Zdenička - Chalupa

Byl krásný květnový den. Celý první květnový týden byl nádherný a ani druhý víkend nezklamal. V pondělí bylo 8.5. a tudíž volno. Prodloužený víkend jsme se rozhodli strávit na chalupě. A teď, vzhledem k počasí, jsme měli velkou radost, že jsme si chalupu předem zamluvili. Patřila totiž tchýni, která tam jezdila jen zřídka a půjčovala ji střídavě rodinám obou synů.
Přijeli jsme už v pátek večer a zabydleli se v dolní ložnici, tedy jediném normálně obyvatelném pokoji této zříceniny. Lehli jsme si do postelí a v klidu vychutnávali pohodu. Otevřeným oknem proudil horský vzduch a provoněl pokoj jarem. Na jasné obloze vyšel měsíc a spousty hvězdiček. Honza ukazoval Luboškovi souhvězdí, zatímco Lucinka už tiše chrupkala. Já jsem ležela a poslouchala to ticho. Pomalu začínala být zima. Zahrabala jsem se do teplých peřin a usnula.
Ráda bych teď napsala, že jsme se probudili do stejně krásného dne, leč byla by to pravda jen poloviční. Den byl skutečně krásný, teplý, bez jediného mráčku, alespoň na obloze. Avšak již způsob našeho probuzení dával tušit, že jsou nám nakloněni pouze bohové počasí, ne už tak bohové rodinné pohody. O půl desáté se totiž rozletěly dveře a za nimi se vynořila postava naší švagrové.
„Už vstávejte,“ pištěla, „čekáme hodinu a nemáme kde přebalit Toníčka!“
Zatímco jsme lezli z postelí s výrazem, který by se dal stěží nazvat veselým, Zdena přebalovala Tondu na stolku, z něhož před tím shrnula naší rozehranou partii šachů. Se zaklepáním vešel do pokoje Ríša. Měl ve tváři omluvný pohled, když nám vysvětloval, že Zdena usoudila, že když je tak krásně, musí s dětmi na chalupu, protože my bydlíme na venkově a oni v Praze, a že my to jistě pochopíme.
„No,“ skočila mu do řeči Zdena a zcela bez omluvného pohledu Ríšu doplnila, „vždyť se sem vlezeme. Vy jste otužilí, tak můžete spát na půdičce, ale naši kluci mají rýmu, tak musí spát tady. Tak si odneste ty věci co nejdřív, já potřebuji vybalit.“ Na potvrzení svých slov hodila na mou postel tašku s oblečením a na Honzovu položila Tondu.
Původně jsme chtěli odjet, ale den byl tak krásný a dětem se ani trochu nechtělo. Čachtaly se v potoce a houpaly na obrovské houpačce, kterou jim tam děda zbudoval. Zmohla jsem se jen na to, že jsem Zdeně řekla, že teď jdeme ven a přestěhujeme se až pak. Zdena zakoulela očima, ale říct nic nestihla. Zabouchla jsem jí dveře před nosem a hned se mi ulevilo. Šli jsme procházkou přes rozlehlé pastviny do lesa. Všude to krásně vonělo, našli jsme petrklíče, plicníky a dokonce už i konvalinky. Na půdě je malá místnost bez topení, ale jinak to jde. Vlastně se se Zdenou nemusíme ani vidět…
Vraceli jsme se v podstatě optimistické náladě. Za dveřmi ložnice nás čekaly naše tašky s oblečením a ostatními věcmi. V podstatě jsem to čekala a ani mě to nenaštvalo. Ríša přišel a pomohla nám to odnést na půdu. Pořád se omlouval, že známe Zdenu a že ona to myslí dobře.
Znova jsem vybalila, tentokrát ne do skříní, ale na rozviklané poličky potažené svačinovým papírem. Ulehli jsme do postelí podložených knihami. Venku bylo chladněji než včera nebo se mi to možná jen zdálo…Zezdola se ozýval křik dezinfikovaných dětí. Nebyla tu koupelna, proto Zdena drhla své potomky v lavóru a protože nevěřila zdejší nefluorizované vodě, přidala do ní jakousi chemikálii, která dle Theova tvrzení, pálí do očí. Koukla jsem na své rošťáky. Chrněli už oba. Poslala jsem je sice po večeři k pumpě umýt, ale vsadila bych se, že nedošli. Na Luboškově pusince bylo totiž zřetelně vidět, co večeřel. Zítra na ně musím dohlídnout! Opět jsem se zahrabala do peřin a usnula.
