NEŘÍZENÁ STŘELA

Na železnici-----
NEŘÍZENÁ STŘELA
František Mendlík
Posunovač Lojzek Kučerák se narodil ve špatném století. Měl rád koně a také je vlastnil.Na dráze pracoval jen tak mimochodem.Jeho místo bylo na poli a v lese.Spával v brázdě a vyžíval se na selském voze.Do práce chodil odpočívat.Byl to takový Jan Cimbura.Je prokázáno,že v obci Putim nestála nikdy žádná četnická stanice a nesloužil tam žádný strážmistr Flanderka.To je jen fikce a postavu strážmistra, četníků i četnickou stanici si do svého díla Jaroslav Hašek vymyslel. Zato Jan Cimbura v Putimi žil a je pochován na místním hřbitově. V minulém životě to byl určitě Lojzek!
Zemědělec Lojzek byl hospodáříčkem na svém pracovišti. Měl přehled o vysypaném vápně mezi kolejemi a věděl o každé hromádce cementu v celém prostoru nádraží.Obilí si často přisypával sám. To stačilo jen trochu praštit vozem s obilím. Byl permanentně unaven. Dokázal usnout ve stoje, opřen o vagon. Jakmile se vagon pohnul, upadl Lojzek hubou do štěrku. Někdy přicházel zabělen od vápna jako pekařský učeň. Nějakými předpisy se nezatěžoval. Byl jako neřízená střela.
Každý železničář ví,že se s vlakem nebo posunovým dílem nikdy nesmí vracet bez nějakého souhlasu.Ne tak Lojzek. V zimě se výpravčímu Bernátovi vrátil s celým dílem do stanice bez jakéhokoliv souhlasu.Dispoziční výpravčí se naštval a odehrál se tento dialog:
,,Proč ses ty dobytku vracel? Já už jsem se chystal obrátit na releovce výhybky a ty najednou jedeš zpět.To bylo o hubu. Kdo ti dal souhlas, ty blbče?“
,,Víš,jak jsem se držel za to madlo,vítr mi odnesl ušanku. Nechtělo se mi jít pro ni pěšky, tak jsem si pro ni zacouval s celým posunujícím dílem!“ Jak prosté. Se žebřiňákem to přece jde!
Nikdo nikdy neuvidí tolik zmuchlaných bankovek, jakých měl Lojzek Kučerák plné kapsy.Pracoval s koňmi v lese,obdělával záhumenky a vozil lidem ,formanku“.Výpravčí Bernát jej měl rád a psával mu na stroji různá odvolání.Pořád se s někým dohadoval o pozemky a jako správný agrárník neustále řešil problémy se sousedy.
Přišla však bída na kozáky. Zemědělec prodal jednoho koně a se ztrátou koupil jiného.Práce v lese ubylo, utekla mu žena a náčelník stanice jej trestal každý měsíc kompletní ztrátou prémií. Na vině bylo nenošení přilby! Bylo nařízeno na place mít oranžovou přilbu a všichni ji poctivě nosili.. Akorát Cimbura Lojzek ji odmítal.Bolí prý jej od ní palice. Náčelník byl pragmatik. Dal sedlákovi ultimatum. Může si vybrat.Buďto bude na hlavě přilba a budou prémie, nebo naopak! Takový vzdor lze spatřit už jen v Jiráskově Lucerně.
,,Churota panská, ze mhy upletená“,mumlá sedlák slovy sekerníka Brahy právě z Lucerny. Jako mlynář Libor půl roku odolává. Najednou je bez peněz.
Poradím ti, jak přijdeš k penězům, nasaď si přilbu ty vole!“ rozřešil celou situaci výpravčí Bernát.Stalo se. Lojzek vykuchal z přilby vnitřnosti a nosil ji jen tak na ,,zmijovce“ s koulí.
Zasažen nepřízní osudu, zřekl se pozice rebelanta.
Rozmnožil tak komunitu ,,klouzků“, jak pojmenoval pány s oranžovými hlavami trefně jeden strojvedoucí.Lojzek měl ještě jednu vlastnost. Jakmile chytal ,,na place“, položil zarážky na všechny koleje kam se odrážely vozy. Když posun skončil, zarážky z kolejí sundal. Jenže kolikrát na koleji zarážku zapomněl a vedoucí posunu musel po jeho učinkování vždy obejít celý plac. Jakmile nastoupil službu Lojzek, bylo každému dispozičnímu výpravčímu jasné, že za žádnou cenu nemůže v nouzi prohnat nákladní, nebo osobní vlak po páté až jedenácté koleji! Jakmile Lojzek chytal vozy, ozývaly se z také z placu strašlivé rány. Vozy na sebe narážely se značnou intenzitou.
