Zdenička - Rodinná večeře

Nebyl ani pozdní večer, ba ani máje čas, o hrdliččině hlasu vůbec nemluvě. Bylo hnusné mokré prosincové ráno, plné bahna, rozbředlého sněhu a vlezlé zimy. Co se ptactva týče, bylo slyšet akorát tak sousedovy slepice a ty určitě ku lásce nezvaly…
Byli jsme pozvaní na sváteční večeři ke tchýni, které cosi vyšlo v práci a jako všechny své pracovní úspěchy, chce i tento prezentovat v kruhu rodinném, přičemž je jí názor zmíněného kruhu zcela lhostejný.
Tedy – jak již bylo řečeno – přípravy na akci propukly ráno. Navlékly jsme se s Luckou do nových společenských šatů (včera jsme obešly pět sekáčů) a jaly jsme si vzájemně doporučovat či naopak zavrhovat doplňky a šminky. Lucce je už 11 let a je tudíž ve věku, kdy je o své dospělosti plně přesvědčená, jenom rodiče a blbí pedagogové to ještě nepochopili. Rozhodla jsem se tedy v zájmu přiblížení se k vlastnímu dítěti, vstupujícímu do pubertálního období, dovolit jí střídmé nalíčení i mimo domov. Věděla jsem dobře, co tím riskuji. Zdenin monolog na téma „make-up vůbec a u nezletilých zvlášť“ bude jistě plnohodnotný a zcela vyčerpávající, ale aspoň Lucka uvidí, jak skvělou má matku!
Takže po mnohahodinové přípravě jsme byly hotovy a výsledek předčil – alespoň naše – očekávání. I Honza musel uznat, že nám to sekne. Jen Lubošek byl nadále otrávený. Prožíval totiž právě své maskáčové období, které vystřídalo černé období, které vystřídalo supermanní – tedy červeno-modré období. Po zkušenostech s jeho i Lucčinými barevnými obdobími, jsem dobře věděla, že nejlepším bojem je podpora. Na vysvětlenou – cokoliv jsem jim zakázala, opředli si gloriolou nádherného, zapovězeného ovoce. Cokoliv jsem nadšeně podporovala, stalo se běžným a posléze nezajímavým. Tuto taktiku jsem tedy použila i v období maskáčovém. Lubošek již měl skoro všechno a od Ježíška si přál už jen maskáčové slipy a ponožky. Šlo tudíž o vrcholné období maskáčové.
A tady se dostáváme k jádru pudla – k Lubošově otrávenosti, pramenící z toho, že na slavnostní rodinnou večeři v maskáčích jít nemohl. Ale i tady moudří rodiče našli kompromis. Lubošek pojede zeleno-hnědý a až před večeří se obleče, dle vlastních slov - jako blbec, tedy do jednobarevných kalhot, bílé košile a kravaty.
Jediný Honza neměl problémy. Přes den opravil zásuvku, přidělal dvířka ke skříňce a během deseti minut před odjezdem se oblíkl a mohl vyrazit. Celou dobu nás obšťastňoval vtipnými poznámkami o tom, jak se kvůli parádivým ženským všude chodí pozdě a že jim – chlapům, se něco takového stát nemůže. Tomu se smál ještě těsně předtím, než otevřel dveře na zahradu. Tam totiž na páníčka čekali psi a radostí bez sebe ho počali vítat na čerstvém vzduchu. Když vezmeme v úvahu počasí a množství psích tlapek, dojdeme ke konečnému ne právě nejčistějšímu výsledku…
Honza zaržál jako plnokrevník v říji a v toku našich škodolibých poznámek se běžel převléci. Nutno říct, že tentokrát mu deset minut nestačilo, protože druhý oblek neměl a musel zkompletovat vhodné kalhoty a sako. Takže jsme opět přijeli pozdě a zase kvůli němu. To jsou ti chlapi!
Přijížděli jsme tedy asi deset minut po sjednaném termínu. Ríša stál u vrat a přičinlivě nás vyhlížel, aby nám neprodleně po našem příjezdu podal zprávu, že Zdena si již oblékla šaty a sundala vlněné tepláky, takže je jen v bavlněných punčocháčích a nemůže takhle zůstat dlouho, aby neprochladla a máme si tudíž pospíšit.
