Pošťáci na stadiónu

Poštovní dodávka dojela před závoru, za kterou byl vjezd na stadión. Pošťáci se na ní upřeně zadívali v očekávání, že se zvedne. Ale to se nestalo.
„Hele, proč je ta závora dole?“ zeptal se Lukáš sedící za volantem.
„Protože není nahoře,“ řekl Karel.
„Tak to tam ten balík budeme muset dotáhnout.“
„Na to zapomeň! Ten váží třicet kilo a je velkej jako kráva. Zatrub, ten dědek zase v tý vrátnici chrápe!“
Lukáš poté chvíli opakovaně mačkal jednu páčku u volantu, ale žádné troubení se neozvalo.
„Vono ti to netroubí, co!“ pronesl naštvaně Karel.
„Asi ne.“
„Já ho vzbudím!“ řekl rozhodně Karel a vystoupil. Pak došel k prosklené kukani, ve které však nikdo neseděl.
„Von tam není, že jo!“ vyhrkl Lukáš.
„Někam se vypařil,“ mínil Karel.
„Posledně jsem tady slyšel, jak se dvě ženský bavily vo něm. Prej se vochomejtá dost často kolem dámských sprch.“
„Hm, tak už víme kde je. Já tu závoru zkusím zvednout,“ řekl Karel, načež jí zcela nelogicky počal nadzvedávat v jejím prostředku. A Lukáš na něho nechápavě zíral.
„Krucinál! Ta je těžká!“ vyhrkl po chvíli Karel. Lukáš vystoupil a hned k němu přiběhl. Oba jí poté společným úsilím nadzvedli až nad své hlavy, přičemž spatřili, jak se dodávka dala do pohybu.
„Ty si jí nezabrzdil!“ vyhrkl Karel.
„Ježišmarja! No jo!“ vysoukal ze sebe Lukáš a hned přestal držet závoru, načež se rozeběhl za couvající dodávkou. Karel samozřejmě závoru neudržel a ona ho praštila do hlavy. Když Lukáš zdárně naskočil do kabiny, tak přes přední sklo uviděl u závory sedícího a nadávajícího Karla.
„Ty pitomče! Ta závora mě praštila!“ vyhrkl na něho, přičemž se držel za hlavu.
„Já jsem si to neuvědomil. To se vomlouvám. Hele, jde sem ten dědek. Už se asi v těch sprchách vynadíval,“ pronesl Lukáš.
„Zdravím poštovní panáčky. Dneska jeďte po stadiónu vopatrně. Sportujou tam nějací študáci,“ sdělil jim.
„A taky určitě studentky,“ řekl polohlasně Lukáš.
Zanedlouho vjeli na stadión, na němž bylo celkem rušno. Lukáš s Karlem ke svému překvapení na běžecké dráze uviděl postavené překážky, přes které skákalo několik dívek. Díky dodávce byl však běh přes překážky narušen. Oba dva začali na dívky mávat a ptát se, jak se jim běhá. Pro tohle však vůbec neměla pochopení trenérka s píšťalkou. Ta jim vzápětí vynadala, takovým způsobem, že jen zkoprněle na ní zírali s otevřenými ústy.
„Tu bych nechtěl mít doma,“ řekl po chvíli Lukáš.
„Ale měla je teda velký,“ mínil Karel.
Za chvíli dojeli na konec tribuny, u které byl vchod do kanceláře. U něho byl čtyřkolový vozík, na něhož hned těžkou zásilku dali.
„Vodvez jí tam. Já se zatím podívám, jak támhle házej koulema,“ řekl Karel a s úsměvem došel ke skupině mladých lidí.
„Tak jak vám to jde, mládeži?“ zeptal se jich. Pak k úžasu všech vzal jednu kouli do ruky. Jeho pokus o hod však skončil ztrátou rovnováhy, načež se rozplácl, jak široký, tak i dlouhý. Přitom se odněkud ozvalo několik ženských výkřiků a zanedlouho k dodávce běžel vyděšený Lukáš a z opačné strany kulhavým během Karel.
„Rychle pryč! Já jsem vlez tam, kam jsem neměl,“ vysoukal ze sebe Lukáš.
„Voni ty koule maj nějak moc těžký,“ zkonstatoval Karel.
Dodávka poté jela po běžecké dráze, na níž zrovna běžela velká skupina mužů. A díky ní se všichni běžci rozprchli všemi směry, aby se poté naštvaní mladící za nadávání rozeběhli za dodávkou. A Lukáš s Karlem ve zpětných zrcátkách jen sledovali zvětšující se zástup naštvaných lidí, který je pronásledoval až za bránu stadiónu.