Ráno mě vzbudil hrozný křik. Musím přiznat, že jsem se lekla, ale pak mi hned došlo, že je tady Zdena a zůstala jsem v klidu. Takové situace nutí k zamyšlení, jak by asi Zdena zaječela, kdyby ji někdo opravdu vraždil. Tentokrát mi však na podobné úvahy nezbylo moc času. Dveře se rozletěly a v nich stála divá žena s vázičkou v ruce. Přímo za zády měla okno a jak byla mírně rozkročená s pokrčenýma rukama, vypadala jako Terminátor. Chtěla jsem jí to říct, ale nedala mi příležitost.
„V tvém věku už bys mohla mít rozum,“ řvala a mávala mi vonící kytičkou konvalinek přímo před nosem, „tohle nechat volně ležet v obytné místnosti! Vždyť jsou tu děti! Já si děti zabít nenechám! Víš, že otrava jedovatými bylinami tvoří až 12% všech otrav dětí předškolního věku! Jen kdyby se napily té vody, může dojít k úmrtí…!“
„Proč by pily z vázy?“ zeptala jsem se naschvál co nejapatičtěji.
Zdena zrudla: „Nepřeji si, abys za mé přítomnosti umísťovala jakékoliv jedy do míst, kde s nimi děti mohou přijít do styku!“ odrecitovala procítěně a otočila se na podpatku.
„Dej mi tu vázu,“ řekla jsem klidně. Zdena se váhavě otočila, asi zvažovala, je-li to bezpečné a poté mi květiny vztekle podala. Postavila jsem vázičku na svůj noční stolek a otočila se k vetřelci zády. Zdena po chvíli pochopila, že kytky asi nezničím ani nesním a odešla, cosi si mumlajíc. Konvalinky mi krásně voněly u nosu, nechtělo se mi dolů, ale protože Honza s dětmi už v posteli nebyl, rozhodla jsem se opustit vyhřátý pelíšek.
Seděli dole v pokoji a hráli člověče nezlob se. Ríša s kluky snídal a Zdena se hrozně důležitě točila kolem plotny. Když mě uviděla, rychle odklidila své nerez nádobí. Já jsem vytáhla ze skříňky starý ešus, natočila vodu z vodovodu a postavila ho na plotnu. Viděla jsem, jak Zdena rudne a napadlo mě, jestli začne vařit dřív ona nebo voda. Zdena se však kontrolovala lépe, než jsem předpokládala. Vydržela i to, když jsem přímo do ešusu hodila pytlík černého čaje, ba i to, když si děti osladily čaj rafinovaným cukrem a vybouchla až v okamžiku, když si jej chtěl nalít Ríša. Přednáška o hliníku a jeho zhoubnosti byla jistě vyčerpávající, naštěstí se mi ji podařilo přehlušit televizí. Tu Zdena plynule přešla od aluminia k televiznímu záření, ale o čem konkrétně mluvila nevím, protože běžel Chip a Dalle a to bylo zajímavější. Vtom si Zdena uvědomila, že ji přičinlivě poslouchá jen Ríša a ani tomu se nedalo moc věřit. Hoši totiž fascinovaně hleděli na zemní veverky, které nikdy předtím neviděli. Ve zlomku vteřiny Zdena vrhla svůj bystrý zrak zpět na Ríšu a odhalila, že i on pošilhává po zdroji nebezpečného záření.