My tři jsme byli připraveni, ale maskovaný Luboš potřeboval drobnou společenskou úpravu. Leč ve dveřích domu stála roztřesená tchýně a rozhodně pravila, že Zdenička je trochu nastydlá a že nemáme zdržovat, ať Luboš zůstane jak je, hlavně ať už sedíme u stolu. To nemusela Luboškovi říkat dvakrát. Sotva slyšel, že se nemusí demilitarizovat byl nadšením bez sebe a celý večer mu zrůžověl, přesněji zezelenal před očima. Odložil pouze zbraně a vešli jsme do jídelny.
U stolu seděla Zdena a oba chlapci. Kolem nás prosvištěl Ríša a přisedl k rodině. Teď tvořili dokonalou eskymáckou jurtu. Ríša v bílé košili, kravatě, tesilkách a teplé pletené vestě. Růžolící hošíci v bavlněných punčocháčích, vyčuhujících v uzoučkém proužku mezi kožešinovými bačkorami a pletenými vlněnými kamašemi, bílých košilích zaškrcených u krku motýlky, krytých huňatými svetry s véčkovým – velmi malým otvorem, právě tak na zmiňovaného motejla. A nad tím vším vévodila postava matky - náčelnice eskymáků – Zdeny v černých bavlněných punčocháčích, kožešinových bačkorách, krimplenové sukni pod kolena, teplé halence na vázačku až pod krkem a to vše bylo kryto tlustým pleteným plédem z velbloudí srsti.
V místnosti bylo dobrých 25 stupňů a mě v těchto chvílích napadá, jestli bychom se neměli pokusit o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Já bych to rozhodně nevydržela.
Sotva nás Zdena zahlédla, údivem povstala. Pohled na ni mě pobavil a vykročila jsem jí podat ruku. Podala mi ji jen nerada, neboť se potom musela jít dezinfikovat, ale slušnost je slušnost.
Hned po návratu vydezinfikované rodiny začala tchýně nosit na stůl. Theo mě sice opět nezklamal a zeptal se, proč se Luboš nemusí mýt dezinfekcí a on ano, ale Zdena ho umlčela dřív, než jsem mu to mohla vysvětlit já.
První fáze slavnostní večeře se nesla ve znamení ticha. Jen občas vrhla Zdena na mě či na Lucku zdrcující pohled, což signalizovalo dvě věci – za prvé, že nám to moc sluší a za druhé, že si Zdena sumíruje v hlavě postup kritiky. I tchýně vycítila napjatou atmosféru a její starostlivý pohled se postupně měnil ve výraz strachu až čirého zoufalství.
Jen přítomní muži nic netušíce dlabali večeři a nezvyklé ticho je naplňovalo klidem a bezstarostnou pohodou. Ó, jak naivní stvoření to jsou!
Ve chvíli, kdy jsem už čekala, že Zdena bude se svou filipikou proti výstřihům, líčidlům či podpatkům hotova, skutečně mě překvapila svou otázkou: „Tobě se líbí maskáčové oblečení?“
„Ne,“ děla jsem klidně, ačkoli mě Zdena opravdu zaskočila.
„Tak proč je tvůj syn nosí?“
Tchýně, která vypadala, že se jí trochu ulevilo, mě předběhla s odpovědí a pravila, že jsme Luboše chtěli převléci, ale kvůli tomu, aby se ona – tedy Zdenička – nenachladila, když je zde tak na lehko, že nám řekla, abychom jej nepřevlékali…
Zdena jí však netrpělivě skočila do řeči : „Ale ne, jde mi o všeobecný pohled. Proč je nosí – byť by jen doma!“
Tchýně opět nabyla ustrašeného výrazu a podívala se na mě. Z obličeje jí bylo možno vyčíst prosbu o smířlivou odpověď. Já jsem se však pousmála s odhodlaností Xeny bojovnice a tchýně sklopila zrak v tichosti očekávajíc věcí budoucích.
