Zdenička - Strýčkova urnička

Do toho památného dne, kdy se odehrála tahle příhoda, bych byla tvrdila, že mě Zdena už nemůže ničím překvapit, teď ale musím konstatovat, že jsem se hluboce mýlila…
Jak už to tak chodí, všechno začalo naprosto nevinně. Zdeně zesnul velmi starý strýček a tetička ji požádala o pomoc při úklidu jeho věcí.
„Neumíte si představit,“ horlila Zdena u nedělního oběda, „co tam je neefektivních předmětů na vyhození. Nikdy bych si nemohla dát do bytu něco, co nemá jasný účel využití! Zvláště pak předměty s porézním povrchem, v němž ulpí částečky prachu z ovzduší! Nechápu, jak je možné je udržet hygienicky čisté!“ Na chvíli se zasnila, ale bohužel se brzy opět probrala, otřásla se odporem a pokračovala ve vzdělávání rodiny. „On strýček stále jezdil na Slovensko,“ informovala nás, „a vozil si domů neuvěřitelné suvenýry! Jsou tam džbánky, misky, valašky, ale i mnohem horší předměty, které ani nevím, jak se odborně nazývají! A hlavně vůbec nechápu, jak je dezinfikovat! Musím se tetičky zeptat…“
S posledními slovy Zdena vyšla z pokoje zcela pohroužena do svých úvah o dezinfikování dekorativních předmětů a mě zamrzelo, že nebudu u toho, až se tety bude ptát.
Uplynul týden. Na tuto neděli byla naplánovaná oslava mých a Luboškových narozenin a aby Zdena nemusela do našeho nesterilního prostředí, konala se oslava tradičně na neutrální půdě – tedy u tchýně.
Ačkoliv byl květen v plném proudu a šeříky překrásně voněly, byla hrozná zima. Ledoví muži se zase jednou činili! Rozhodli jsme se, že pojedeme k babi už v sobotu a pomůžeme jí s přípravami, když je to konec konců naše oslava.
Když jsme vyjížděli, byla jen zima, ale když jsme tam dojeli, ženili se všichni čerti. Teploměr poskakoval kolem nuly a silný vítr nás bičoval směsicí ledu a vody. Od branky k domu je to slabých dvacet metrů, což stačilo k tomu, že jsme byli úplně promočení.
Tchýně čekala u dveří s dekou a pokusila se do ní zabalit Luboška, kterému se ale podařilo vyklouznout spodem. Poté se vrhla na Lucku, která se sice pokusila bratra napodobit, ale babi už byla připravená a pevně ji sevřela v pase. Lucka vypískla, jak se jí na kůži přilepilo mokré oblečení a vyrazila vpřed s takovou razancí, na kterou už tchýně připravená nebyla. Zůstala tedy stát s dekou na půl žerdi a smutně se za nevděčnými vnoučaty dívala.
My jsme využili její nepozornosti a proběhli kolem ní, protože jsme měli strach, že nás začne balit taky. Zastavili jsme se až v našem pokoji. Tam jsme se převlékli a pak jsme teprve šli ve vší slušnosti pozdravit.
Babičku ani dědu jsme nenašli, zato v obýváku na gauči se choulily dvě zmrzlé děti. Tentokrát měly i ty kožichy! Skutečně musím říct, že tam nebylo nejtepleji…Mrkla jsem na teploměr – 17 stupňů. Já vím, že to není zas taková hrůza, ale jsme zvyklí, že tady bývá přes pětadvacet a Zdena stále přitápí. Tchýně, která právě vešla do dveří z kuchyně, zachytila můj pohled a omluvně nám vysvětlila, že tady dnes mají opraváře na topení. Domluvili to už před měsícem, kdy nikdo nemohl tušit, že bude tak studený květen. Tchýně prý na to úplně zapomněla a když jim Zdena ráno přivezla kluky, neinformovala ji tudíž o problému, který záhy nastane. Zdena s Ríšou totiž jeli na ukládání urny onoho strýčka do hrobu a pak ještě pomoct tetě.
Honza se nabídl, že přiveze naše propan-butanový kamínka, což jeho rodiče velmi potěšilo a hned se pro ně vypravili – tedy Honza s dědou. Tchýně šla dohlížet na opraváře a mě požádala, abych dohlédla na synovce.
