Zdenička - Tetičko, vypravuj!

Počasí se kazilo rychleji než jiné roky a v půlce října už nebylo po létě ani památky. Foukal studený vítr a ten přihnal černé dešťové mraky, ještě zelené listí sfoukal do bláta a nikomu nebylo zrovna do zpěvu.
Když jsme zastavili u domu milované tchýně, ještě notnou dobu jsme nepřítomně hleděli přes okna do toho nečasu a nikdo neměl chuť otevřít dveře první. Leč, všechno pěkné jednou skončí, takže jsme přeci jen nakonec otevřeli, vylezli a přeběhli do domu.
Zřejmě se ptáte, co že nás to vedlo k tomuto hrdinskému činu – divadlo! Měli jsme s Honzou na večer lístky a dohodli jsme se, že děti přespí u babičky. Tedy plán stručný a jasný. Ale ouha!
Když jsme vešli do předsíně, bylo jasné, že nejsme první návštěva v tomto domě. Věšák byl totiž beznadějně plný kabátů, bund, svetrů, oteplovaček, šálů, čepic, vest, rukavic, pršiplášťů, návleků… Nezasvěcený člověk by si mohl myslet, že tu bivakovala horolezecká výprava, ale nám bylo jasno…
Tchýně, která nám vyběhla naproti, hořekovala, že mají tak malý věšák a že Zdena říkala, že se má počítat s třemi háčky na osobu, ale oni už objednali větší, jenže… Honza mezitím převěsil objemnou Ríšovu péřovku na společný háček s jedním ze Zdeniných huňatých svetrů, čímž uvolnil jeden háček a na ten se krásně vešly naše čtyři větrovky a bylo to.
Tchýně sice ještě hořce povzdechla, ale do vážnějších projevů se už nepustila. Naše děti jí k tomu ani nedaly prostor…
„Kde je Theofil?“ tázal se Lubošek a vida babiččin váhavý pohled, rychle dodal: „Chci se ho zeptat na školu!“
Tím byla naivní babička uklidněná a prozradila Luboškovi, že Theo se učí v pracovně, protože chce být chytrý a mít dobré známky, zatímco Zdena a Ríša koupou Toníčka.
My dva s Honzou jsme se dlouho nezdrželi. Pozdravili jsme dědu, poděkovali za hlídání a zase jsme jeli, takže sled příštích událostí je nám znám pouze z nesouvislého vyprávění našich potomků, přerývaného salvami smíchu.

Věci se tedy udály asi takto:
Lubošek našel bratrance, vzal mu z ruky učebnici a pohybem profesionálního karbaníka vytáhl z kapsy balíček karet. Pak se bratrance otázal, mění-li se u nich ve škole Pokemoni…
„Pchá…“ ohrnul ret chytrý, zdravý hoch, „kartičky mění jen blbečci!“
„To by naše třída byla plná blbečků…“ zauvažoval nahlas Luboš.
„U nás taky je!“ potvrdil s vážnou tváří Theo, „Ještě že jsem tam já!“ dodal hrdě a vypnul hruď. Na Luboše ale rozhodně dojem neudělal…
„Co děláš?“ optal se lhostejně, zřejmě aby řeč nestála a s odporem pohlédl na bratrancovu knihu, kterou stále držel v ruce.
„Učím se!“
„Proč, vždyť je pátek?“
„Učím se každý den, abych byl chytrý!“
Přibližně v tuto chvíli vstoupila Lucka a pružně se zapojila do dialogu: „Kdybys byl opravdu chytrý, tak by ses přece učit nemusel, ne?“
Bratranec zaváhal a byv zaskočen, srdceryvně se rozplakal. Mohutné chlapcovy vzlyky přivolaly tchýni, která se pokusila vše zahrát do autu tím, že Theo je sice chytrý, ale chce být ještě chytřejší, neboť má potenciál, být nejchytřejším, neboť má zvýšené IQ… Posledním argumentem však dětem připomněla události poslední návštěvy a ty se začaly řezat smíchy, že to tchýně nevydržela, nechala nic nechápajícího Theofila pouze s jeho zvýšeným IQ napospas té smečce a vyrazila pro pomoc a mravní záštitu.
Děda však něco opravoval ve sklepě a Ríša mu pomáhal a tak rozhodně nemám tchýni za zlé, že se zavřela do ložnice a předstírala, že ji bolí hlava (nebo ji opravdu bolela…).
Po chvíli vpadla do pracovny Zdena, přehlédla situaci a vcelku moudře se rozhodla děti rozdělit. Lucku poslala, ať jde vyprávět Antonínovi pohádku, Luboška na počítač a vše odůvodnila tím, že musí Theovi kontrolovat úkoly, neb za chvíli půjde spát.
