Halloween

Strčím klíč do zámku dveří a než jím otočím a otevřu je, mohutně zívnu. Páni, jsem to ale unavená! Jeden by neřekl, že cesta letadlem může být tak únavná. Tím spíš, že v letadle se nic, co by vás unavit mohlo, dělat nedá! Jen sedět. Sedět a koukat. Na mraky a nikde nekončící oblohu. Hezký, leč značně nudný! Že by právě proto?!
Otevřu dveře s příšerným zaskřípěním.
Co to?
Takhle nikdy nevrzaly…
No nic, porozhlédnu se po ztemnělé hale a zavřu.
Nikde nikdo – pusto, prázdno, jen kukačky tikají…
Tik-tak, tik-tak, tik-tak…
Moment! Jaký kukačky? To jsme doma v životě neměli! A přece je slyším!
Kde asi visí? Zvuk jako by přicházel z kuchyně.
Otočím se zpět ke dveřím, abych mohla zamknout a…
„Áááááá!“ zařvu, ale okamžitě si překryji ústa dlaní, abych někoho neprobudila.
Z domovních dveří na mě totiž kouká v životní velikosti kostra člověka s kosou, navíc fosforově osvícená s doširoka rozevřeným chrupem, jako by se mému úleku vysmívala.
„Fuj, sem se lekla“, oddychnu si nahlas a zašmátrám po vypínači, abych si rozsvítila.
Nic. Tak znova. Zase nic. Co se tady, kruci, děje?
Sáhnu proto do kapsy pro mobil, abych si na cestu trochu posvítila světlem z displeje.
Zkontroluji čas. Za pět minut dvanáct. Čas duchů…
V duchu se zasměji – ještě, že na takové hlouposti nevěřím…
Čím víc se blížím ke kuchyni, tím víc rozpoznávám tikání kukaček a pohyb kyvadla.
Zavrtím hlavou. Kde, a hlavně proč, proboha naši koupili takový kýč, který se sem
vůbec nehodí?! Nosem se skoro dotýkám ciferníku, jak na ně zblízka brejlím , když tu se náhle rozrazí dvířka v hodinách a z nich na mě zaútočí kukačka připevněná na pružince nebo co to je. Rychle uskočím dozadu, abych nepřišla o oko a uhodím se přitom do rohu kuchyňského stolu přímo do boku. Co ty hodiny blbnou, ještě není půlnoc! Zároveň se rukou stolu i zachytím, abych neupadla a do něčeho sáhnu. Co to je…?!
Zhnuseně z toho svou ruku vytáhnu a opatrně k ní přičichnu, jelikož v té tmě na ni nevidím. Fuj… Smrdí to jako lepidlo smíchané s lakem na nehty nebo co… bleee…!
Když otočím kohoutkem ve dřezu, abych se mohla opláchnout málem omdlím.
To neteče ani voda?? No paráda!
To vypadá na účelnou devastaci našeho domu. A to jsem tu prosím nebyla pouhých pár dní...
Všimnu si, že neustále pérující dřevěný ptáček něco upustil na zem. Muselo to s ním být schováno ve dvířkách hodin.
Sehnu se. Papír? Rozbalím ho a přečtu si dvě slova: ALE JE!
Crrrr, crrrrr! Zazvoní mi mobil. Zmeškaný hovor – číslo blokováno. Hmm, takový vtípky zbožňuji. Prozvánění o půlnoci a ještě ze skrytého čísla! Teď už by mi jen chybělo, aby se rozezvonil i telefon v hale!
„Ku-ku, ku-ku…“
Crrrrrr, Crrrrrrrrr…!
A z haly se opravdu ozve: Drrrrrrrrrr, drrrrrrrrrrrrr! Řehtačkový zvuk naší pevné linky.
Rychle se k němu rozběhnu.“Prosím?“ vyhrknu.
„Tu-tu-tu-tu-tu-tu-tu…
Tak tohle už vůbec nechápu!
V ten moment zaregistruji pohyb v patře nade mnou, ale když zvednu oči, v šeru a tmě zahlédnu už jen cíp jakéhosi pláště či hábitu či co to je.“Hej! Kristiáne? Ondřeji?“ vyvolám jména svých dvou malých desetiletých bratrů – pěkných kvítek.
Nic. Jen vzdálený dupot. No jak chcete pánové, jak chcete!
Rozběhnu se po schodech, ale o cosi zakopnu a málem políbím matičku zemi. To se však nestane, pouze si o hrany schodů sedřu obě kolena.
Taška. Moje cestovní taška pohozená uprostřed schodiště. Co tady dělá? Nechávala jsem ji u dveří! Nejdřív kostlivec, potom kukačky, břečka vylitá v kuchyni na stole, vzkaz, telefony, světlo, voda, teď taška… Tohle je válka! A ne Halloween! Při tom děti žebrají o sladkosti a nemrzačí své starší sestry!!