„Richarde!“, vypískla hystericky. V témže okamžiku Ríša vyskočil do pozoru, leč zapomněl, že je tu mnohem lehčí stůl, než mají doma. Ten se pod váhou Ríšova těla převrátil na ječícího Theofila a na podlahu se vysypala mísa zelených zdravých sucharů a hrnec vařené brokolice a růžičkové kapusty. Zdena skočila po Theovi a ve snaze vyprostit jej z pod stolu uklouzla po kapustě u kecla na zadek do sucharů, až to křuplo. Theo zatím vylezl sám a v zaujetí nad matčinou produkcí dokonce přestal řvát. Bylo se skutečně na co dívat. Ríša zkameněl v němém úžasu, zatímco Zdena krasobruslila na všech čtyřech po prkenné podlaze a ani se nechtělo věřit tomu, že všechnu tu zeleninu nerozpatlává úmyslně. Skutečně se při každém pohybu na něco zeleného trefila alespoň jednou částí těla. Podívaná to nebyla dlouhá, ale kvalitou předčila i Disneyho. Kam se v té chvíli hrabal Chip a cDalle!
Když se Zdenino tělo zastavilo uprostřed místnosti, Ríša jakoby procitl ze sna. Skočil k ženě a postavil ji na nohy. Avšak – zase špatně! Zdena zahalekala do nastalého ticha: „Theofil!“ Ten sebou trhl a vypadal, že se chce spasit útěkem, ale nebyl dostatečně rychlý. Zdena po něm pohybem profesionálního vrhače bumerangů metla složenou deku a srazila ho k zemi. Poté jej do zmíněné deky zamotala a počala jej různými brilantně tvořenými okénky v dece detailně prohlížet, zda neutrpěl úraz. Přitom stále citovala lékařská pojednání o různě praštěných dětech – tedy praštěných stolem a tak a v mezičasech vyrážela pronikavý jekot, jímž informovala Ríšu, že je blb. Ten tiše sinal v koutě místnosti, zatímco my jsme se vrátili k animáči, který se stal opět zajímavějším než příbuzní.
Nevím tedy přesně, jak dlouho Zdena Thea prohlížela, ale právě, když začínali Kačeři z Kačerova, usoudila nahlas, že s Theem musí do nemocnice a Ríša má hlídat Tondu. Neboť je však místnost již přeplněná zářením, musejí se oba odebrat do ložnice a tam vyčkat jejího příjezdu. S těmi slovy popadla řvoucí dítě i s dekou a vyrazila ke dveřím.
„Kdyby ses dlouho nevracela,“ pravila jsem sladce od televize, „má si vzít Ríša oběd s námi?“ Zdena sevřela rty. „Přijdu včas!“ procedila skrz zuby s výrazem Arnolda Schwarzeneggera a doprovázena Ríšou vyrazila z místnosti. Asi deset vteřin poté, co jsme slyšeli odjíždět auto, vstoupil do kuchyně švagr, sesul se do křesla a dokoukal Kačery.
Zdena dorazila asi v jedenáct bez Thea. Doktorům se opět nepodařilo ji přesvědčit, že je v pořádku a nakonec pochopili, že jim to jedno místo v nemocnici nestojí za ty nervy a dítě si tam nechali.
„Mohla jsem tam zůstat s ním,“ bědovala vyčerpaně, „ ale kdo by se tu postaral o vás?!“
Ríša zavětřil. Vycítil, že se mu tu nabízí cosi netušeného a instinktivně pochopil, že se musí chopit příležitosti, leč nepoplašit…
„Já bych to, Zdeni, zvládl…“
„To je nesmysl!“
„Víš, Theofil tě teď potřebuje víc, než my dva…“
„To je pravda!“
„Matka by mu v těžkých chvílích měla být na blízku…“
„Ale co Toník?...“
„Všechno mi to napíšeš, vysvětlíš…“
„Já mu pomůžu!“ chtěla jsem Ríšovi nahrát i já.
„No, to snad raděj…“
„Já se budu snažit!“, vyjekl překotně Ríša, nechtěje se vzdát dobrodružství, které už měl na dosah.
„No, snad na jednu noc…“
„To je moudré, měla bys být na sebe jako matka hrdá!“
To jsme všichni odkývali a Zdena zdráhavě odešla psát úkoly pro manžela. Ten zůstal stát na místě a s vytřeštěnýma očima zíral na bílou stěnu. Zřejmě mu právě došlo, co se stalo a kdo ví, třeba se rozhodl, že bude na syny házet stoly častěji.