„Jakou mám vyprávět pohádku?“ otázala se sladce Lucinka. Zdena zavětřila. Jen žádné horory – šrotovalo jí v hlavě – něco z klasiky, něco bez strašidel, bez nadpřirozených bytostí…, něco…
„Budulínka!“ řekla nahlas a zavřela za Lucinkou dveře, zřejmě přesvědčená o své vychytralosti.
Později se Lucka hájila tím, že už tuto pohádku dlouho neslyšela a nepamatuje si přesně, jak to bylo. Hlavní postavy jsou přece Budulínek, liška, babička a dědeček, ale jak se to přesně seběhlo…
Chtěla prý se tety zeptat, ale ta neměla čas, tak trošku improvizovala…
Když přišla do ložnice, Tonda nespal a když uviděl sestřenici, rozhodně se k tomu ani nechystal. Lucka prý začala povídat, jak babička připravila hrášek a Budulínek jej jedl…
Jenže Tonda hrozně zlobil, vůbec neposlouchal a dokonce prý Lucce řekl, že tohle zná a ať povídá něco zajímavějšího. Lucka chtěla - dle svých slov - vyhovět tetě i bratranci a pokračovala tedy ve zmíněné pohádce v tom smyslu, že když liška pronikla do pokoje a chtěla hocha pokousat, ten sundal kalhoty a počal na ni prdět hrášek, kterým ji omráčil.
To prý Tondu zaujalo, ale zase rozesmálo a tak se mé dítko bálo, aby se teta nezlobila a proto skončila s humorem.
Liška se přes palbu dostala až k Budulínkovi, svázala ho šňůrou na prádlo, do pusy mu narvala dědečkovy ponožky, hodila si ho na záda a odvezla ho do své nory. Poté napsala dědečkovi a babičce dopis, že jestli jí nedají 10 miliónů dolarů, rozkrájí kluka na kaši a bude jí krmit svá liščata. Dědeček s babičkou vyhrabali munici uschovanou ještě z války a vydali se k liščí noře.
Lucka tvrdí, že v téhle chvíli už byl Tonda tiše, ale přesně to neví, protože se tak vžila do děje, že si ho moc nevšímala. Ale určitě ji prý nic nerušilo…
Po zuby ozbrojení staroušci tedy došli k liščí noře a počali s únoscem vyjednávat. Liška se však nehodlala vzdát tak lehce, ukousla Budulínkovi malíček a vyplivla ho z nory, aby viděli, že to myslí vážně. Senilní babička však zjevně neměla v pořádku nervy a vhodila do nory granát.
„Co to děláš?!“ řval dědeček, aby přehlušil detonaci, „vždyť je tam náš Budulínek!“
„Už není!“ procedila chladně skrz zuby babička a vytáhla ze záňadří krabičku nábojů do samopalu. „Rozstřílíme je a obsadíme jejich pozice! Dlouho mně pít krev nebudou! Dědečku, podej mi…“
Cože to má babičce dědeček podat už nebylo Tondovi souzeno vyslechnout, protože v té chvíli stanula na prahu Zdena, která za dveřmi zaslechla posledních pár slov a v neblahé předtuše se rozhodla zasáhnout.
„Budulínek vylezl z nory, objal babičku a dědečka a všichni se zvesela vraceli domů. A Budulínek už lištičce nikdy neotevřel…“ dokončila medovým hláskem Lucka a zadívala se něžným pohledem na tetu.
Což o to, tohle by možná dokázalo Zdenu zviklat a ukonejšit. Možná by i byla zapochybovala o tom, co slyšela za dveřmi, ale jediný pohled do dětské postýlky stačil, aby poznala, že má sluch v pořádku.
V postýlce ležela zelená bytost. Tedy zelené bylo to, co vyčnívalo zpod antialergické pokrývky, kterou křečovitě třímaly zcela odkrvené bílé prstíky až pod nosem a ve vytřeštěných očích se ještě stále zračily odlesky létajících granátů a částí liščích těl.
Zdena odstrčila neteř, popadla dítě a začala jím zuřivě lomcovat.
„Kdybys mě ještě chvíli nechala, už mohl spát!“ ohradila se Lucka nechápavě, když ji teta vyšoupla za dveře. Ta vzápětí vyběhla z pokoje a ječela tak, že přišla i tchýně s ručníkem kolem hlavy. Zdena řvala, že musí vyhledat dětského psychiatra, neb Tonda má narušenou psychiku, že prožil obrovský šok a že ho to poznamená na celý život.