Vběhnu do svého pokoje. Nesvítí se ani tady, proto po paměti otevřu dveře skříně a vytáhnu svůj černý, až na zem dlouhý župan. Navléknu si ho a ze dna své postele vylovím masku Vřískota, tedy ducha populární hororové trilogie, kterou jsem kdysi milovala a masku prostě musela mít. Po čase jsem ji sice schovala, ale teď se bude hodit. Nasadím si ji a jakože všechny tyhle podobné nesmysly nesnáším, vyloženě se začnu těšit, až ty dva někde překvapím! „Kristiáne? Ondřeji!“ začnu na ty dva výlupky volat, tiše našlapuji a poulím oči do tmy.
„Ku-ku, ku-ku…“ slyším stále z kuchyně ty příšerné hodiny.
„Kluci, to jsem já! Už jsem doma! A vím, že tu jste taky! No tak, ukažte se!“ Nic.
Procházím kolem telefonu, když tu náhle:
Drrrrr, drrrrrr, drrrrrrrr, drrrrrrr…! Chňapnu sluchátko. „Prosím?“ Ticho. Absolutní.
„Tak je tam někdo?“ Zopakuji, kolem srdce se mi rozlije podivný pocit a hrdlo se mírně stáhne. Zase žádná odpověď. Teď už toho mám akorát! „Tak poslouchej, ty jeden pošahanej…moment… To jste vy, kluci, že jo? Ondřeji? Kristiáne? Jste to vy, co ?“
Konečně odpověď. „Ne…“
Hrkne ve mně. Tohle fakt nejsou oni. To je jiný hlas. Cizí. Hluboký…“Kdo je to?“
vyskočí mi srdce až do krku.
„Hádej,“ zachechtá se ten hlas nepříjemně chraplavě. Zle.
Co se tu dneska děje? Co to znamená?! Střílí si snad ze mě někdo? Kdo? Vždyť nikdo nevěděl, kdy se z Londýna vrátím! Ani já sama ne! A kde jsou vůbec naši? A bráchové? Přece – kdyby tu byli, už by byli vzhůru! Najednou dostanu strach. Opravdu. Pravý, nefalšovaný strach.
Málem proto vyskočím z kůže, když se přímo za mnou náhle otevřou domovní dveře a v nich se zjeví čtyři postavy! Nejsem daleka toho omdlít! Zase uskočím, tentokráte ode dveří zpět, směrem k telefonu a nahlas vyjeknu.
Zároveň s mým úskokem jedna z postav zvedne ruku, natáhne ji a ve chvíli, kdy já zařvu, ona… rozsvítí. A v důsledku mého zaječení a svého úleku zaječí také. „Šimone! Co je to ?! Proboha, volej policii!! Nějakej úchylák!“ Táta kouká také pěkně překvapeně a za jejich zády vykukují vysmátá dvojčata. Vzpamatuji se. „Mami! Mami, to jsem já!“
Mamka pozná můj hlas, vypne ječák a vykulí oči ještě víc. „Kateřino?! Kateřino, ty už ses vrátila? Co to máš na sobě? Zblásnila ses?!“
„No… ahoj,“ zrozpačitím. „Já… něco zkouším… A kde jste byli vy?“ koktám a všimnu si, jak se Ondřej s Kristiánem za zády našich smějí. Určitě s tím mají něco společného! Cokoliv!
„V divadle,“ odpoví táta. „Kluky hlídali sousedi… Proč je vyvěšený ten telefon?“
„Telefon?“ Ne … nevím,“ řeknu a rychle položím sluchátko zpět do vidlice.
„Svlíkni to ,“ nařídí mi mamka „Vypadáš jak blázen! Hraješ si na Halloweena nebo co?
Zrovna ty?!“
„No… V Anglii je to hodně populární tak… jsem to zkoušela…“ To už se bráškové nepokrytě rozřehtají, což naši nechápou a raději zavřou dveře a zamnknou.
No tohle? Kde je ten kostlivec?! A jak to, že vůbec svítí světlo?? A co bylo na tom stole v kuchyni? Vběhnu tam, ale kde nic, tu nic. Všude čisto! Jediné, co zůstalo, jsou ty příšerné kukačky.
Naši na mě koukají jak na blázna, jak lítám z jednoho místa na druhé a po chvíli mě mamka se značně starostlivým výrazem ve tváři pošle spolu s kluky spát. Dokonce mi i sáhne na čelo, jestli nemám horečku! Možná jo. Vůbec totiž nechápu, co se tu dnes v noci dělo… Ale jsem přesvědčena, že mí vykutálení bráškové s tím určitě mají něo společného! Když ve svém pokoji později na posteli objevím zmuchlanou fosforovou kostru, masku Vřískota a malý přívěšek na klíče ve tvaru halloweenské dýně se vzkazem : strašidelného Halloweena O + K, je mi všechno jasné!
No jen počkejte! Přikryji se peřinou až po bradu a v duchu se usměji.
Jen počkejte na příští rok…!