Vyhodnotila jsem situaci. Hošíci vypadali, jakože umrzli. Představila jsem si, co by si o nás naši potomci pomysleli, kdyby tohle za pár staletí rozmrazili a brali to za vzorek dnešní civilizace a raději jsem se rozhodla, že je něčím zahřeju.
Lucinka s Luboškem se mi na tanečky vybodli a pomalu se vytratili k počítači. Zato ledoví mužíci ochotně trdlovali kolem konferenčního stolku a tancovat chtěli i ve chvíli, kdy já jsem toho už měla dost. Pokusila jsem se jim vyprávět vtipy, ale žádným nerozuměli… a tak jsme si nezávazně povídali.
„A kam jela maminka s tatínkem?“ ptali se udýchaní, ale rozmražení hoši.
„Na pohřeb moc starého strýčka, kterého jste ani neznali…“
„Co tam budou dělat?“
„Budou se dívat, jak dávají do hrobečku urničku,“ snažila jsem se to vysvětlit co nejohleduplněji.
„Co je to urnička?“ zajímalo chlapce, v nichž jsem očividně vzbudila zvědavost. Blesklo mi hlavou, že těmto dětem asi nemají být podávány informace podobného rázu, ale zastavilo mě to jen na pár vteřin. Jako teta jsem přece spoluodpovědná za jejich výchovu!
„Je to štíhlá, asi takhle vysoká nádoba s poklopem, ve které je popel z toho starého pána.“ Synovcům mé vysvětlení nejspíš stačilo, protože se už dál neptali, takže jsem to nerozváděla.
Topení postupně začalo plnit svou funkci, hoši sundali kožichy, čepice i rukavice a hráli jsme už jen člověče nezlob se. Takže když dorazili jejich rodiče, domácí teploměr ukazoval 23 stupňů Celsia.
„Tady je zima!“ pištěla Zdena z předsíně a vidouc své hochy sbíhající ze schodů, začala je na přivítanou balit do deky, která tam ležela od našeho příjezdu. Tchýně jí obětavě přiskočila na pomoc a po úspěšném odchytu si každá odnesla svůj zmítající se úlovek do kuchyně. Co se tam s ubohými oběťmi lítého lovu dělo, jsem nezjišťovala a vrátila jsem se nahoru.
Honza s dědou právě balili propan-butanová kamínka a libovali si, jaké je teploučko. Informovala jsem je o tom, co se právě odehrálo v předsíni. Podívali se na sebe a započali s opětovnou instalací zmíněného tepelného zdroje. To mě docela pobavilo a s úsměvem na tváři jsem se šla podívat na děti. Ty si pěkně hrály, takže jsem se s hlubokým nádechem vydala do kuchyně, zeptat se, s čím můžu pomoci.
V kuchyni byla už jen tchýně. Měla velmi ustrašený pohled a když viděla, že jsem to já, evidentně se jí ulevilo. Rozhlédla se opatrně na všechny světové strany a pak se ke mně vrhla, sevřela mi pevně ramena a úpěnlivě mě žádala, abych Zdeně neprozradila, jak hluboko klesl … teploměr! Slavnostně jsem přísahala, že to nevyzradím, ani kdyby mě Zdena s Ríšou mučili. Tchýně s naprosto vážnou tváří chvíli zauvažovala a pak mě váhavě ujistila, že tak zlé to snad nebude, ale kdyby přece…
Mé ujišťování o loajálnosti pak provázelo celou přípravu stolu k večeři. Když jsme byly skoro hotovy, vešel Ríša s vyděšeným výrazem a planoucím pohledem. S naprostým nezájmem prošel kolem mne, chytil svou matku za ramena a hluboce se jí zadíval do očí.
„Mami, je to velmi vážná věc, kolik tady bylo stupňů?“
Ubohou ženu polil pot po celém povrchu těla. Viděla jsem, jak jí z čela stéká kapka až na bradu…
„Nevím Ríšo!“ úpěla, „ale měli kožíšky, teplé čepičky a …“
„Kolik!“ trval na svém neúprosný vyšetřovatel.
„Dvacet…“ pípla vyšetřovaná.
Ríša zavyl a s pohledem šílence odkvačil předat nabyté informace velitelce. Tchýně se sesunula do křesla, ve tváři se jí zračil nepřítomný výraz plný hrůzy a beznaděje. Odložila jsem zástěru a, i když to nedělám zrovna ráda, vydala jsem se za Zdenou.