Ostatní členové rodiny se pustili do důsledného uklidňování, jehož nejpádnějším argumentem byl fakt, že je pátek večer.
„Nejlepší bude, děvče,“ uzavřela to tchýně velmi moudře, „když to vezmeš do svých rukou ty. Vždyť jsi nastudovala tolik odborné literatury. Ty jsi přece v tomto směru již téměř fundovaný odborník! Pověz jim nyní pohádku ty a Toník jistě na předešlou zkušenost zapomene, neb ji přehluší zkušenost nová, mnohem intenzivnější, na vědeckých pilířích zbudovaná, etickou, společenskou i kulturní náplní překypující. Pomni, že tak sečtělý a dětské psychologie znalý člověk jako jsi ty, dokáže jistě z nedospělého vědomí vytěsnit neblahou informaci a důsledně ji nahradit informací zmíněnému již vědomí užitečnou a poučnou!“
To zabralo! Tchýně totiž použila Zdeniných vlastních slov i formulací.
„Máte pravdu,“ řekla Zdena odhodlaně, „musím jednat co nejrychleji, by stopy vulgarity nezdeformovaly trvale Toníkův smyslový orgán.“
Nato vyrazila se zaťatými pěstmi zpět do ložnice. Ve dveřích se však zastavila, pootočila hlavu k mým dětem a aniž by hnula jedinou brvou svého těla, vybídla je, aby ji následovali.
„Snad není ještě vše ztraceno!“ S tímto procítěně bolestným vzlyknutím zmizela ze scény a Lucka s Luboškem a Theofilem v pyžamku ji následovali.
Tchán, tchýně i Ríša stáli ještě hodnou chvíli na chodbě v tichém rozjímání a s dojetím vychutnávali velikost okamžiku.
Atmosféra v ložnici prý již tak dojemná nebyla. Když totiž Luboš uviděl svého zeleného bratrance, cupujícího se zaťatými zuby povlečení, vyprskl smíchy. Lucka, které zatím neotrnulo, mlčela a čekala, co bude.
Zdena s upjatou důstojností, vyplývající z důležitosti jí svěřeného úkolu, uložila Thea do postele a do křesel usadila Lucku a Luboška. Z toho, že po celou tu dobu nepromluvila ani slovo lze usuzovat, že si hlavě horlivě tvořila metodicky i psychologicky bezchybný koncept postupu.
„Milé děti,“ zahájila výchovně vzdělávací program, „neboť vaše vnímání světa pohádek má mnohé mezery – přitom popatřila na sedící členy společnosti, je třeba osvětlit vám krásu českých pohádek a lidové tvořivosti vůbec.“
„Já jsem taky lidově tvořila!“ bránila se Lucka, ale byla utřena pouhým pohledem.
„Tedy,“ nadechla se trpělivě tetička, „povím vám klasickou pohádku ze zlatého fondu české literární tvorby – O Budulínkovi.“
Nato se Antonín znova rozbrečel a Zdena káravě pohlédla na svou neteř.
„No co,“ špitla tato, „Když brečí, rychleji usne…“
Zdena velkoryse přešla tuto poznámku a pokračovala: „V hlubokých českých lesích stál kdysi malý domeček…“
„Jak tam vedli elektřinu?“ zajímal se Lubošek.
„Tenkrát ještě elektřina nebyla a nepřerušuj mne, abys mohl plynule vnímat tok mých slov a ponořit se tak plně do atmosféry příběhu,“ vyrovnaně opáčila lidová vypravěčka.
„Tedy, v tom malém domečku žil hoch jménem Budulínek se svou babičkou a dědečkem…“
„A kde měl rodiče?“ vyrušil opět Luboš.
„Umřeli mu…“
„Jak mohl mít jméno Budulínek, když to není ani v kalendáři,“ mudrovala Lucka, „takové jméno se přece nemůže zapsat do matriky…“
„Proboha už mlčte,“ už mírně netrpělivě, stále však přívětivým hlasem opáčila teta.
„Ty jsi říkala, že to má být poučné…“ pronesla vyčítavě Lucka, ale protože měla stále na očích třesoucího se bratrance, raděj zmlkla.
„Takže ten BUDULÍNEK,“ řekla Zdena pevným hlasem, který nepřipouštěl námitek, rád mlsal hrášek…“
„To by se mu líbilo v naší školní jídelně…“zareagoval pohotově Luboš, ale hned sklopil oči. Teta laskavě přikývla.
„Babička mu vždy, když šli s dědečkem do městečka, připravila hrášek, aby pěkně…“
„…prděl,“ nedokázal se Lubošek ubránit pokušení.
„…papal!“ pokusila se ho překřičet Zdena, ale všechny děti už se smály.
