asi něco bude,” Mike k němu přistoupil blíž, “protože dementi jako ty mi neumožnili najít si lepší práci! Co ode mě vlastně chceš?” “Dobrá otázka. Chci ti pomoct.”
“A to si jako kdo že chceš pomoct zrovna mě?” ptal se Mike.
“Jmenuju se Harry Killer. Pracuji jako programátor a webdesinger pro školu T.G.Bradavika. Můžu se nabourat do vládních počítačů, změnit tvoji identitu, nebo-”
“DRŽ HUBU!” okřikl ho Mike. “Nemám čas na compistický maniaky. Kromě toho hrozně smrdíš.”
“To už tak bývá u dnešní šlechty..”
“Ty zmr...” raději se ale odmlčel, protože se poblíž objevil punker. Punkeři byli pod ochranou hoperů, tak to nařídil nynější prezident Eneman Goodnic.
“Do prdele s kurvama jako ty a hlavně mi neříkej co mám dělat!” nasral se Mike.
“A.. říkal jsem snad něco takového?” divil se Killer.
“No... kurva neřikal a co má bejt, ty voplzlý pako? Polib mi hřbet jako že se Wanteder Goodnic jmenuju.” Killer chvíli vypadal že omdlí. “Ty si Wanteder Goodnic? Syn Enemanův?”
“Jo to budu já..” vzdychl si smutně Mike.
“A proč si říkáš Mike? Proč se vlastně skrýváš?”
“Můj táta mě vyhnal když jsem začal šprtat a poslouchat metal.”
“Dobře ti tak!” usmál se Killer. Mike ho začal škrtit. Pak ucítil ránu do hlavy a skácel se k zemi...

***
Probudil se na starém nádraží. Ta už dnes nebyla v provozu, vlaky nahradila tzv. Pedoplina. Válelo sem tam plno bezdomovců, většinou promrzlí. Někteří tam takhle leželi už několik dní, a byli zcela zasypáni listím. Právě oni byli hlavním terčem hoperů, kteří se vraceli z nočních pařeb. Mike si všiml že na zašpiněném okně je jediný neroztrhaný plakát. “MÁMO KUP MI BOOSTER” stálo tam.
“Tak oni ještě nezničili morčata? Nojo, ty hráli vždycky dobře....” Opatrně se zvedl, ale zjistil že mu chybí dva prsty! Ne, to byla ruka jednoho bezdomovce ke kterému byl připoutaný. Připoutaný!
A sakra... bude mu muset uříznout ruku! Byl na takové věci ale moc citlivý. Sáhl levou rukou do kapsy a nalezl nepoškozený telefon. Rychle vytočil jedno číslo a čekal. Za nedlouho přijel na tříkolce malý mužíček. Měl bílou masku s červenými spirálami a velké oči. Hned se měl k práci. Vytáhl pilku a začal pilovat. Za chvíli měl celé zápěstí. Pak vytáhl za prsty zbytek ruky a Mike se mohl volně hýbat. Poděkoval mu a mužíček jen kývl hlavou. Vytáhl krabičku s nápisem ASPIRIN a vysypal to do sebe.
“To víš, už to nefunguje jak by mělo.” Pak vytáhl krabičku s nápisem VIAGRA a vysypal to do sebe.
“To víš, už to nefunguje jak by mělo.” zase jen řekl a odjel.
Teď jsem musel ještě nějak sundat z ruky ty pouta. Pospíchal jsem do jedné staré továrny, kde se mi o to určitě postarají. Když jsem tam konečně celý udýchaný přišel, všiml jsem si malé cedulky.

PROVOZNÍ DOBA:
PO - PÁ, 5.00 - 23:00
Jen pro předem obědnané.
Volejte na číslo 554897126.
Přísný zákaz volat z areálu budovy čísla 155, 150 a 158.

“No, snad mě vezmou, už je skoro devět, tak tam nebude tak plno.” pomyslel jsem si a vešel dovnitř. Ozval se hlasitý výkřik. Hrozně jsem se polekal. Zakřičel jsem do dveří odkud se to ozvalo: “Nedali vám roubík, sakra?” “Teď už ho není kam dát! Ha ha ha ha!!!” ozvalo se odtamtud. Šel jsem chodbou dál, až ke dveřím vedoucího. Zaklepal jsem na dveře. Ozvalo se tiché “dále”, vstoupil jsem. Šéf této firmy, která měla dlouholetou smlouvu s místním hostelem, byl postarší, klidný muž. Zrovna si dopřával svůj oblíbený salát. “Co si přejete? Dnes tu máme bohužel zdražení amerického zboží.” “Proč? Ty byli vždycky levný!?” divil jsem se.
“To máte tak. Když ty dva hajzlové Tarantino a Roth natočili ten film, jezdí k nám do hostelu čím dál míň američanů! Evropané ho samozřejmě označili za propadák, takže na čechy máme mírnou slevu. Co si budete přát?”
“Potřeboval bych půjčit-”
“Ano, místnost 15,” řekl jak uviděl má pouta.
“Díky moc,” poděkoval jsem a odešel.
Jak už jsem říkal, jsem slabé povahy a když jsem musel stát u místnosti 15, budu na to vzpomínat do konce života. A jak se ze mě stal takový citlivka? To jsem si tady objednal zrovna svoji přítelkyni. Stejně jsem se s ní chtěl rozejít, tak jsem se tou pilou rozmáchl. Ale: přetrhl se řetěz, odletěl, přesek jí hlavu, já zařval a do otevřený huby mi vletěl kus mozku! Do dneška nejim květák!
Jen co jsem si nechal sundat pouta, pospíchal jsem z toho hrozného místa pryč.