Celou kožešinovou rodinu jsem zastihla na schodech. Zdena na mě volala, že Toníček má o celý stupeň nižší teplotu než je pro jeho věkovou kategorii a roční i denní dobu dlouhodobý průměr a že tudíž jedou nechat hochy odborně vyšetřit.
Spustila jsem svou – cestou připravenou – litanii, jak hoši tančili, běhali a i jinak si udržovali vyšší tělesnou teplotu. K mému překvapení to Zdenu skutečně uklidnilo. Hoši přičinlivě přikyvovali a Zdeně se z tváře postupně vytrácel bojovný pohled. Bylo to nejspíš ovlivněno i tím, že rtuť teploměru v domě již překročila třicítku a v jejich pokoji, kde byla i naše kamínka, už musely být hotové tropy!
Jakmile jsem tedy skončila svůj proslov, podívala se mi Zdena pevně do očí a procedila skrz zuby: „Zkusíme to tedy! Budeme hochy pravidelně měřit. Snad nepodstupujeme příliš velké riziko…“
„Určitě to bude dobré…“ špitl Ríša, „jdu je hned přeměřit.“
„Správně!“ pochválila jej jeho něžná polovička, „po deseti minutách by to mělo stačit… a vypracuj graf!“ Ríša přikývl, odvedl chlapce a já jsem se Zdenou osaměla. To jsou chvíle, kterých se nejvíc obávám a Zdena opět nezklamala!
„Já vím, proč nechceš, abychom odjeli,“ pravila pevně s vševědoucím úsměškem, „těšíš se na dárky a bojíš se, že by si nás nechali v nemocnici do zítřka!“
Hned pro proneseném moudru se věštkyně otočila na podpatku, mě nechala stát v předsíni s otevřenou pusou a odkráčela středem schodiště.
K večeři přišel jen Ríša. Tchýně se starostlivě ptala, jak že je hochům…
„Nic moc,“ pronesl smutně tatík, „graf sice stále stoupá, ale Zdena vypočítala, že stoupá pomalu a stále si vyčítá, že jsme do té nemocnice nejeli…“ Ríša spěšně pojedl a s omluvami a večeří pro svou podchlazenou rodinu se opět vzdálil.
Šli jsme poměrně brzy spát, takže o dalším vývoji grafu, jejž Ríša rýsoval celou noc, jsme byli informováni až ráno u snídaně, na kterou již přišla celá rodina. Zdena položila přes nakrájené chleby papír s vzestupnou křivkou. Tchýně s provinilým výrazem okamžitě přiskočila a usilovně natáčela hlavu tam, kam Zdena ukazovala. Asi měla stále v živé paměti včerejší výslech!
Konečně obě ženy dospěly k poslední teplotě z 8.05hod. dnešního rána, kdy už teplota byla naprosto v pořádku. Ríša na daný povel svinul rys a mohli jsme jíst.
Po snídani vytáhl děda z lavice dárky a šli s babi popřát napřed Luboškovi a pak mně. Zdena odvelela pro dary manžela a sama nám ve vyšetřeném čase vysvětlila, že s výběrem darů měla spoustu práce, takže nemůžeme počítat s tím, že by tak vytížená žena – míněna Zdena, měla ještě čas to zabalit… Měli jsme Lubošovo narození naplánovat zodpovědněji, tj. dále od mých narozenin, aby nedocházelo ke kumulaci úkolů s nimiž je její rodina nucena se každoročně vyrovnávat, neboť výběr dárků je nadmíru zodpovědná činnost a ona k ní přistupuje velmi zodpovědně….
Zřejmě by byla ještě pokračovala – a dokonce vím i čím, neboť to opakuje každý rok a my se stále ne a ne poučit - kdyby nevstoupil Ríša se dvěma svačinovými sáčky v ruce. Zdena nahlédla se zvednutým obočím mnohoslibně do obou pytlíků, jeden převzala od manžela a obřadně jej předala Luboškovi. Ten jedním mocným trhem vyprostil darovaný předmět z obalu a na zem vypadla solidní kudla se zlatým nápisem „Malá Fatra“.
