Jak se kalila ocel aneb 3x kapitán Cibula

Jak se kalila ocel anebo 3x kapitán Cibula

Je ospalé listopadové ráno roku 1988. V kasárnách 28. února na okraji jednoho jihočeského města proběhla rozcvička i snídaně a celé mužstvo se chystá na příchod svého slavného velitele.
Dozorčí roty desátník Blažek se podívá na hodinky.
Skoro půl osmé. Za chvíli je tady a show začne.
Kapitán Cibula je žijící legendou. Velí sice jenom obyčejné ženijní rotě, ale jeho věhlas už překročil nejenom hranice města, ale i kraje.
Každý si vypráví o kapitánovi, která při návratu z cvičení zapomněl ve výcvikovém prostoru kanón. To, že se občas ztratí ženijní vybavení, cvičná mina nebo samopal se dá pochopit, ale vrátit se do posádky bez děla ráže 152 mm to je opravdu něco.
Marně pak udatný kapitán vysvětloval své selhání náhlou indispozicí.
Chudák chtěl držet krok s carskými důstojníky sovětské armády. Netušil , jak ho to zmůže. Chlastal jako carský oficír a nebyl carský oficír.
Skvělá vodka mu zcela zatemnila mozek a neštěstí bylo hotové.
Naštěstí pro něho bylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem.
Jako prase se ožral se sovětskými soudruhy a to musel každý pochopit jako projev kladného vztahu k socialistickému zřízení. Navíc je možné, že mezi sklenkami vodky dokázal utužit i internacionální soudružské vztahy.
Nakonec ho tedy nečekal soud a potupný odchod do civilu. Byl mu jen zaražen postup a soudruzi ho převeleli k ženijnímu praporu kam byli posílání důstojníci se škraloupem v kádrovém profilu.
Aby jim to nebylo líto , tak se i mužstvo rekrutovalo z nepříliš kvalitních jedinců.
Do kasáren 28. února k plnění nejčestnější povinnosti byli odváděny tři skupiny mladých mužů.
První byli ti, co před vojnou stihly projít vězením.
Druzí pak trpěli za to ,že kdosi z jejich rodiny při dovolené v Jugoslávii dal sbohem budování světlých socialistických zítřků.
A třetí se rekrutovaly z mladých mužů, kteří měli problémy v komunikaci s okolím. A to buď vlivem omezeného intelektu, výchovy nebo jazykové bariéry.
Desátník Blažek je vytržen ze svého rozjímání.
Do dveří vstupuje hlavní hrdina , kapitán Cibula. Malý podsaditý s naježeným knírem , vypadá trochu jako rozzlobený jezevčík.
Marně dozorčí křičí ,,Končit Pozor!“
Marně dunivým hlasem podává hlášení.
Vše je špatně. Jeho hlas je slabý , ubikace neuklizená, ústroj nedbalá. Prostě velitel je hrubě nespokojen a jeho znělý baryton naplnil celý prostor.
Asi po čtvrt hodině splnil svůj ranní limit křiku a spokojeně odešel do kanceláře.
Desátník Blažek jen lhostejně pokrčil rameny a usedl ke stolku dozorčího.
Z každého pohybu a gesta přímo čišelo do mu splašený lampasák může udělat.
Vylízat p…..!

Obraz první vojín Bobáň.