„Luboš nosí maskáče, protože se líbí jemu, kdyby se líbily mně, nosila bych je já, ne?“
„Jak je ale možné, že tvé dítě nosí něco, co se nelíbí jeho matce. Tedy ženě, jež utváří jeho osobnost!“
„Lubošek chodí do druhé třídy a já už dávno nejsem jediná, kdo utváří jeho osobnost…“
„Kdybys byla silnou matkou, nikdy bys nedopustila, aby ti někdo zasahoval do utváření jeho osobnosti. Nežádoucí vlivy je nutno eliminovat! To by se mně nikdy stát nemohlo! Mé dítě si nikdy neoblékne to, co já neschválím a nikdy se mu nebude líbit to, co se nelíbí mně! V tom se projeví správná výchova!“
Přejela uspokojivým pohledem své lední medvědy a vítězoslavně strčila loktem do Ríši: „Že, Ríšo!“
„Ano,“ vyhrkl překotně Ríša, který vůbec nevěděl o co jde. Při tomto zoufalém pokusu o odpověď mu však zaskočilo vepřové – tedy nezdravé maso, které dlabal v přesvědčení, že jej žena nevidí a počal se dusit. Tchán vyskočil a spolu s Honzou jej začali práskat do zad. Zdena běžela volat záchranku a já jsem odeslala děti nahoru, aby si šly hrát a nekoukaly na to.
Když přijela sanitka, měl Ríša už zase svou přirozenou bledou barvu a dýchal pravidelně. Zdena však trvala na vyšetření a odjela s manželem na pohotovost.
U stolu zavládl klid a pohoda, tchán s tchýní si nandali nezdravé majolky a téma rozhovoru se stočilo na blížící se Vánoce. Z dětí se ke stolu vrátila jen Lucka, kluci už byli najezení, takže jsme je nechali hrát a pustili jsme si televizi.
Jasně si vzpomínám, že právě končila předpověď počasí, když vstoupila Zdena s Ríšou v závěsu. Zdena nadávala na neschopnost doktorů a Ríša mlčel. Pomohl Zdeně z kabátu a první vrstvy svetrů, uložil její pletenou čepici, šálu i rukavice, potom srovnal své svršky a teprve poté vešel za ženou do jídelny. Ta právě ukončila výčet nedbalostí a neprofesionalit, jež odhalila na lékařské pohotovosti a zcela zhnusená se sesula do křesla. Teprve v té chvíli si všimla, že je puštěn zdroj nebezpečného záření a rozhlédla se po pokoji.
„Kde jsou děti?“ zaječela srdceryvným hlasem hodným Viktorky sklánějící se nad splavem.
„Nahoře si hrají s Luboškem….“ Ani jsem nedomluvila, neboť mě Zdena přeřvala, svolávajíce své nevinné potomky pod dezinfikovaná mateřská křídla, by je vyrvala z nehygienické náruče zkaženého bratrance.
První přiběhl Toníček ve značně vyhrnutých Luboškových maskáčových kalhotách, khaki tričku po kolena a samopalem přes rameno. Ještě než Zdena otevřela ústa, vyšel zpoza rohu Theo. Měl maskáčovou mikinu a neboť dvoje kalhoty s sebou Luboš neměl, provedli drobnou maskovací úpravu bavlněných punčocháčů, na nichž vodové barvy dobře držely. V ruce hošík třímal revolver a v koutku pusy žmoulal žvýkačkovou cigaretu. V těsném závěsu za nimi kráčel anděl. Až při bližším pohledu bylo vidět, že nejde o anděla, ale o Luboška, který se převlekl do bílé košile, tmavých kalhot a vzal si i kravatu.
Dobré dvě minuty už bylo ticho. Děti došly až dolů a pořád nic. Oči celé rodiny se upíraly na Zdenu. Ta však stála jako zkamenělé ztělesnění hrůzy a pohybovala pouze ústy, lapaje po dechu.
Takže překvapivě první promluvil Theofil, který zcela bezelstně požádal matku o tužku a papír, neb chce Ježíškovi napsat o maskáčovou bundu a lehký kulomet.