Zdenička - Silvestr

Již po mnoho let trávíme poslední den v roce v kruhu nejlepších přátel. Letos však zasáhla příroda v podobě chřipky. Ta neskolila ani tak naši rodinku, jako rodiny, s nimiž bychom se v závěru roku nenudili. Přestože jsme se ocitli před problémem „kam se sebou“, nechtělo se nám přijmout pozvání tchýně, která nás, nejspíš puzena pudem sebezáchovy, úpěnlivě zvala na oslavu Silvestra, neb - jak jste jistě pochopili - ohlásila se k nim švagrová. Její rodina většinou, tedy dosud vždy, slavila Silvestra uzavřena do svého sterilního kruhu a proto nikdo nevěděl, a popravdě ani vědět nechtěl, co si pod pojmem Silvestr představují. Jistě by bylo možno při troše fantazie představit si jakýsi rituál hygienické očisty až sterilizace, který by u nich mohl s příchodem nového roku probíhat, máčení končetin v dezinfekčních roztocích a výměna filtrů v čističkách vzduchu,leč dosti hororů!
30. 12. jsme se domluvili s poblíž bydlící kamarádkou a jejím manželem, že „zítra zajdeme, popijeme, pokecáme, děti si pohrají a o půlnoci pár rachejtlí vystřelíme.“ Zkrátka nic moc, protože jejich děti ještě nejsou úplně v pořádku, ale zábava bude! Večer jsme uléhali s uspokojením, že jsme nepřízeň přírody zažehnali. Avšak ouha! Ještě v noci vezl Honza na pohotovost oba výše zmíněné rodiče, jež od svých ratolestí chřipajzli dostali a posléze byl nucen k těmto ratolestem přivést babičku, čímž byl večerní plán zhacen definitivně.
Honza se vrátil v sedm hodin a do desíti spal. Děti seděly u televize a nudily se, já jsem rýpala špičkou nože do veky a nadávala na neutěšený osud. Silvestr se parádně rozjížděl. Obvolala jsem ještě jednou různé známé, ale telefon většinou brali kašlající a chraptící osoby, či osoby tichounce mluvící, naštvané, že jim budím nemocné děti. Všem jsem popřála veselého Silvestra a skoro všichni mě někam poslali. Přesná lokalizace místa, kam mě poslali, byla přímo úměrná míře kamarádství mezi námi, ale určitě mysleli všichni totéž, a nutno přiznat, že já sama jsem byla přesvědčena, že už tam jsme.
Když se Honza probudil, informovala jsem ho o neradostných výsledcích svého snažení i o našich vyhlídkách z toho plynoucích. Honza tím ani moc zdrcený nebyl, protože už ho to prý taky napadlo a dokonce projevil optimistické přesvědčení, že se určitě pobavíme sami. Přisedli jsme tedy k dětem, chvíli jsme koukali na televizi, potom jsme si zahráli pár společenských her a asi ve dvě odpoledne jsme pochopili, že to nepůjde.
„No tak pojedeme k těm vašim…,“ vzdala jsem to, „třeba to i bude sranda…“ A byla!
Před jejich domem jsme zastavili kolem čtvrté. Ačkoliv bydlíme jen pár kilometrů od sebe, bylo tam o poznání více sněhu a to udělalo dětem radost. Hned se rozhodly, že si postaví buď sněhuláka nebo bláťáka, podle toho, čeho najdou víc a ptaly se po bratrancích.
„Ti už večeří,“ pravila tchýně a bylo vidět, že nemá cenu se divit, „Zdena chce, aby byli dnes najedeni dřív. Chce, aby mezi jídlem a koupelí mohli ještě vystřelit pár rachejtlí.“
„Času dost,“ vmísil se do rozhovoru Honza, „jsou čtyři, osm hodin bezuzdného veselí je před námi!“ Popadl Luboška a vyhodil jej do vzduchu, takže nemohl zachytit výraz obličeje své matky, který rozhodně nepřekypoval optimismem. Vešla jsem do domu a hned ve dveřích jsem se srazila se Zdenou.