Desátník Blažek byl odvolán před obědem do skladu prádla.
Jeho povinnosti převzal zástupce dozorčího vojín Bobáň. Samotný pohled na tohoto hrdinného obránce socialismu vháněl většině lidí slzy do očí. A když promluvil , plakal smíchy celý útvar.
Nikdo přesně netušil jaké je vlastně národnosti.
Snad Slovák.
Možná Maďar nebo třeba Apač či Peruánský Indián.
Snědý v obličeji s nikdy nemizející grimasou překvapení.
No prostě jedinečný vojín Bobáň.
Mluvil divnou směsí slovenštiny, maďarštiny a dalších naprosto neznámých jazyků asi to byli indiánské dialekty, kterým nikdo nerozuměl.
Svoji službu bral s nadhledem a vyrovnaně. Když měl co jíst tak si vcelku plnil zadané úkoly a nebyli s ním větší problémy.
Ty nastali , když se jednoho krásného dne opil a byl vsazen do cely pro zadržené vojáky. Chvilku něco nesrozumitelně mektal a pak jediným trhnutím vytrhl okenní mříž.
Načež ladným skokem opustil celu. Provizorní úkryt našel v houští za jídelnou.
Na jeho obranu je třeba přiznat, že mříž byla uchycena toliko v omítce a vytrhl by ji úplně každý. Pravdou také je, že předchozí vězni to ani nezkusili. Tak byli rozmazleni režimem.
Ani ve snu je nenapadlo bojovat o svobodu.
Teď tu byl útěk a kapitán Cibula vyrazil s celou rotou na lov uprchlíka.
Ten dost dlouho dokázal vzdorovat přesile, ale studený déšť ho donutil opustit takřka dokonalý úkryt.
Byl obklíčen a zajat.
Ve vzduchu visela otázka: ,,Co s ním?“
Cela byla poškozená a posádková věznice daleko.
A tak se v kritickou chvíli projevila opravdová velikost velitele.
Kapitán Cibula rozhodl: ,,Jdi se vyspat!“
Uprchlík nic nenamítal a po pár minutách jen spokojené chrápání rušilo ložnici ženijní roty. Na politování hodnou událost se zapomnělo a dnes vojín Bobáň slouží coby pomocník dozorčího roty.
Sedí po obědě u stolku a spokojeně se usmívá.
Najednou ho vyruší hlas velitele roty: ,,Dozorčí zavolejte na štáb. Potřebuji mluvit s majorem Pechanem.“
Kapitán Cibula se ani neobtěžoval vyjít z kanceláře a tím pádem neví koho pověřil navázáním spojení.
Na čele vojáčka vyrazili krůpěje potu. Jestli mu něco vadí, tak je to jakákoliv technická vymoženost.
Zoufale se podívá směrem k telefonu.
Ví, že štáb má číslo 11. Nechce se mu do toho, ale rozkaz je rozkaz.
Nechá položené sluchátko a rozvážně vytočil poprvé číslo jedna. Pak to opatrně zopakoval. Skoro je mu do tance.
Vždyť na tom nic není!
Zvedl sluchátko a zařval: ,,Štáb!“
Žádná odezva , jen kapitán Cibula nervózně křikl: ,,Jak dlouho budu čekat?“
Vojín Bobaň zavěsil a vytočil číslo znovu.
Čas ubíhá a vlast je ohrožena.
Velitel roty se nemůže spojit s majorem Pechanem, který sedí na sto metrů vzdáleném štábu. Kapitán řve v kanceláři a vojáček u telefonu.
Kdyby si na štáb došel byl by už dávno zpátky, ale tak dalece důstojník lidově demokratické armády myslet nedovede.
Už to vypadá na totální ochromení obranyschopnosti socialistické vlasti, když tu přímo na chodbu přichází major Pechan.
Snad boží vnuknutí.
Snad intuice mu napověděli, že má vyrazit na kontrolu roty.
Vojín Bobáň se raduje po necelé hodině je zadaný úkol splněn.
I kapitán Cibule je rád.
Teď v klidu probere s majorem Pechanem plán sportovního dne.
Obranyschopnost je zachována.
Socialismus uhájen.
Hlavní náplní sportovního dne bude kopaná jako vždy.

Obraz druhý Vojín Kadaňský

Necelou hodinu poté co se podařilo naplánovat sportovní den a zavřít tím huby imperialistům nastupuje do stráže vojín Kadaňský.
Je pravým opakem vojína Bobáně.
Inteligentní, sečtělý, otec i matka členové strany. Měl všechny předpoklady dosáhnout hodnosti četaře.
Vše zmařil strýc s kterým v životě mluvil jen dvakrát nebo třikrát.
Zatoužil po změně a vzal to opravdu z gruntu. Severní polokouli vyměnil za jižní. Uprchl ze socialistického ráje do kapitalistické Austrálie.
Vojín Kadaňský ho následoval i on změnil vzduch i když jeden v našem českém prostředí.
Od elitního tankového pluku se stěhoval do milosrdné náruče kapitána Cibuli.
Svůj osud bral s klidem a nadhledem.
Byl dokonce tak spolehlivý,že mohl se samopalem střežit autopark a sklady. Bylo zde sice nebezpečí , že se zbraní a šedesáti náboji opustí svěřené stanoviště a pokusí se třeba o státní převrat.
Při porovnání s rizikem ,že by zbraň svěřili vojínu Bobáňovi nebo některému z kriminálníků byl vojín Kadaňský nesrovnatelně lepší volbou.
Do dějin naší jednotky se zapsal zlatým písmem hned týden po svém převelení.
Sloužil pomocníka dozorčího roty a v rozporu se řády u stolku spokojeně jedl chléb a salám. Jako pravého gurmána ho jen tak něco od jídla nevyruší.
A tak se stalo, že jaksi přehlédl příchod kapitána Cibuli.
Šokovaný důstojník se zmohl na jediné zařvání: ,,To jsem tedy soudruhu ještě nežral!“
Mírně zaskočený vojín Kadaňský nenuceně odvětil: ,,Tak si vemte soudruhu kapitáne.“
Při posledním slově naprosto nezištně podal svému veliteli zbytek salámu i chleba.
Těžko říci jakou kapitán očekával reakci, ale tato ho úplně šokovala. Přijal salám i chléb. Odešel do své kanceláře a tam pojedl.
S posledním soustem se mu vrátila rozhodnost a spustil rámus na celý barák.
Od té doby přece jen volit jiná slova a frázi: ,,To jsem soudruhu ještě nežral.“ opustil úplně. Teď si vojín Kadaňský vykračuje mezi ploty a svědomitě střeží nejenom třicet let staré auta Praga V3S,ale i klidný spánek našich dětí.
V tuto chvíli netuší, že vrcholný okamžik jeho vojenské kariéry je na dosah.
Krátce po čtvrté hodině má už polovinu první stráže za sebou. V ten samý čas chce odejít i kapitán Cibula. Všechny úkoly splněny a tak může vyrazit. Na důstojnickou ubytovnu ho nic netáhne a chuť na pěnivý mok ho vede do restaurace na růžku.
Má dvě možnosti , buď půjde přes bránu, obejde cvičiště a autopark. Procházka tak na patnáct minut.
Je tu ještě druhá kratší cesta.
Přímo přes kasárna.
V cestě mu stojí dva ploty a strážný mezi nimi.
Důstojník váhá.
Rozum velí neriskovat ,ale žízeň vítězí.
Cibula proběhl autopark a jako pravý voják hravě přelezl plot.
Vojín Kadaňský nevěří svým očím.
Asi dvacet metrů od něho stojí v koridoru lampasák. Bez problémů poznává Cibulu.
Pamětliv přísaze křičí: ,,Stůj, kdo tam?“
Kapitán se otočí a na půl huby odštěkne: ,,Dejte si pohov.“
Pak chce zcela nezakrytě přelézt vnější plot.
Vojín zná své povinnosti , musí bránit socialismus.
Jediným tahem natáhl závěr samopalu a současně křikl poslední výzvu: ,,Stůj nebo střelím!“ Ubohý Cibula nereagoval asi doufal ve vojákovu benevolentnost.
Varovný výstřel do vzduchu mu vyjasnil situaci.
O vteřinu později už ležel s hubou vraženou v bahně a čekal na příchod velitele stráže.
O tři dny později byl vojín Kadaňský oceněn za vzorný výkon strážní služby.
Dostal hodinky ,,Prim“ a byl navíc vyfocen před rozvinutou bojovou zástavou.
Jeho dobrosrdečná tvář a naprosto flegmatický výraz vůbec nezapadali do tak slavné chvíle, ale co se dá dělat.
Svůj kvicht si nevyberete.