Na jedné noční se najednou při projíždění nákladního vlaku po čtvrté koleji začaly ozývat ohlušující detonace.. Přímo vpravo vedle koleje stála celá řada ocelových stožárů staničního osvětlení. Vždy pravidelně po každé druhé ráně se stožár otřepal a zhasnul. To otevřené dveře véesáku likvidovaly jeden stožár za druhým. Dveře se vždy po ráně zavřely a bouchly až do dalšího stožáru. Nežli se vlak podařilo zastavit, zlikvidoval rozdivočený vůz pět stožárů!Rozlícený náčelník stanice se obrátil na venkovního výpravčí s výtkou proč vlak nezastavil dříve.Ten se bránil:
,,Soudruhu náčelníku, ty rány mi připadaly normální. Na place přece chytal Lojzek!“

Na železnici---------
NEBEZPEČNÉ ÚZEMÍ
František Mendlík
Vozmistr František Hvozdecký byl člověk rozvážný. Mluvil pomalu, komolil jména spolupracovníků a měl svérázné názory. Vozy Wap byly u něj vafky, manipulační vlak pumlák a z naprosto neznámého důvodu říkal výpravčímu Dukátovi pane Tůmo! Pro celou stanici to bylo jeho veličenstvo, Pan Franc. Kolikrát pronesl takovou perlu, že padal na zadek i největší škarohlíd. Jednou se velice podivil plakátům rockových kapel. Pravil:,, Ti mladí už nevědí, jak by ty svoje bigbíty pojmenovali. Tuhle jsem na plakátě četl, že v sousední vesnici bude hrát Sajdkárkros!“
Byl neuvěřitelně pomalý. Výpravčí musel vždy u něj předsadit, jako myslivec při střelbě na zajíce. Pan Franc byl kmenovým vozmistrem výpravčího Bernáta. Všechny jeho zápory vyvážil prostý fakt, že Pan Franc málokdy vyřadil správkový vůz. To jej raději hodinu opravoval! Při provádění úplné zkoušky brzdy nikdy nepohnul.
Vlak zátěže na Přerov zůstal po noční stát na deváté koleji.
,,Pane Franc, ten vlak je zapřažen na deváté koleji a musí odjet do půl deváté. Běžte na brzdu, traťovka po půl deváté rozebere kolej. Museli bychom vlak sunutím přestavovat!“ Ozývá se ťukání na okolky. Vše je v normálu. Půl devátá dávno odbyla, zahájení výluky deváté koleje se musí odložit. Traťováci postávají kolem, mechanizace čeká, vedoucí prací nervózně pohlíží na náramkové hodinky.Konečně se těsně před devátou ozve rozhlasník na zpětný dotaz:
,,Pane výpravčí, na koleji…/Pan Franc odpočítává koleje od příkopu/ .. deváté brzda hotová , hotovo! Vlak může odjet, kolej ještě není rozebraná!“
Jindy Pan Franc vykonává úplnou zkoušku brzdy. Frekvence ťuků je ale stále pomalejší. Najednou rány ustanou zcela. Dávno minul čas odjezdu. Hlášení o ukončení zkoušky se neozývá. Ze staré budovy vybíhají pátrači. Jdou po stopě zmizelého vozmistra. Nejprve nalézají filc, který Pan Franc za sebou tahá na provázku, kdyby musel pokleknout. O kousek dál leží odložená taška s poznámkovým blokem a vozovými nálepkami. Konečně jsou pátrači u cíle. Na trávě za jedenáctou kolejí spí pan Franc! Chvíli si prostě dáchnul.
Pan Franc má koníčka. Sbírá železný šrot. Jakmile se objeví vagon se železným šrotem, mizí vozmistr uvnitř. O této jeho činnosti musí dispoziční seznámit všechny zaměstnance staničním rozhlasem. Ti pak musejí vagon obcházet velkým obloukem, protože Pan Franc vyhazuje železo přes bočnici zcela bez výstrahy. Po obou stranách vagonu se pak rozprostírá nebezpečné území!
Jednou prověřoval bdělost a ostražitost železničářů nějaký zbytečný kontrolor něčeho. Chodil v civilu po nádraží, nikým nepovšimnut. Kdyby měl fotoaparát, jistě by mu přípravářka i zapózovala.
Kontrolor se značně rozčílil. Rozladěn, začal se ubírat do dopravní kanceláře, aby odhalil své inkognito. Hodlal přítomné zaměstnance a venkovního výpravčího seřvat a posléze zapsat sáhodlouhý zápis do revizní knihy. V hlavě si sumíroval text zápisu. Míjel právě vagon se železným šrotem, když přes bočnici vyletěl kus železa! Předmět mu proletěl těsně kolem hlavy a zapíchnul se deset centimetrů od špičky jeho bot. Kontrolor zůstal stát jako solný sloup. Byl v takovém šoku,že netrefil do dopravní kanceláře, zapomněl co tam chtěl a vůbec si nevzpomněl na nějaký zápis o závadách. Podle škodolibého a zcela neověřeného ústního podání vykročil kontrolor křepce do polí a s přiblblým výrazem dementa si nahlas zpíval píseň Kolo, kolo mlýnský!
U Pana France bylo všechno obrovské. Jeho míchačku na maltu uvedlo do chodu akorát šest chlapů. Jezdil ve staré aerovce. Ve vozidle seděl vždy důstojně, jako lord Hemenex. Jezdil pomalu a bez nehod. Svému osudu však neuniknul.
Nedočkal se důchodu, nedočkal se girlandami ozdobeného vagonu se železným šrotem, pietně odstaveného ve šturcu.
Zahynul pohřben, rozmačkán pod svým protitankovým mohutným amatérsky vyrobeným traktorem.