Zdenička - Theo jde do školy

Září toho roku, co šel Theofil do školy, bylo velmi teplé. Vzpomínám si na to zcela přesně, protože přivřu-li oči, ještě dnes se mi vybaví synovcova první školní fotografie, focená na školním dvoře zalitém sluncem. Čtrnáct děvčátek v nadýchaných šatičkách, deset chlapečků v šortkách a tričkách či košilkách a jeden eskymák.
„Taková nezodpovědnost!“ komentovala Zdena fotografii, jíž nám hrdě ukazovala už ve dveřích, „někteří rodiče nechápou, že září se již řadí mezi podzimní měsíce! Jaro a podzim jsou velmi zrádná období a zodpovědná matka, která nebere ochranu zdraví svého dítěte na lehkou váhu, nikdy nesmí dát na první dojem z povětrnostních vlivů, neboť zde může nastat velmi rychlá změna, nemluvě o tom, že od země se již šíří chlad a nechráněné dítě pak snadno prochladne. Musím si s ostatními rodiči pohovořit na prvních třídních schůzkách. Doufám, že se budeme scházet každý týden, abych jim mohla radit! Počkejte, pravila s věštecky zvednutým prstem, co dětí do týdne onemocní!“
A skutečně! Theofil onemocněl…
„To je hrůza,“ horlila Zdena, která choré dítě přišla kurýrova ke tchýni, „jak nehygienické prostředí v té škole je! Děti na sebe zcela nekontrolovaně mluví, ba i volají a nikdo je nepoučí o kapénkové infekci! K čemu tam ti učitelé vlastně jsou! Bakterie pak mají zcela volnou cestu k bezbranným dětským organismům! Nechápu, jak je možné, že to hygienik nezavře…“
Zdena byla úplně rudá spravedlivým vztekem a zatímco za pomoci mohutné gestikulace ze sebe vyrážela slova kritiky našeho školství, my ostatní jsme rychle jedli, aby nám nenaprskala do talířů.
Theo byl zatím v posteli zahrabán do dek a přikrývek a pil horké bylinkové čaje, což v tom vedru rozhodně nebyla záviděníhodná situace.
„Stejně ho dám do jiné školy,“ pokračovala zatím ve vzrušeném monologu jeho matka, „byla jsem s ním u několika dětských psychologů, neboť zodpovědná matka nic nenechá náhodě a nedá dítě do školy bez řádného odborného vyšetření… A všichni se shodli na tom, že je velice vyspělý – tedy Theofil. Dala jsem jejich vědecké závěry k dispozici škole a jistě oprávněně jsem předpokládala, že tak výjimečně chytré dítě, jaké v té ubohé školičce ještě určitě neměli, přeskočí alespoň jeden ročník! Vždyť to, co jej ti ignoranti mohou naučit v prvním ročníku, umí již ode mne a na mnohem vyšší vědecké úrovni!“
Bezděčně vstala a opřela se rukama o stůl jako o řečnický pult, zapomněla však, že kuchyňský stůl nemá mikrofony, takže se naklonila vpřed a téměř přepadla do omáčky. Bohužel to ale vyrovnala, zhoupla se a plynule navázala: „A víte, co mi řekli! Že prý to, že umí částečně číst a psát, není nic mimořádného! Že to umí téměř každé normální dítě, které jde do školy! Normální! Chápete, řekli NORMÁLNÍ! O Theofilovi!“
Zdena praštila pěstí do stolu až nám poskočily talíře a Ríša dobře nacvičeným hmatem zachytil džbánek s vínem těsně před tím, než se převrhl, takže Zdenu zase nic nenutilo ztichnout a naopak přidala na rasanci: „A ještě se pozastavil nad jeho drobnou logopedickou vadou! Prý bude mít problémy! No to je snad jejich problém, že mému synovi nerozumějí! On chce naráz sdělit tolik informací, že je nestačí vyslovit. To by měli být jen rádi, že je tak vzdělaný a pěkně si počkat, až ostatní poučí z nepřeberné zásobnice svých vědomostí.“
Zdeně hrkly do očí slzy dojetí a nemaje zde Thea, zadívala se pateticky na Antonína, který si cpal do pusy velkou bramboru a když si všiml matčina pohledu, celou naráz polkl a začal lapat po dechu.
Zdena však byla tak rozrušená, že hocha nechala na oživení otci, sama se opět zaměřila na nás a se zmíněnými slzami v očích procítěně pokračovala: „Když jsem se dověděla, že Theofila přeci jen zařadili do zcela obyčejné první B. – ještě ke všemu B!, byla jsem pochopitelně pohoršena a vešla jsem do oné třídy přímo během vyučování, abych je mohla poučit všechny! Učitelce i třídě jsem pak vysvětlila, že mé dítě má zvýšené IQ a musí s ním být podle toho zacházeno. Ukázalo se, že jsem se v inteligenci ostatních žáků rozhodně nemýlila…“
Dramatická pauza za touto větou byla tak dlouhá, že tchýně nabyla mylného dojmu, že je konec a zeptala se, jestli někdo nechce přidat. Opovržlivější pohled jsem dosud neviděla! Její snacha se opět hrozivě zhoupla nad omáčkovníkem a tchýně si přikryla ústa rukou.