Obraz třetí vojín Berky

Trvalo skoro dva týdny než se hrdinný kapitán Cibula oklepal z té kolosální ostudy.
Kdyby už nesloužil u našeho praporu za trest je jisté, že by byl převelen.
Velitel jednotky ho důkladně zpražil a tím na dost dlouho utlumil hlasový temperament udatného důstojníka.
Nakonec mu ,ale otrnulo a vrátil se k normálu.
Hned po svém raním příchodu spucoval vojína Berkyho.
To byl klučina z východního Slovenska.
Jeho životní heslo znělo: ,,Pobijem, pořežem, pobritvím.“
V civilu se ho držel a do nástupu na vojnu si stihl odsedět čtrnáct měsíců za rvačky.
Při službě vlasti se kupodivu zklidnil a nebýt toho škraloupu z mládí určitě by aspiroval na titul Vzorný voják a třeba by se mohl stát i kandidátem členství v KSČ.
Pravda trochu zakolísal během zimního bojového poplachu s výjezdem. Při kontrole vybavení se zjistilo, že v malé polní má hustilku na míč a ve velké polní siť na volejbal.
Kdyby přibral i balon dalo by se mluvit o snaze organizovat volný čas mužstva, ale takhle šlo o hrubou nedbalost.
Potrestán však nebyl . To, že neměl nic na převlečení a celý týden strávil v jedněch ponožkách bylo podle kapitána Cibuli dostatečným trestem.
Asi měl pravdu, siť na volejbal opravdu není to pravé zimní oblečení
Zima skončila. Přešlo jaro a léto a vojín Berky je pomocníkem dozorčího roty.
Náš starý známý desátník Blažek ve funkci dozorčího doufal v klidnou službu.
Příchod pookřálého kapitána jeho naděje utnul.
Krátce po osmé vyrazil Cibula na kontrolu úklidu.
Chvilku řval na záchodě, chvilku na ložnicích ,ale opravdu ho rozzuřila karamela odhozená pod skřínkou na chodbě.
Plný odhodlání řval ubohému desátníkovi přímo do tváře: ,,Co to je soudruhu?“
Blažek odvětil: ,,Karamela soudruhu kapitáne!“
Důstojník zrudl ve tváři a hlasem jako hrom křikl: ,,To není karamela! To je bordel!“
Jelikož překvapený dozorčí mlčel nevěda, jak tento šokující objev svého velitele okomentovat houkl do chodby: ,,Vojín Berky ke mně!“
Snaživý východňář přiběhl a hned byl počastován už předtím vyřčenou otázkou: ,,Co to je soudruhu!“
Pak se stalo něco naprosto nečekaného. Berky se sehnul a napůl ocucaný bombón zmizel v jeho ústech.
Spokojeně se podíval na svého velitele , a jemným hlasem řekl: ,,Nič sůdruh kapitán.“
Cibula vykulil oči a Blažek vyprskl smíchy.
Jen Berky se tvářil naprosto neurčitě.
Prostě vzorný obránce socialismu.

Tak právě takhle se v 80. letech kalila ocel
Tak se z kluků dělali muži. Tak se bránil socialismus