Zdenička - Mášenka

Moje babička říkala, že host a ryba třetí den smrdí. A skutečně! Když u nás byl Theofil třetí den, strašně smrděl.
Všechno začalo tím, že Zdena vypozorovala u Toníčka další strašlivou chorobu právě v době, kdy Ríša měl v práci strašný frmol a neboť ona musela být hospitalizována s Tondou a tchýně hlídání odmítla pod jakousi průhlednou záminkou, opět jsem med slízla já! Nutno přiznat, že mi Theo ani moc nevadil. Jedl přímo skvěle a kdykoliv se dal utáhnout na čokoládu a televizi.
To, že zmíněný třetí den smrděl, bylo způsobeno jeho pádem z jabloně na kompost. Takže mě domovní zvonek zastihl právě v okamžiku, kdy jsem jednou rukou držela synovce za poslední čistý kousek trika a v druhé jsem třímala ručku svého potomka a řvala na něj cosi v tom smyslu, že není správné navádět bratrance, že pokud chce své tělo zbavit všech bacilů, musí být v kontaktu se dřevem, které roste v nejprohnojenější půdě, tedy u kompostu, nejlépe pak s větví co nejmladší a rostoucí co nejblíže zmíněné již zásobárny přírodního hnojiva, což mi Theo mezi vzlyky vypověděl.
Ustrnula jsem – Zdena! Většinou přijde v takové chvíli! Zvonek zazněl znova. Mrskla jsem synovcem do vany a bleskově vydala příkaz k jeho vydrbání a pokud možno neutopení. Teprve když zvonek vyhnal všechny pavouky ze sítí potřetí, šla jsem otevřít.
Opravdu mě překvapilo, že za dveřmi stála paní Hořáčková. Pro jistotu jsem se ještě rozhlédla – Zdena tam skutečně nebyla!
Šly jsme si dát kafe, probraly jsme všechno od sousedů až po poslance v parlamentu, až přišla řeč na děti.
„Vy tady máte synovce?“ zeptala se zcela prozaicky sousedka. Vyskočila jsem z křesla: „Doufám, že ho ti holomci neutopili!“ V koupelně se mi však naskytl idylický pohled. Všechny tři děti se vzájemně mydlily a opět sprchovaly a to stále dokola. Pominu-li potopu na podlaze, vše bylo v nejlepším pořádku. Pohoda. Teď už mě nic neděsilo. S přesvědčením, že mě nepřekvapí ani Zdena, protože dítě má dočista čisté, jsem vydala příslušné příkazy týkající se vysušení Thea a podlahy, zdůraznila jsem, že Thea ručníkem, podlahu hadrem, nikoliv naopak a šla jsem pokračovat v sousedském dialogu.
Asi za hodinu se rozezněl zvonek znova. Paní Horáčková se jala rychle vyklidit pole a zbaběle prchla oknem na zahradu. Za dveřmi však opět nestála švagrová, ale Ríša s Honzou. Zdena prý přijela s Tondou z nemocnice a pro Thea poslala manžela.
„Ona se tam musela zbláznit,“ vydechl zděšeně Ríša, sotva usedl do křesla, „představte si, že ji tam doktoři přesvědčili, aby dětem pořídila štěně! Zásobili ji spoustou materiálů o tom, jak je to pro vývoj dítěte prospěšné a napomáhá to rozvoji jeho intelektuální, citové i motorické stránky. Víte, že Theo trochu koktá. A na to prý má vztah se zvířetem rovněž vliv… Já osobně si myslím,“ dodal po krátkém hlubokém povzdechnutí, „že si řekli, že bude fajn, když bude zas chvíli honit veterináře…“
To jsme všichni v němém úžasu odkývali a v místnosti bylo naprosté ticho ještě dobrých pět minut, nichž jsme si v duchu přehrávali různé zážitky se setkání Zdeny s jakýmkoli rodinným či ještě hůře cizím psem a nikdo tomu nevěřil.
Zdena nás však opět přesvědčila o své neochvějné víře v rady lékaře a do měsíce mi tchýně volala, že si mladí jedou pro štěně.
„Chudáček!“ komentovala jsem osud psa, leč tchýně si mé slovo vyložila ne zcela správně a plna naděje usoudila, že Zdena to jistě zvládne, neboť již čtrnáct dní studuje všechnu dostupnou literaturu a její přístup k tomuto savci bude čistě vědecký.
Netroufla jsem si prezentovat svůj laický názor, ostatně o něj ani nikdo nestál. Tchýně totiž volala kvůli tomu, máme-li speciální přepravku na psy.
„Ne, ani nevím nač by nám byla…“ pípla jsem zahanbeně.