„Žáci zmíněné třídy," procedila Zdena skrz zuby tak zaujatě, až jimi zaskřípala, „dali najevo, že problematice nerozumí a počali se smát. Všechno ještě dorazila nezodpovědná učitelka, která mě nenechala vše řádně vysvětlit a vyvedla mne ze dveří. A co myslíte, že pak následovalo?“
Pauza už byla mnohem kratší… „Ty nepoučené děti nechtějí s Theofilem sedět ani chodit ve dvojici a ještě na něj pokřikují – no, tady mi to ta učitelka napsala…budu tedy citovat...“
Zdena vytáhla z kapsy pečlivě poskládaný papírek, rozložila jej, narovnala hřbetem ruky a přečetla: „Ukaž nám to svý zvýšený IQ! Nebo – Co ti to tady visí? Není to to IQ? Nebo – Co to táhneš za sebou? To je to tvoje zvýšený IQ…a je tady těch hloupostí ještě několik... Je jasné, že třídě nevysvětlila, oč jde, protože jinak by se takto neptali… Pak by museli Theofila obdivovat! K tomu je má vést a ne …“
Vyčerpaně se zhroutila na svou židli, vztekle zmačkala papírek a mrštila jím do koše. Netrefila se však a papírek se zakutálel pod stůl. Ríša přičinlivě vyskočil a dokončil, co jeho žena započala. Ta mu však nevěnovala ani slůvko pochvaly, na které čekal, neboť stále - naštěstí již v duchu - lámala hůl nad učitelkou, školou a školstvím jako takovým.
Mezitím Theo dopil bylinky a přišel do jídelny. Lubošek se neopomněl zeptat, jestli si s sebou přinesl to zvýšené IQ.
Zdena ho setřela pohledem a já jsem mu lepla vzdušný pohlavek, aby byl klid – tedy od Zdeny.
Theofil si sedl a dostal zelený vývar, aby byl zdravý.
„Jak se ti líbí ve škole?“ optala jsem se ze zdvořilosti.
„Jde to, už jsem si tam i vydělal peníze!“ vyhrkl hošík, co mu jeho koktání dovolovalo.
„Jó?“ projevil o věc zájem Luboš, „Kolik a jak?
„No, koupil jsem časopis za 20 korun a prodal ho za 16!“
„To není špatný,“ hodnotil můj synek, „takže jsi prodal přečtenej časák, kterej už jsi nechtěl…“
„Néé,“ přerušil ho pravdomluvný Theo, „ti kluci na něj čekali hned u toho stánku, jak jsem ho koupil, já jsem ho ani nechtěl…“
„Jo, už je mi naprosto jasný, co je to zvýšený IQ…“ pronesl Luboš zadumaně a hleděl přímo na tetičku, která vypadala, že pukne vzteky a chystala se k dalšímu proslovu.
Všimla jsem si toho včas a podařilo se mi ji tentokrát předběhnout, nejspíš proto, že měla zrovna plnou pusu.
„Už jste po jídle?“ zeptala jsem se zdánlivě zbytečně nahlas svých potomků, „chtěli jste jít do bazénu, myslím, že je nejvyšší čas!“
Lucka s Luboškem se bleskově zvedli od stolu a mazali si nahoru pro plavky. Obávala jsem se, že teď zaměří Zdena svou pozornost na mě, ale ta měla jiné starosti. Oba její hošíci totiž propukli v nepochopitelné nadšení a prosili překotně matku, jestli se mohou jít dívat.
„Maminko, prosím tě, my TO chceme vidět…“ žadonili doslova.
„CO chcete vidět?“ zeptala jsem se nechápavě.
Bylo jasné, že Zdena by byla raději, kdyby je mohla umlčet, ale neměla šanci - jejich vzrušení bylo příliš veliké.
„Chceme vidět, jak budou zvracet!“ volal Theo, který evidentně zapomněl na svou nemoc.
„A jak se utopí!“ ječel Tonda až si přišlápl punčocháče a spadl na podlahu. Hned však vyskočil a dál vztahoval sepjaté ruce k matce.
„Proč budou zvracet a proč se utopí?“ nechápala jsem.
„No, přece protože jdou do vody po jídle! To musí každý zvracet a pak se utopit! Že ano, maminko!?“ křičeli malí géniové jeden přes druhého.
Nechala jsem Zdenu, aby jim vysvětlila, proč její poučky vždycky neplatí a šla jsem se taky vykoupat. Za chvíli přišel i Honza a smáli jsme se, až se v bazénu dělaly vlny.