„Proč jedete tak na noc?“ otázala se vzdorovitě místo pozdravu.
„Na noc?“ ujelo mi, neboť jsem stále tak docela nechápala. Zdena se zastavila, obrátila ke mně pouze hlavu a důstojným pohledem hodným Caesara zhlížejícího na své vazaly zhlédla na mě. Poté bez jediného slova pokračovala v důstojné chůzi do kuchyně. Zapochybovala jsem, zda Zdena vůbec ví, že je Silvestr. Třeba jí odkryji dosud neobjevené obzory, napadlo mě a vkročila jsem za ní do kuchyně. Můj pohled padl na synovce a švagra. Všichni tři seděli v řadě u stolu, navlečení v mnoho vrstev šatstva a s lokty položenými na stole tiše dlabali zdravou stravu s úporným výrazem, jenž bere slova z úst. Musím přiznat, že je vzal i mně. Jen pár okamžiků jsem vydržela ve svatyni ticha, kde jen občasné cinknutí vidličky či zaskřípání zubů narušovalo mystičnost obřadu a zbaběle jsem vycouvala.
V předsíni už byl Honza. Zouval si boty a pravil, že chce mluvit s Ríšou, ale tchýně mu bleskově zastoupila cestu, řka, aby ho nechal povečeřet. Asi už tam taky byla…
Šli jsme nahoru a pustili jsme televizi. Děti blbly venku s dědou a pořad byl výjimečně dobrý, takže jsme si nalili vínka, vyndali na talíř chlebíčky a čekali jsme, až přijdou ostatní. Leč čas plynul a nic. Nemůžu říct, že by se nám po nich nějak stýskalo, neboť pohovka je tam pohodlná a přítmí pokoje spolu s vínem taky dělalo své, takže když asi v šest vstoupila tchýně, docela jsme se lekli.
„Zdena vzkazuje,“ pravila ode dveří, neboť pochopila, že jde nevhod, „ že jestli prý si chcete jít vystřelit rachejtle, tak máte jít hned.“
„Rachejtle?“ užasl Honza. Já jsem v té chvíli již tušila…
Sešli jsme dolů do předsíně. Chvíli jsme stáli na posledním schodu a čekali, než Zdena s Ríšou oblečou děti, ale asi po deseti minutách jsme to vzdali a zamířili rovnou ven.
„Už jenom horní overal a můžete se začít oblékat!“ volala za námi Zdena, ale my jsme byli rádi, že nás vzduch trochu zchladí a vracet se nám rozhodně nechtělo. Venku se k nám rozeběhly děti, volajíce, že mají dva sněhuláky. Šli jsme se na ně podívat. První měl Luboškovu čepici a bundu, druhý totéž Lucčino. Byli skutečně nádherní. I děda byl na svou práci hrdý a hruď se mu dmula pýchou. Jali jsme se chválit obě umělecká díla, co nám síly stačily. Do této scény vešla Zdena se svou suitou.
„Co to je?“ tázali se hoši, a děda, oslepený úspěchem, jim nabídl, že s nimi taky nějakého postaví. Zdena chvíli zaváhala, neboť tchán si většinou dává na pusu pozor a ona nevěděla, jak tvrdou formu setření si k němu může dovolit. Tuto chvilku využili hoši a s mohutnou salvou nadšených výkřiků vyrazili k dědovi. Až když se za nimi rozběhl i Ríša, který čekal na verdikt velitelky nejdéle, Zdena se vzpamatovala.
„Nedotýkejte se toho sněhu!“ Všichni znehybněli, jako při nějaké hře. Ríšovi prvnímu došlo, že chybil a se sklopenou hlavou se šoural zpět k ženě.
