Zdenička - Zrození Antonínovo

Jednoho teplého červencového večera nás vyrušil telefon. Rozrušený hlas tchýně mi sdělil, že Zdenu odvezli do porodnice. Nechalo mě to zcela chladnou, čímž nechci říct, že by mě nezajímala má rodina nebo že jsem apatická k problémům jiných, ale věřte, že po padesátém odvozu příbuzné do porodnice trochu otupíte. Většinou ji do dvou hodin zase přivezou, občas otočili už cestou. Obyčejně to bývá tak, že Ríša, sotva se o tom dozví, startuje auto pro manželku. Většinou má ten problém, o kterém právě čte odbornou publikaci, takže doktorovi stačí zeptat se, co čte a vyrazit ji, samozřejmě slušně. Ačkoli jednou vytočila doktora natolik, že ji píchl jehlou, aby jí ukázal, co je to krev a že její výtok skutečně není krvavý.
Tím bych tedy chtěla omluvit svůj klid při onom telefonátu. Jenže po čtyřech hodinách volala tchýně znova a třesoucím se hlasem mi oznámila, že si ji tam nechají a že je to hrůza, protože termín má až za týden. Chtěje ji uklidnit, připomněla jsem, že Lucka se narodila taky týden před termínem.
„ No jo děvče,“ uzemnila mě tchýně, „ ale Zdenička to má všechno odborně vypočtené!“
Proti tomu se nedalo nic namítat a tak jsem mlčela a poslouchala vzlyky a kvílení v telefonním sluchátku. Když umlkly, pochopila jsem, že zavěsila a šla jsem spát. Ráno pršelo, což mě otrávilo, protože přes týden je vždycky krásně a o víkendu prší. Honza šel dělat snídani a já jsem si s dětmi ještě četla v posteli, když před domem zastavilo auto.
Podívala jsem se z okna a na chvíli jsem znejistěla. Z auta vystoupil Ríša jen v košili a jakési štíhlé dítko v tričku a tepláčcích. Že by to byl Theofil?
Oba vešli dovnitř a posadili se na sedačku vrchovatě plnou mikroorganizmů. Nevím, jestli Ríša vůbec něco řekl, ale stejně by to bylo zbytečné. Díval se na televizi, pojídal mastné brambůrky, zapíjel to whiskou a blahem přivíral oči.
Theofil se vrhl na čokoládu a potom spráskal plnou misku zmrzliny.
„On to umí jíst?“ divil se bezelstně Lubošek.
„Teta říkala, že mu to nechutná,“ dodala Lucinka.
„Víte co děti, před tetou to bude naše tajemství. On Theo nechce, aby to věděla.“ Pokusila jsem se vše zakamuflovat. Venku přestalo pršet, ale všude bylo mokro. Děti vzaly Theofila na zahradu a my jsme civěli na televizi, ani tak ne proto, že by nás to bavilo, ale nechtěli jsme rušit Ríšovo rozjímání.
Věděli jsme, že od té doby, co si Zdena přečetla publikaci o škodlivosti televizního záření, smí být u nich puštěná televize jen půl hodiny denně a to pouze na pořad Hovoří lékař a pokud tento není v programu, je možno výjimečně spatřit 30 minut přírodovědné, či jiné naučné relace. Theofil, samozřejmě, nesmí být v té chvíli v pokoji.
Když jsem se asi po hodině vzbudila, Honza tvrdě spal a Ríša se zaujetím sledoval jakousi mexickou telenovelu. Napadlo mě, co asi dělají děti a koukla jsem na zahradu. Jsem zvyklá na ledacos, ale ten pohled mě ohromil. Mé dvě děti se pokoušely zabránit zcela zmáčenému Theofilovi, aby pokračoval v potírání svého těla bahnem. Theofil, který se poprvé v životě ocitl bez zodpovědného dozoru, chtěl zjevně dohnat vše, co zameškal.
Připadlo mi směšné, že i mé dva rošťáky dokázalo jeho počínání vyvést z míry a s úsměvem na tváři jsem šla napustit vanu. Takže když před naším zastavilo auto, nikdo to neslyšel. Do obýváku jsem vešla ve stejný okamžik, jako Zdena s tchýní. Naše pohledy se setkaly a nebylo třeba slov. Zdena jich přesto pár užila a to s takovou rázností, že Honza spadl ze židle, narazil do Ríši, který teprve v tom okamžiku procitl, křečovitě se chytil opěrek a po jeho zaječení nám ještě chvíli rezonovaly stěny.
Do tohoto výjevu šťastného shledání přitáhly děti ječícího Theofila, který byl v bahenní masce jen stěží k poznání.
Zdenička se posadila do uvolněného křesla, popadla se za břicho a evidentně počala rodit. Zavolali jsme sanitku a za čtyři hodiny po této události se Theoušovi narodil bratříček. Bohužel se šťastným rodičům nepodařilo vymyslet stejně originální jméno jako v prvním případě. Podle vědeckých příruček si totiž vypočítali, že povijí holčičku a jméno pro chlapce nepřipravovali. Dodnes jsem neměla odvahu, zeptat se, jaké jméno by děvčeti dali…
Použili tedy obyčejné staré a dobou prověřené jméno Antonín a dokonce bylo rodině povoleno užívat zdrobnělinu Toník.
Asi po týdnu jsme dostali fotku novorozence. Hned jsme ho poznali! Většinu fotky, focené v ostrém letním sluníčku, tvořil kožešinový fusak, zbytek pak vlněná čepička, zpod které vykukoval nosík a horní ret.
Celý Antonín!