Dvoustovka

(Koho jsem potkala na cestě)

Jednou o prázdninách jsem byla s kamarádkou domluvena, že se sejdeme v lese a spolu s jejími přáteli podnikneme nějaké zajímavé dobrodružství. Vypravila jsem se na toto místo, čekala, ale kamarádka nikde. Rozhlížela jsem se kolem a tu najednou vidím něco mezi spadlým jehličím. „Co to je?“ říkám si, „třeba je to vzkaz od kamarádky.“ Jdu blíž a co nevidím. Není to vzkaz, je to bankovka, na které je napsáno 200 korun českých. Zvedám ji a rozhlížím se kolem, abych zjistila, kdo ji asi mohl ztratit. Nikoho nevidím a jak tak přemýšlím, začíná dvoustovka mluvit: „Ahoj, jak se máš?“

A já jen ulekaně odpovím: „Jde to, ale jak to, že mluvíš?“

„To je přece jednoduché. Každý přece umí mluvit, ale ne každý porozumí jiným jazykům,“ odpověděla mi, ale já se znovu ptám: „Ale jak je možné, že umíš naši řeč?“

Dvoustovka začíná vyprávět: „Už jsem ledacos zažila. Narodila jsem se asi před dvěma lety v tiskárně. Pak jsem putovala do banky a tam jsem byla uložená do té doby, dokud si mě někdo nevybral,“ odpověděla. Chvíli mi ještě povídala, jak to probíhalo v bance, ale mne více zaujalo vyprávění o lidech, u kterých byla.

„Jednou mě dostal jako výplatu jeden bohatý pán. Odvezl si mě domů mezi ostatní, povětšině papírové peníze. Hrozně jsme se v peněžence tlačily.“ Posteskla si a povídala dál. „Ten pán mě dal svému synovi, který mě hned na druhý den vyměnil za nějakou počítačovou hru. Pak jsem se zas dostala do banky, odkud jsem putovala k babičce, ke které mě přinesla paní listonoška roznášející důchody. Tato babička mě pak vyměnila za několik rohlíků, mléko, chléb a máslo. Z obchodu jsem byla převezena znovu do banky. Odtud jsem se dostala k jedné smutné paní, jež měla manžela, před kterým mě i jiné bankovky musela pečlivě schovávat.“

„A proč?“ zeptala jsem se.

„Často chodíval do hospody, kde holdoval alkoholu a mnohdy utratil všechny své peníze,“ odpověděla dvoustovka a pokračovala: „Jednoho dne mne ale našel. Byla jsem schovaná v tajném šuplíku, o kterém určitě nemohl vědět. On hledal po celém bytě a ne a ne nás najít. Až jednou, když ta hodná paní, co mně dostala v bance, nebyla doma, našel ten nezodpovědný pán tajný šuplík, kde jsme byly ukryty.“

Dvoustovka se na chvíli odmlčela, nadechla a pokračovala: „Vzal si mě a ještě dvě další bankovky a šel s námi do hospody. Tam si objednal docela hodně piv, zaplatil a odešel. Pak jsem se dostala do bankomatu, odkud si mne odnesla maminka, která měla nemocné dítě. Odešla i se mnou do lékárny a vyměnila mne za nějaké pilulky pro své nemocné dítě.“

„A pak jsi určitě jela znovu do banky, že?“ myslím si.

„Ale kdepak. Přišla tam totiž jedna paní, která mě dostala spolu s několika drobnými mincemi nazpátek místo tisícikoruny. Odnesla si mě domů, kde mně poctivě uložila do jiné peněženky, kterou měla místo pokladničky.“

„A jak jsi u ní byla dlouho?“ zeptala jsem se.

„Moc dlouho ne,“ odpověděla. „Dala mě jako dárek jedné holčičce, své vnučce.“

„A ta si za tebe určitě koupila něco na zub, nemám pravdu?“ rychle poznamenávám.

„Takovou poloviční. Tato holčička byla totiž na cestě do obchodu, kde si opravdu chtěla něco koupit. Ve výloze však uviděla krásnou fotografii malého afrického dítěte. Pod tou fotografií byla výzva.“

„Jaká výzva?“ nechápavě jsem se zeptala.

„Bylo tam napsané: Za dvě stě korun zachráníte jedno africké dítě na jeden rok. Zajistíte mu potravu, oděv, nejnutnější léky a očkování, školné na jeden rok a jiné nezbytné věci. A pak tam byl ještě kontakt a bankovní číslo a jiné potřebné údaje.“

„No a co udělala ta holčička? Poslala tam ty peníze?“ nedočkavě se ptám.

„Správně. Vrátila se domů a společně s maminkou poslaly nějaké peníze na konto pomoci dětem v rozvojových zemích. Ocitla jsem se znovu v bance a odtud jsem putovala k mnoha dalším lidem, až jsem jednou vypadla z kapsy nějakému výletníkovi a mnoho dní ležela v blátě, až jsi mne našla ty.“

I když jsem se s kamarádkou a jejími přáteli nesetkala, nemusela jsem se trápit, že zůstanu úplně sama v neznámém prostředí. Na své cestě po lese jsem se vlastně setkala se spoustou zajímavých lidiček, o kterých mi vyprávěla dvoustovka.

Povídali jsme si ještě hodně dlouho, ale o čem, to vám povím až příště!