„Tak tiše!“ křikla unaveně tetička a pak se rozhodla pokračovat dále: „Budulínek tedy jedl doma hrášek a babička s dědečkem jej ještě před odchodem varovali – Budulínku, kdyby někdo přišel, neotvírej dveře. Hlavně ne lišce!“
„Jak je napadla zrovna liška? Člověk by čekal spíš varování před pedofilem…“ podrobil pohádku kritice Lubča.
„Já nevím, „ bezradně rozhodila teta rukama, „asi tam občas chodila… a už poslouchej!“
„Já poslouchám!“ hájil se Lubošek proti té nespravedlnosti.
„Tak poslouchej tiše,“ zdůraznila Zdena.
„Já když poslouchám, tak jsem tiše, ale když něčemu nerozumím, tak se snad můžu zeptat, ne? A kdybych se ptal tiše, tak mě neslyšíš…“
Luboškovy argumenty byly natolik pádné, že Zdena usoudila, že nejmoudřejší bude jít dál.
„Budulínek byl tedy doma sám a jedl hrášek, když vtom se za oknem objevila liška…“
„Není liška moc malá na to, aby byly vidět za oknem?“ tázal se zvídavě Lubošek.
„Stoupla si na zadní! A domeček byl hodně malý!“ hájila svou verzi Zdena a hned pokračovala:
„Liška došla ke dveřím a pravila – Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku…“
„Tak tohle je úplná blbost…liška je masožravec…“ šeptla ze svého křesla Lucka.
„Jaká blbost!“ zaúpěla Zdena, „ To je klasika!“
„Je naprostý nesmysl,“ vložil se do věci Luboš, „aby i vyžraná liška unesla na ocase kluka, byť by byl i podvyživenej…“
„Zadrž!“ zaječela Zdena už svým klasickým ječákem, „pokud chcete slyšet tu pohádku, musíte být zticha!“
„Pokud to bude pořád tak ubohý… tak snad ani…“ zhodnotil Lubošek za oba a počal se zvedat z křesla, ale teta jej nenechala ani domluvit.
„Ticho budete!“zaječela do toku chlapcových myšlenek, „To by se vám hodilo, utéct a hrát si na počítači… tady zůstanete, budete poslouchat, budete se vzdělávat a bude vás to bavit!“ rozhodla nekompromisně. Lucka s Luboškem pokrčili rameny, zabořili se hlouběji do křesel a nahodili odevzdaný výraz.
„Takže – Budulínek by se byl rád svezl na ocásku…“
„Ani se mu nedivím,“ zase nevydržel můj hošík, „ měla tam aspoň sedlo?“
„Ne!“ odfrkla nebohá žena.
„No vážně, teto, jak by se na tom ocase udržel. Viděla jsi někdy lišku? Nebylo by rozumnější změnit tu pohádku, že ho povozí na zádech? No, představ si, jak by musela vyvažovat, kdyby ho měla na ocase… i kdyby seděl hned u prdele…“
Poslední Luboškova slova naštěstí zanikla v Zdenině zakvílení, kterému prý nebylo rozumět. Přes toto své zjevné vyčerpání jen zalapala po dechu a pokračovala, byv si vědoma své zodpovědnosti…
„Budulínek napřed lišce dveře otevřít nechtěl, ale když ho dlouho přemlouvala. Nakonec jí přeci jen otevřel.“
„Blbec!“zhodnotil Luboš, Zdena to však zcela ignorovala.
„Liška vešla do světničky, naložila si Budulínka na ocas…“
„Já jsem myslel, že tu blbost už jsem ti vyvrátil!“ vykřikl zaujatě Luboš a vzbudil Thea, který už usínal.
„NA OCAS…“ procedila Zdena skrz zuby tak zuřivě, že se Luboš stáhl.
„Vozila Budulínka po světnici, vozila ho po lavici a najednou – hop – vyskočila otevřeným oknem ven!“
„To jsi ale neřekla, že měli otevřený okno!“ vznesl Lubošek spravedlivou námitku, „Když bylo otevřený okno, barák to byl malej, liška vůbec nemusela skučet u dveří! Mohla tam rovnou skočit oknem, kluka zakousnout, odtáhnout si ho do nory a my bychom byli ušetření těch nesmyslů s ocasem…“
Zdena zrudla vztekem i bezmocí. Neřekla už prý vůbec nic a kamsi odešla.
„Taková blbina a ještě se nedovíme, jak to dopadlo… to už se dnes asi nevzděláme!“ uzavřel to Lubošek a šel s Lucinkou na počítač.
Zdenu už toho večera nikdo neviděl.