Zdenička - Hlídání

Hlídání
S příchodem Antonína musela Zdena zcela přehodnotit svou péči o Theofila. Už to prostě nestíhala… Velmi brzy tedy zaměřila veškerou pozornost na Toníka a Theofila si přestala tolik všímat, což mu podle mého názoru jen prospělo.
Byla jsem shodou okolností přítomna prvního svěření Theouše do rukou jiného člena rodiny, a to tchýně, která vcelku klidně souhlasila, že dítě celý den pohlídá. To ještě netušila, co přijde. Zdenička počala z auta vynášet Theofilovu denní výbavu. Celou kuchyňskou linku zaplnila nerezovými kastrůlky s přesnými popiskami, který na kolik stupňů ohřát, v kolik hodin podávat a kolik lžiček může maximálně vyplivnout. Tchýně postupně sinala a já jsem se s úsměvem rozloučila a odešla. Nevím, co se tam přes den dělo, ale vím, že od té doby měla tchýně vždycky nějakou práci či hroznou nemoc, pokud jí Zdena požádala o podobnou službu.
No, a protože by se počet Zdeniččiných přátel dal spočítat na prstech ruky kapitána Hooka, přišla brzy řada na mě. Přiznám se, že jsem přijala výzvu s poněkud jízlivým pocitem. Vymínila jsem si, že bude jíst to co my a v tolik hodin jako my a žádné hrníčky a žádné instrukce. K mému překvapení Zdena jen přikázala, aby se nedíval na televizi, nejedl uzeniny a abych ho nedávala olizovat psům. Asi jí opravdu teče do bot!
Theofila přivezl Ríša sám brzy ráno a skutečně bez instrukcí. Pokud měl něco vyřídit, zřejmě instinktivně vycítil, co bude nejlepší a neudělal to. Theouš už nechtěl spát, ale já ano. Lucka s Luboškem se rozvalovali v postýlkách a mně se chtělo následovat jejich příkladu. Honza byl v práci, nikdo mě neuvidí… Šoupla jsem Theouše před bednu a šla do hajan. Spokojeně jsem spala do půl desáté, kdy mě probudil Lubošek, že chce číst. Ještě hodnou chvíli jsem rozespale četla. Náhle mnou proletěl blesk – Theofil! Na synovce jsem dočista zapomněla. Vyskočila jsem z postele jako píchnutá vosou. Theofil seděl na koberci, kolem něho leželi psi a Dorka mu žužlala ucho. Dítě hledělo fascinovaně na opakování 264. dílu Dallasu a nevnímalo svět kolem sebe. Nechala jsem ho ohleduplně dokoukat, co ten lump J.R. zase provede a připravila jsem výživnou snídani – párek v rohlíku. Theofil nic nevyplivl ani jedenkrát.
Po snídani jsme šli na procházku. Oblékla jsem pro jistotu Theofila do Luboškových kalhot a trika a vyrazili jsme. Dobře jsem udělala! Theouš, zvyklý chodit za ručičku po parku, zahučel do potoka, sotva jsme vyšli. Lucka ho vzala za ruku, ale ani to nezabránilo dalším kolizím, takže po návratu, když jsem ho vysvlekla, bylo přesně vidět, kde mu tričko končilo. Napustila jsem do bazénku vodu a dala dětem příkaz k vydrhnutí bratrance. Sama jsem šla vařit oběd.
Chvíli bylo ticho. Pískala jsem si vesele, když zazvonil telefon. Byla to Zdenička. „Víš,“ řekla s potlačovaným, avšak zjevným děsem v hlasu, „nechci, aby moc chodil ven. Je zvyklý na vzduch z čističky a neměl by být příliš v znečištěném prostředí.“
„No,“ pravila jsem opatrně, „dopoledne jsme chvíli byli…“
„A neumazal se, že ne?“ ujišťovala se nešťastná žena.
„Nééé.“ ubezpečila jsem jí rázně.
„A měl svetr?“
„No jistě.“
„A čepičku?“
„Jó.“
„A nenamočil se někde?“
„Kde prosím tě? Vždyť je sucho!“ usmívala jsem se.
A právě v té chvíli ke mně dolehlo volání o pomoc: „Mami, Theofil se topí!“ Praštila jsem sluchátkem a vyskočila oknem na zahradu. Synovec sebou bezmocně plácal v dvaceti centimetrech vody v dětském bazénku, střídavě ponořoval a vynořoval hlavu a strašně prskal. Popadla jsem ho, přehodila přes koleno a tloukla do zad. Přestal prskat a dal se do breku: „Vy máte takovou divnou vanu a máte v ní moc vody. Maminka mi dává jen po kotníčky.“ A tohle že má být můj synovec.
Doma zase zvonil telefon. No samozřejmě – Zdena.
„Někde nás přerušili...“
„Víš, já teď musím vařit…“
„Mohla bych na chvíli mluvit s Theofilem?“
„Ale jistě...“ Přistrčila jsme nahé mokré dítě k telefonu a pokusila se na něj udělat pár výmluvných posunků, kterým evidentně nerozuměl.
„Ahoj mami.“
„Ahoj miláčku, jak se máš?“
„Dobře, hrajeme si.“
„A na co si hrajete?“
Byla jsem připravená zaklapnout telefon…
„Na topení.“
Cítila jsem, že Zdena znejistila.
„Máte ohýnek?“
„Nee, ohýnek je nebezpečný!“ ujistil ji pohotově dobře vychovaný syn.
„Tak si hezky hrajte na topení. Bez ohýnku se vám nic nestane.“
Moudrá slova. Maje své počínání posvěcené slovy jeho matky, šoupla jsem Theouše zase na zahradu, dětem jsem řekla, aby mě vždycky zavolaly, než se utopí a šla jsem to konečně dovařit.
Večer si Ríša přebral suché, čisté dítě, kterému jsem asi deset minut zdůrazňovala, že pokud bude doma povídat, co tady dělal, už sem nepřijede. Slíbil. Mezi dveřmi jsem ještě zaslechla jeho vysoký hlásek: „Myslíš, že v tom bazénu v Dallasu bych se také mohl koupat s pejsky jako u tety?“
Tak nevím, jestli jsem to dobře vysvětlila.