Jedno odpoledne za poštou.

Za lesním porostem, u něhož byla asfaltová cesta vedoucí k opuštěné továrně, stálo několik poštovních dodávek. A u nich byla skupina pošťáků, která zkoumala vrak automobilu.
„Pár věcí by se ještě dalo použít,“ mínil Jan Mráček.
„Sháníš na tu svojí rozkvetlou zahrádku na kolech náhradní díly?“ zeptal se s úsměvem Jiří Kovář.
„To bylo vopravdu vtipný,“ pronesl naštvaně Mráček.
„Sedačky jsou celkem zachovalý,“ řekl Aleš Macháček, jenž vlezl za volant.
„Neprojedeme se?“ zeptal se Mráček poté, co si sedl vedle Macháčka.
„Kola to sice má, ale tohle auto nepojede ani na svěcený benzín,“ mínil Tomáš Kratochvíl.
„No, zkopečka to je, tak stačí ten vrak jen roztlačit. Ta cesta končí na tom zarostlým plácku. Nic se nemůže stát,“ pronesl Adam Dobeš.
„Tak to roztlačíme!“ vyhrkl Kovář a vzápětí čtveřice postav začala tlačit vrak. Ten se díky sklonu cesty dal do pohybu, načež díky neexistujícím dveřím do něho všichni hbitě nasedli.
„Držte si klobouky! Jedeme z kopce!“ vykřikl Macháček, který seděl za volantem a vzápětí začal točit volantem do strany, což mělo za následek, že vozidlo jezdilo ze strany na stranu.
„Hele, pak dáme na tuhle cestu nějaký věci a bude každý zkoušet slalom!“ ozval se Kratochvíl.
„To se teda natlačíme,“ mínil Kovář.
„Moc to nebrzdí, tak se držte!“ vyhrkl Macháček, když se rozjetý vrak přiblížil na konec asfaltky. Poté vjel do vyššího porostu, jímž projel a pokračoval v jízdě.
„Bacha! Rybník!“ zařval Dobeš, načež vůz do něho vjel za výkřiku pošťáků. Záhy se ozývalo šplouchání, které doprovázely nadávky.
„Kdo říkal, že se nic nemůže stát!?“ rozčiloval se Kovář, když jako ostatní vylezl mokrý na břeh.
„Je to jen voda,“ pronesl Kratochvíl.
„Je horko. Hned uschneme. Máme čas a teď by bylo blbý přijet na poštu. Dáme si pošťáckou kopanou, ne,“ navrhl Dobeš.
Zanedlouho stála pětice poštovních dodávek v kruhu s otevřenými bočními dveřmi a před každými stál jeden pošťák, jenž se snažil zabránit míči ve vniknutí do dodávky.
Tou dobou vedoucí pošty Robert Stehlík chodil sem a tam, díval se na hodinky, přičemž se tvářil jako kakabus.
„Kde se zase flákej? Ty budou někde zašitý,“ pomyslel si.
„Tak to teda ne. Já si vás najdu!“ pronesl a za okamžik rázným krokem došel k východu z pošty. Před poštou se rozhlédl a zadíval se na les za ní. Věděl, že za ním je továrna. Vytušil, že jeho podřízení tam budou, a tak přeběhl silnici, načež se ocitl v hustém porostu. Když se po několika minutách prodral křovinami, tak se dostal na malém prostranství. Současně uslyšel nějaké vzdechy, aby poté spatřil spoře oděnou dvojici. Zůstal stát s otevřenými ústy dokořán, přičemž se ozval dívčí výkřik.
„Co tady děláš! Šmíruješ!?“ rozkřikl se na něho mladý muž, který rychle vstal.
„To je vomyl, já jsem tu služebně,“ vysoukal ze sebe vedoucí a dal se na rychlý útěk.
Za nějaký čas se opět prodíral hustým porostem a zanedlouho se dostal k okraji lesa, za nímž byla asfaltová cesta vedoucí k továrně. A přes nevysoké houštiny záhy uviděl poštovní dodávky.
„Ááá..tady jste! No počkejte! Já vám dám!“ vyhrkl a zároveň postřehl svým směrem letět míč. Jím byl vzápětí zasažen do hlavy, načež ztratil rovnováhu a spadl do vysokého porostu. V něm byl rezavý sporák, v jehož vnitřku se ocitl otřesený s protáčejícími se panenkami.
„Kam si ten míč proboha kopnul!?“ pronesl naštvaně Kovář.
„Někam do těch houštin,“ řekl Dobeš
„Tak si ho běž najít!“
„Podívejte! Támhle běží bejk!“ vykřikl Mráček.
„Asi je na procházce,“ pronesl ironicky Kratochvíl.
„Ježišmarja! Běží k nám. Rychle pryč!“ vykřikl Kovář a pětice pošťáků vzápětí rychle nasedla do dodávek. Za okamžik poštovní vozy jely velkou rychlostí po cestě pryč, po niž se také rozeběhl rozzuřeně býk.
Ve stejnou chvíli na asfaltku vstoupil vrávoravě vedoucí, majíce na hlavě naraženou rezavou rouru, ve které byl otvor, jímž se díval. V prvním okamžiku nechápavě hleděl na býka, načež po něm hodil míč. Tím jej zasáhl do hlavy a býk okamžitě sklonil hlavu, načež se Stehlík za křiku dal na útěk.
Tou dobou přijížděl po silnici k poštovní budově náměstek z ředitelství pošt. Ke svému zděšení náhle uviděl pětici vozů s označením pošty, jak jedou velkou rychlostí proti němu. Vytřeštil oči, když se ozvalo troubení a vzápětí se dodávky mihly kolem jeho automobilu s obou stran. Chvíli zkoprněle seděl, aby za okamžik ke svému úžasu spatřil, jak z lesa vyběhla postava s rourou na hlavě, v níž vzápětí poznal vedoucího pošty. Zabrzdil vůz, rychle z něho vystoupil a s užaslým výrazem se na něho zadíval.
„Co to tady vyvádíte!? A co je to tady za poštovní závody?!“ rozkřikl se zrudlý vztekem.
„Dobrý den pane náměstku. Rychle pryč! Honí mě bejk divokej!“ vyhrkl Stehlík.
„Jste se zbláznil, ne!“ vykřikl náměstek a poté opět vytřeštil oči, když z porostu vyběhl nasupený býk. A ten si to okamžitě namířil k nim. Vedoucí i náměstek se srazili, když se oba snažili nasednout do automobilu stejnými dveřmi. Poté seděli na silnici a rozkřičeli se. Pak za křiku začali prchat k poště a býk se hnal za nimi. Do vchodu nestačili doběhnout, a tak za jekotu počali šplhat po sloupu, na němž vlála poštovní vlajka. Býk do dolní části sloupu několikrát udeřil a oba v jeho horní části sjeli o něco níže, přičemž se křečovitě chytli vlajky. Zanedlouho býk odkráčel pryč a oba za táhlého výkřiku i s vlajkou sjeli dolů, v níž se zamotali a za nadávání začali vrávorat po ulici sem a tam.