Koukla jsem na Honzu, který mi všemi možnými posuňky dával najevo, abych nic neříkala. Viděla jsem, že Lubošek má skutečně radost, takže jsem polkla slinu a neodpustila jsem si pouze malou poznámku: „Ta musela být drahá…“, kterou však Zdena nepochopila, možná taky proto, že ji neslyšela, neb se pokoušela dát Luboškovi instrukce, z nichž nejdůležitější, byla ta, že před jejími hochy nesmí nůž vytahovat.
To ale zase evidentně nepochopil, či neslyšel Luboš, protože právě v té chvíli obnaženou dýkou těsně minul hlavu Theofila, jenž mu šel potřást pravicí. Nato se Zdena nečekaně rychle vrhla k synovci a pokusila se mu dar násilím odejmout, což Luboš odmítl připustit a došlo ke krátké tahanici, při níž se Zdena řízla do palce.
Neodběhla si však dezinfikovat zranění, jak jsme všichni předpokládali, ale následoval její hysterický monolog o nezodpovědnosti naší rodiny a špatné výchově vůbec. To naštvalo Honzu, který podotkl, že nůž byl dárek od nich, takže tedy neví, kdo že je tady nezodpovědný! Zdena se hájila tím, že byla přesvědčená, že jako dobře vychované dítko bude nůž pár let nosit v obalu a pak by se nic nestalo.
Tchán pravil, že by se nic nestalo, ani kdyby mu ten nůž nedali a že je to mohlo napadnout. Tu se Zdena nečekaně pustila do Ríši, že přece s darováním nože souhlasil a že má svou rodinu znát. Ten se chabě bránil tím, že myslel, že Zdena chce nůž darovat Honzovi a Zdena mu pisklavě oponovala, že Honza má narozeniny až za měsíc, tak jak ho vůbec mohlo něco takového napadnout. Tchýně křičela, ať jsou zticha a Theo s Antonínem srdceryvně plakali, že chtějí taky nůž. Lucka seděla v křesle a smála se, zatímco Luboš zkoušel kvalitu ostří na hraně stolu.
Vzala jsem mu kudlu z ruky a slíbila, že mu ji doma vrátím. Lubošek nerad souhlasil a šel si hrát s legem od dědy a babi. Příbuzným kolem mě zatím odcházely hlasivky, takže se postupně tišili, až umlkli docela.
Ríša obratně změnil téma a pravil, že přeci ještě nepřáli mně. Na Zdeně bylo pouhým okem vidět, že zvažuje, jestli si tu poctu vůbec zasloužím, ale po chvíli zvedla ze země druhý – pěkně uválený – svačinový sáček a bez dalších proslovů pokynula rukou. Celá rodina na toto gesto vyrazila ke mně, až jsem bezděčně ucouvla. Zdena mi podala pytlík a pravila, ať si daru ve zdraví užiju. Já jsem však popadla její volnou ruku oběma svýma a srdečně jsem jí třásla s veselou představou toho, jak si ji pak Zdena bude drhnout v dezinfekci, což mi zvedlo náladu…
Poté jsem vroucně políbila hochy i Ríšu, všem jsem předem poděkovala a až potom jsem převzala a rozbalila pytlík – o poznání decentněji než Lubošek.
„To jste si neměli dělat takovou škodu…“ vyšlo ze mne vesele při pohledu na dar i na Honzu, který pantomimicky prosil bohy o zachování klidu a míru v rodině.
V ruce jsem třímala dřevěnou vyšší dózu s umělecky vyvedeným deklíkem a vypáleným nápisem „Bardejov“ při horním okraji. Opravdu jsem dojetím nevěděla, co říct a do očí se mi vkrádaly slzy. Naštěstí mi pomohl starší synovec, který se ke mně protlačil a popatřiv na předmět v mé ruce, vykulil oči a do nastalého ticha tajemně zašeptal: „To je ta strýčkova urnička!“
Nevím, jestli se na mě může někdo zlobit, že jsem neudržela vážnou tvář a složila se smíchy. Rozhodně ne Honza, který se složil se mnou, ani tchán a tchýně, kteří sice předstírali, že to neslyšeli, ale překvapivě rychle odešli do kuchyně a vrátili se s červenýma očima. Jen Zdena dělala uraženou a odvelela svou jednotku nahoru.
Nakonec se však onen dárek stal první věcí od švagrové, kterou jsem nevyhodila. Pouze nápis „Bardejov“ jsem přelepila cedulkou „Strýčkova urnička“ a mám ji dodnes.