Pak odešel za Zdenou do ložnice a když se vrátil, přímo zářil štěstím. Řekl jen: „Zdena odjela, co máme k obědu?“ Posadil se před televizi a když se dozvěděl, že bramborovou kaši s ostravskou klobásou, olízl se, majestátnými, pomalými pohyby mocného vladaře roztrhal papír hustě popsaný manželčinými pokyny na malinké kousíčky a s hurónským smíchem sjel z křesla mezi zbytky brokolice.
Od té chvíle začala Ríšovi zasloužená dovolená. Po vydatném obědě si dal pivo. Vychutnával každý doušek o přitom pronášel chvalozpěvy na mou kuchyni. Honza se válel smíchy a všichni jsme se výborně bavili.
Odpoledne jsme i s Tondou vyrazili na procházku do vesnice. Když jsem ho šla oblíct, přitočil se ke mně Ríša: „On se hrozně potí,“ pravil opatrně, „obleč ho teple, ať ten pot nevystydne…“
„Neboj,“ skočila jsem mu do řeči, „nespotí se…“ Ríša pochopil, mávl rukou a šel se oddávat svobodě, volnosti a pivu. Oblekla jsem dítě přece jen opatrněj, aby to s ním nešlehlo a vyrazili jsme. Toník měl venku poprvé v životě ruce bez rukavic a pořád si je prohlížel. Seděl v kočárku a protože mu ve výhledu nebránila ani vlněná čepice, zíral na život kolem sebe a byl naprosto spokojený.
„Je divný, že neřve,“ zadumal se Ríša a sáhnul mu pod čepici, „ani se nepotí…Měla bys Zdeně poradit…“ Sám si uvědomil jakou blbost řekl. Nebyl zvyklý na pivo…
Ve smíšeném zboží si pánové zakoupili Penthouse a myslím, že těch časopisů měli víc, ale ostatní mi neukázali. Lubošek s Lucinkou si dali zmrzlinu a Toníkovi dávali střídavě líznout. Nákup jsme naházeli na kočárek a zatímco jsme studovali televizní program na večer, Tondovi se podařilo rozžižlat pytlík chipsů, část jich spořádat a část rozpatlat po obličeji, kde utvořily barevně bohatou směs se zbytky zmrzliny.
Vypravili jsme se k domovu. Lucka tlačila kočárek, kde pod hromadou nákupu a zbytků jídla seděl Antonín, Lubošek za nimi švihal prutem do plotů, pak vrávorali otcové rodin, významně se tlemící nad časopisem, ze kterého nemohli spustit oči a celou karavanu jsem uzavírala já, bavíce se přemýšlením o nastalé situaci a o tom, jaké bizarnosti by tento výjev dosáhl, kdyby Zdena čekala ve dveřích. O této své vizi jsem ty dva před sebou nelenila informovat. Honzovi zatrnulo, ale Ríša v opilecké rozšafnosti pravil naprosto klidně, že Zdenu o zdraví jejího dítěte hned tak někdo nepřesvědčí a že to vidí na celý víkend. Pokrčila jsem rameny – já jsem je varovala…
Moje vize však přece jen lhala. Zdena nečekala ve dveřích, ale nemaje klíče, čekala přede dveřmi. Nemělo cenu cokoliv maskovat. Ríša se rozplakal…
Ještě večer všichni odjeli do Prahy. Venkovští doktůrci totiž nepoznali, jak těžce je poškozeno Theofilovo tělo a označili jej mylně za zdravého. Proto byla Zdena nucena s dítětem urychleně vyhledat skutečné odborníky, kterým pak trvalo ještě celou neděli, než se jim podařilo Zdeny zbavit.
S Theem to tedy dopadlo dobře. Hůř byl na tom jeho otec… Ale ten, kdo na tom skutečně vydělal, byla naše rodina. Bylo nám dopřáno strávit celé dva dny v klidu a pohodě. Sluníčko hřálo a celou chalupu provoněly konvalinky.
A ještě něco. Rodina se poučila, že máminy vize není radno brát na lehkou váhu!