„Poděkujeme dědečkovi,“ volila Zdena opatrně slova, „a řekneme mu, že my víme, neboť jsme náležitě poučeni, že ve sněhu je mnoho bacilů a bakterií a také víme, že už je pozdě a chceme přece vidět ohňostroj!?“
„Ohňostroj?!“ zareagoval Honza, „Teď? Vždyť je šest, co blbnete, přece si nevyplýtváte rachejtle, sotva se setmělo. My jich sice máme dost, ale nebylo by přece jen lepší nechat to…“
„Jestli máte nějakou zábavní pyrotechniku,“ vpadla mu do řeči Zdena zcela změněným tónem, „radím ti ji vystřílet teď. Chlapci mají lehké spaní a pokud chceš střílet o půlnoci, rozhodně ne v blízkosti domu!“
„Zdeno,“ zapochybovala jsem, zatímco Honza lapal po dechu, „My si to klidně půjdeme vystřílet dál, ale tady všude jsou domy a většinou v nich dnes budou slavit Silvestra.“
„Ríšo!“ zavelela Zdena, „Obejdi sousedy, aby nestříleli, že hoši budou spát. Honza může jít s tebou!“
„Ne,“ řekl stručně Honza. Zdena k tomu chtěla něco říct, ale tu se podívala na hodinky a zaječela: „Ríšo, je 18:20, za deset minut jdou hoši spát, proboha dělej!“ Ríša sebou trhl a bez rozmyslu se rozběhl dolů po poli. Všichni jsme sledovali jeho sprint s úžasem, ale nikdo se na nic neptal. Mě napadlo, že už toho má dost a konečně prchá od Zdeny, ale také jsem mlčela.
„To stačí,“ křikla Zdena, když byl od nás dobrých 200 metrů. Ríša se zastavil, vytáhl ze záňadří jakési dřívko, píchl je do země, zapálil a stejným sprintem se vracel na výchozí vrstevnici. Rachejtle vylétla a plofla. Hoši ječeli, tleskali a dovolávali se další. Ríša se otočil a pelášil znova do pole. Celá scéna se opakovala. Při třetím Ríšově úprku do palebného postavení vyběhl i Lubošek.
„Strejdo,“ křičel, „já si jednu odpálím!“
„Stůj!“ zaječela hystericky Zdena a instinktivně k sobě přitáhla oba své eskymáky, až vypískli, jak jim vyrazila vzduch z plic, „Zabije tě to!“ Lucka se rozřehtala, až jí z očí vytryskly slzy.
„Lubošku,“ pravil k synkovi notně naštvaný Honza, „tohle jsou jejich rachejtle, ty si odpálíš na Nový rok naše a větší.“
„Jak tohle můžeš vůbec vypustit z pusy!?“ vyprskla rozezleně Zdena, „A před dětmi! Co kdyby to to dítě vzalo vážně? Co jsi to za otce!“ To už Honzu nakrklo definitivně. Udělal pár kroků vpravo, sáhl do auta a vytáhl igelitku plnou zábavní pyrotechniky hodné důstojného přivítání nového roku. V té chvíli dorazil Ríša, jehož exhibice byla výstřelem třetí rachejtle dovršena a přehlédnuv pohled své ženy, vrhl se k igelitce.
Zdena pochopila, že nás nevychová a rozhodla se, že již dále nebude házet perly sviním. S povzdechem plným bolesti chytla své řvoucí nezkažené ratolesti a odvlekla je do domu. Ríša ji následoval sice zdánlivě dobrovolně, ale stále se žádostivě ohlížel po igelitce.Cestou se Zdena pokoušela řev smýkaných dítek přepištět pokyny Ríšovi, ale ten buď opravdu neslyšel, což nebylo divu, nebo nechtěl slyšet, což také nebylo divu.
Šli jsme se uklidnit na večerní procházku do lesa, chvíli jsme s babičkou hráli karty a Luboš s dědou šachy, pak jsme koukli na televizi a po půlnoci jsme s tchánem a tchýní vystříleli rachejtle kousek od domu, aby se neřeklo, ale stejně to v té vřavě bylo jedno. Děti střílely do pole jednu římskou svíci za druhou a my dva jsme si do nového roku popřáli, abychom jeho odchod nemuseli slavit stejně jako jeho příchod.