„Ale děvče!“ rozohnila se tchýně, „jinak se přece psi vozit nemohou! Oni pro něj již zítra jedou a Zdena velmi prozíravě nechce, aby se zvířete kdokoli z rodiny dotkl, ani se nestřetl s jeho bakteriemi! K takové věci je třeba přistupovat pomalu a s rozvahou!“
„My je vozíme na klíně nebo na podlaze, takže nemohu pomoct…“ odpověděla jsem naprosto vážně a rozesmála jsem se, až když jsem se s tchýní s politováním rozloučila.
Další den volala Zdena, jestli by mohla dát na víkend hochy k nám, protože ten pes pořád skáče, děti se jej dotýkají a oni je nestačí dezinfikovat. Zvíře je rovněž nutno nechat důkladně vyšetřit několika kvalifikovanými veterináři, neboť člověk se dnes nemůže spolehnout na mínění jednoho odborníka, však to prý znám.
Hned mě napadlo, že to těm doktorům z nemocnice vyšlo.
Asi za dvě hodiny Ríša přivezl kluky a odjel dezinfikovat psa. Sotva jeho auto zmizelo v zatáčce, volala opět Zdena a mezi srdceryvnými vzlyky mi sdělovala, že pes má blechy a jak je to možné, když mají doma sterilně čisto a zvíře koupili od skutečného chovatele a že má rodokmen, tak jak může mít blechy… Pak mi zoufale líčila, jak jednu blechu utopila a když nesla druhou, utekla jí a teď někde nekontrolovaně skáče po bytě! Pravila, že se unáhlila a že ještě neměla vše nastudováno… a že měla koupi psa ještě odložit. Navíc jí onen vetřelec olízl nos a než provedla úplnou hygienickou očistu, rozžvýkal kobereček v předsíni.
Vědoma si toho, že by nebylo moudré, dávat jí rady z vlastní zkušenosti, uklidnila jsem sdělením, že Ríša je už na cestě a jistě koupí hromadu sprejů všeho druhu. Opravdu ji to uklidnilo…
Uplynul týden. Byla sobota a my jsme se rozhodli , že navštívíme tchýni, abychom ten čistokrevný zázrak jménem Mášenka spatřili. Leč nadarmo.
„Nejsou a nebudou šest týdnů!“ odpověděl na náš dotaz o výskytu Zdeny a její party tchán, který nám s rozzářeným obličejem přišel otevřít. „Mášenka je čerstvě naočkovaná a zvěrolékař – asi v sebeobraně – řekl Zdeně, že nesmí chodit šest týdnů ven, aby se nenachladila a že bude dobré, když bude zvíře obklopeno rodinným kruhem, aby tak k nim v nejrannějším věku přilnulo a bylo jim pak do nejpozdnějšího věku věrné.“
Bylo to pěkných šest týdnů. Jezdili jsme k babičce a dědovi zcela bez napětí, ač, jak podotkla tchýně, jsme celou tu dobu postrádali přísun informací o nejrůznějších poznatcích v nejrůznějších oborech. To vám byl klid!
Doba lékařem naordinovaná však uplynula jako voda a jednoho dne nám přeci jen bylo dopřáno Mášu spatřit. Celá věc se seběhla asi takhle. Naše auto zastavilo u branky. V téže chvíli jsem uslyšela dobře známý ječák a pochopila jsem, že Zdena komusi cosi nařizuje. Tedy vše při starém…nebo ne? Ten komu rozkaz patřil nebyl tentokrát Ríša, ale pes. Nutno říct, že psa ještě tak vycvičeného neměla, přesněji řečeno, psovi byly její rozkazy naprosto lhostejné. Po zahradě se k nám totiž blížila koule chlupů, vrtící ocáskem. Děti se ke štěněti rozběhly a vášnivě se s ním začaly seznamovat.
„Ať vás nelíže!“ ječela udýchaná Zdena z cestičky u domu. Moje děti ji však poslouchaly úplně stejně jako její pes. Když to Zdena viděla, zaječela na mě: „Řekni jim něco, víš, co je ve slinách bacilů?!“
„Děti“, řekla jsem tak vážným tónem, až se ti rošťáci polekali a vzhlédli ke mně, „neolizujte toho psa!“
Zdena konečně pochopila a napřela svůj libý hlásek správným směrem: „Ríšo! Okamžitě přines Mášu!“ Ríša vystřelil, popadl zmítajícího se psa a v dostatečné vzdálenosti od těla jej zanesl do přepravky.
„Jdi se pečlivě umýt!“ zakončila Zdena velitelským hlasem celou scénu a důkladně se po nás ohlédla, jestli jsme všichni viděli tu drezůru.