Jeden, poslední, den v životě Coccinell zvané též Coco

Inspirace je věc nutná k sepsání jakékoli myšlenky. A moje inspirace přišla náhodou, nečekána, nezvána a usadila se na místech, kam většinou věci, pro mě v dalším čase nějak podstatné, neukládám. Na botě.

Stalo se tak jednoho pozdního večera, spíše rána, veselého letního dne, kdy vracejíc se do rodné země, neobratně a v pohrouženém stavu pod vlivem časové krize, zouvala jsem boty. I přes jen malé světílko, které pronikalo z pootevřeného pokoje, všimla jsem si malé rozpláclé a zašláplé, polorozteklé berušky. Přišlo mi ji líto. Později v pokoji jsem vzpomínala na její, mou nohou smutně zakončený, život, na přátele, kteří na ni čekají v oblíbené putice a při pohledu na prázdný korbel vzpomínají na veselou berušku-utěšitelku, která plnými doušky vlastní život jako sladké víno upíjela, ze všeho se radovala a všem pomoci dokázala. Bohu dík a mě smilování.

Má představa pracovala a pracuje na plné obrátky a myšlenky zavírají spánku dveře před nosem. Přesto se po době ztrávené zkoumáním a bádáním nad počtem oveček běhajících na stěně prázdného tichého pokoje stejně prázdného a tichého panelového domu na nejiném místě kolem spánek dostavuje a já usínám, očekávám noc plnou dobrodružství.

Zdál se mi sen. Byl to krásný sen a já byla pouhý den - beruškou. Ráda bych přesto poznamenala, že ačkoli je sen podle Freuda nesplněné přání, ujišťuji každého, kdo je přece na pochybách, zda mým snem náhodou není skončit rozšlápnutá -ne není. Jen život beruščin zdál se být zajímavý od samého začátku. Počátek tady zřejmě datujeme do léta páně, kdy tehdy mladá beruščina maminka potkala stejně mladého a perspektivního synka - beruščina tatínka. Rodiče na jejich svatbě slzeli štěstím, víno teklo proudem a když slunce zacházelo za vzdálený obzor, beruščina maminka usmála se na nového manžela.

A když slunce zas vycházelo, dá se říct, začal život malé berušky. S lehce těžkou nadsázkou, dá se dokonce tvrdit, že byla malá beruška maminkou vyplknuta na moc hezký list ve středu chatové kolonie. A vše se zdálo ideální. Úspěchem už je teda samotný fakt, že se malá beruška-kukla dožila svého slavného vstupu do světa dospělých, a to relativně bez úhony. Nehodu se sekačkou na trávu nepočítejme.

Při návratu k rodině byla pokřtěna po prababičce, Coccinella, někdy též zvaná laškovně, Coco. Maminka zářila štěstím. Tatínek zářil, protože byl z jejich malého domku krásný výhled na chod jaderné elektrárny.

Doptat se malé-velké školačky Coco na první stupeň není lehké, na druhý stupeň to není možné. Jediná opravdu ostrá myšlenka patří stěhování dál od stále více zářící elektrárny. Do města světel, stínů, protikladů.

A osudovým zvratem přijata byla i na prestižní Střední školu aplikovaného zacházení s listy do dvaceti centimetrů výše rostliny. Luxusní, skutečně. Pro Coccinellu poučné a zlomové. Sony, jak se chlapec-beruščin zlom-jmenoval, nosíval černý plášť, kované boty a býval obklopen aurou tajemna a mýtického umění. A tak se celá první část "High school, Atheneé a Mittelschule" nesla ve znamení přibližování k idolu ženských srdcí a mužských ješitností. Coco přijala za vlastní dlouhý černý kabát, těžké kované boty a stala se "gotičkou".
Doufala každým coulem, že mladík Sony všimne si mladé "gotičky" spíše než normálních berušek. Nestalo se tak a mladík našel si dívku přenormální jako z Veselé Vačice.

Zanevřela tedy Coco na celou gotickou subkulturu a zakoukala se do mladíka rozbouřeného, divokého a nezávislého. Po první "první lásce" byla toto druhá "první láska". Přebouřený opilec Filip nezdál se jak mamince, tak zářícímu tatínkovi. Oba kleli a snažili se všemožně berušce rozmluvit oblékání "a lá punk". I přes výtky rodičů počala Coco oblékat mrkvové kalhoty, jeanovou bundu, vyholila prozatím dlouhé černé vlasy a začala poslouchat hudbu nejasnou, nesrozumitelnou, ale textově rozmanitou. A samozřejmě, pořídila psa bojové rasy.
Když se však Filipovi pití stalo osudným, když ho přejel podnapilý řidič, Coco darovala psa Filipovým rodičům a uchýlila se do samostudia-podle ní do samoty a studia.

Ze samého studia přešla až k veselému květinovému stylu. Zvířátka, travička, kytičky, spousta korálků, rozevlátá batika a pronikavá vůně marihuany. Tak tedy Coco přesídlila do malé skrz na skrz prokouřené putiky v centru městečka, kde přidala se ke spoustě stejně prokouřených kamarádů, které jednoho po druhém nešťastně utěšovala, až jednou, pozdní večer, ne však první máj, vyšla z putiky zanechajíc svůj korbel u obvyklého stolu v rohu místnosti. A už se nikdy nevrátila.