Kulinářská specialita

Prostor místnosti se před ním otevíral a on krok za krokem váhavě vstupoval do šera chodby. ,,Dobrý den,“ hlas za ním ho skoro polekal. Čekal, že jej osloví, ale v setmělém chladu chodby na něj působilo něco zvláštního. ,,Jste tu brzo.“ Její postava se vynořila zpoza stínu dveří a ona stála přímo před ním. V ruce svírala kuchyňský nůž, z jehož ostří sklouzl malý kousek masa a dopadl mu k nohám. ,,Pojďte dál, nebojte se. Já vás neukousnu“ a s ďábelským úsměvem mu pokynula. ,,Já…já… jsem tady kvůli tomu rozhovoru, mluvili jsme spolu po telefonu.“ Nevěděl proč, ale v její přítomnosti se necítil ve své kůži. ,, Samozřejmě, ale nechcete si nejdřív odložit?“
Zavedla jej do luxusní kuchyně, kterou však zdobilo několik nevkusných loutek čarodějnic. Jeho matka si jimi také zdobila své soukromí, jako dítě procházíval nočním bytem se strachem pronásledován oživlými stíny své fantazie.
,,Zrovna porcuji maso na guláš, dáte si se mnou?“ její vstřícný hlas pronikl křivkou vzpomínek a navrátil ho do reality se štiplavou vůní cibule. ,,Mile rád,“ odvětil. ,,Dosud jsem měl možnost ochutnat pouze jídlo připravované podle vašich receptů, ale jíst něco připravované přímo vámi bude opravdu čest.“
,,Bude to chvíli trvat. Zatím se posaďte a buďte jako doma.“ Nalila mu minerálku a dál se věnovala přípravě jídla. Sledoval křivky jejího pohybu a vychutnával si možnost pozorovat při práci skutečného mistra, kterým tato žena byla v jeho očích. Za chvíli ho ale pohled na její pěkně tvarovanou zadnici omrzel a on svou zvědavost přesunul ke zkoumání kuchyně. Na židli vedle něj si všiml odřené kožené brašny s nápisem Robert Musil. Na stole před ním ležel blok a diktafon. Asi pracuje, pomyslel si a musel se obdivovat ženě, která je tak houževnatá, že své myšlenky na práci neopouští ani při přípravě oběda. V tom se ho zmocnila touha bulvárního pisálka nahlédnout do soukromí cizího člověka. Potají otevřel koženou brašnu a nahlédl do ní. Uvnitř bylo jen několik potištěných papírů a hostitelčina nová kuchařka. Zklamaně brašnu zavřel a nemohl se ubránit pocitu, že ji již někde viděl.Kožená brašna s nápisem Robert Musil. Detektivní část mozku pracovala na plné obrátky a v tom ho osvítila vzpomínka. No jistě! Robert Musil, nenáviděný nadřízený, po kterém převzal místo hlavního kritika jídel. ,,Robert už tu byl? Už týden se neukázal v redakci a policie po něm údajně pátrá.“ ,,Robert byl dobrý,“ ozvalo se od kuchyňské linky.,,Robert? Dobrý? Prosím vás,“ dal si záležet na tom, aby ironie v jeho hlase byla co nejzřetelnější. Svého předchůdce nenáviděl tak, jak jen lze nenávidět nadřízeného. ,,Robert a dobrý… vždyť ty jeho kritiky za moc nestály. V redakci se proslýchá, že nebýt toho náhlého zmizení, tak dostane výpověď.“ Ironie se změnila ve výsměch a redaktor ucítil novinářskou touhu pošpinit kohokoliv čímkoliv. ,,Vždyť pochválil jídlo v restauraci Na Točně!“ ,,To je tam co,….“ nestihla dokončit myšlenku, jelikož jí opět vpadl do řeči. ,,Ano, to je tam, co našli kousky vepřového masa ve zvěřinovém guláši a pan Musil si toho ani neráčil všimnout. No to je přece katastrofa nemyslíte? Renomovaný kritik jídel přece musí rozpoznat prasátko od zvěřiny, to dá rozum ne?“ Nevnímala ho a odpovědí na jeho rozhořčený monolog mu bylo pouze souhlasné pokyvování. Rozhodl se změnit téma. ,,Mimochodem vaše poslední kniha byla úchvatná, je neuvěřitelné, že v našem oboru se stále ještě najde zkušený a vytříbený jazyk.“ ,,Opravdu?“ Žena se jen pootočila pro malou krabičku s kořením a zase se sklonila ke své práci. Redaktor se rozhodl dál pokračovat v monologu. ,,Víte v našem oboru je v poslední době tolik hlupáků a ignorantů. Každý si hraje na velkého znalce a v důsledku ani nerozezná citron od lunetky. Banda chytrolínů a opravdového gurmána aby mezi nimi pohledal.“ Jeho rozčílení mu vehnalo krev do hlavy a on si uvědomil, že by se měl uklidnit, neboť jak říkala jeho babička rozčílenému tolik nechutná.
Kolem kritika zavanula vůně koření a přerušila jeho tok myšlenek. ,,Mohu se zeptat jaké používáte koření,“ vůně která mu stoupala chřípím neznal. ,,To je moje trofej, tu směs jsem si dovezla z Německa. Dárek od přítele.“ ,,Také z oboru?“ zbystřil kritik. ,, Spíše milovník jedinečných chutí. Amatér. Tuto směs používá pouze při zvláštních příležitostech. Je jedinečná, stejně jako maso, pro které je určena.“ ,,Ano maso, to je základem všeho. V tom si s vámi dovolím souhlasit. Také se řídíte heslem: kolik masa, tolik cibule?“ Překvapeně se na něj otočila a nemohla uvěřit svým uším. Vždyť každý kuchař, už i učeň, zná hloupost tohoto přísloví, podle kterého by v guláši měla plavat spolu s masem dvě kila cibule. ,,Ne, v tom tajemství mého guláše nespočívá, to ví jen vyvolení.“ ,,Chápu, tajemství děděné po několik generací.“ ,,Ano, máte pravdu, nejdůležitější ingredience je známa tisíce let a pochází a paradoxně ji používají snad jen domorodci na Novém Zélandu.“
První lžíce mu opařila jazyk a on proklínal svou nedočkavost. S bolavými ústy se snažil vychválit chutě, které přes ochromené patro ani necítil a potají přemýšlel, jak dlouho trvá regenerace spálených chuťových pohárků.Snad to do večera přejde, musí ještě zkritizovat novou italskou restauraci na náměstí. ,,Opravdu úžasný zážitek, prozraďte mi prosím vaši tajnou přísadu.Byl by hřích nechat si takové tajemství pro sebe,“ s prosebným výrazem ve tváři se snažil udolat hostitelčinu zatvrzelost.,,Určitě to bude ve speciální směsi, ve které se maso marinovalo, ale tak jemné maso musí být z výjimečného chovu, určitě prasátko z biofarmy, nemám pravdu?“ ,,Vlastně jste úplně vedle, ale když vám na tom tolik záleží, prozradím vám své tajemství, bude vás to ale něco stát. ,,Zaplatím kolik si řeknete.“ ,,Nejde o peníze, jde o to, co je pro vás nejdražší.“ ,,Vemte si cokoliv!“
,,To tajemství je Robert Musil.“ Usmála se, pokrčila rameny a poslední co viděl byla dřevěná palička na maso, a kovové čtverečky rychle se přibližující k jeho čelu.