Takový milý pejsek

Celý tento příběh se odehrál v rodině manželky mého nejlepšího kamaráda, charakterního a skromného člověka, který ale bohužel nechce být jmenován, a tak mu říkejme jen pan Rudolf.
Začalo to asi dva roky před tím, kdy Rudolf vstoupil do svazku manželského se svou budoucí ženou -pro přehlednost jí říkejme třeba Anna- a kdy si její rodina pořídila nádherné štěně Německého ovčáka. Pejsek rostl jako z vody a dá se říci, že v tu dobu přinášel jen radost. Anna s ním chodila každý týden na cvičák, aby se naučil všechno důležité co musí takový domácí mazel umět tj: zadržet pachatele, najít drogy, zneškodnit narušitele a mnoho dalších bohulibých dovedností.
Neuběhl ani rok a z Vendelína - tak toho pejska pojmenovali - byl statný asi půlmetrákový hafan. Že něco není v pořádku se dalo tušit ale již o něco dříve, při nevinné hře pokousal paní instruktorku z kynologického klubu tak, že z toho byla šestiměsíční neschopenka. Dnes tato paní raději pracuje na směny v papírně, což je ale možné jen díky šikovným plastickým chirurgům, kteří jí obě ruce zachránili.
Toto první větší varování však bylo v rodině Anny mírně řečeno podhodnoceno. Celé to přešli jako drobný úlet, který se může stát každému, tudíž tím spíš zvířeti.
Bohužel pro všechny ostatní, Vendelín nebyl jen silný a velký pes, ale vynikal i vysokým intelektem, kterým jasně převyšoval budoucí tchýni mého kamaráda.
Véna, jak mu také někdy familierně říkali, si tedy rychle uvědomil, že má co se týče lidí a koček jasnou převahu a začal je likvidovat. Nejprve si to vyřídil se všemi kocoury v okruhu dvou kilometrů tak, že je jednoduše překusoval v půlce. A pak přišla na řadu jeho milá lidská rodina. Už asi při sedmém napadení, kdy postupně pokousal všechny doma a k tomu několikrát pošťáka, přišel ale tento chytrý pes na to, že bude lepší nechat je nějakým způsobem přežívat. Nebylo to ale proto, že by byl takový dobrák, ale proto, že ve chvílích, kdy si jeho "páničkové" ošetřovali rány po nemocnicích, on doma trpěl hladem. Všechny slepice už dávno vydávil a nic jiného k snědku zahrada nenabízela.
V této době už do hry vstupuje pan Rudolf, který mi situaci popsal takto: "když jsem poprvé navštívil rodinu mé ženy doma, překvapila mě jistá nervozita, která tam panovala. Ze začátku jsem ji připisoval mé osobě, avšak brzy jsem zjistil oč opravdu jde. V této domácnosti totiž vládl pes. Dostával nejlepší kousky masa, které se připravovalo k obědu, anebo například, když se rodina dívala na televizi, on ležel na pohovce, zatímco ostatní se museli spokojit s tvrdými židlemi".
Nejhorší situace však panovala kolem auta. Vůz to byl zánovní a pan - říkejme mu třeba Švihálek - ho pořídil v době, kdy se Véna narodil. Však také jen co ho donesli domů, vůz mu ukázali a položili na zadní sedadlo, aby věděl jak se v takové věci leží. A to byla chyba. Véna si totiž od útlého štěněcího věku myslel, že to auto je jeho boudou a tak, pokud neležel v obýváku, válel se v něm. Nejhorší ale bylo, že do něho nikoho jiného nepustil!
Nedalo se nic dělat, rodina pana Švihálka tedy jezdila do práce a školy autobusem, zatímco si Véna lebedil v rodinném skvostu.
Jednou však nastala situace, že bylo nutné navštívit známé v Praze a tam samozřejmě nešlo jet vlakem. Jenže jak to udělat? Nakonec vymysleli plán. Anna vyláká pejska na pečené kuře, a zatímco on bude debužírovat, rodina naskáče do auta a ujede. Plán to byl dobrý, jenže jak už to u geniálních nápadů bývá, vloudila se malá chyba. Všechno ze začátku probíhalo jak mělo, pes byl vylákán na kuře, mezitím budoucí kamarádova tchyně a tchán rychle nastoupili do auta a ve chvíli, kdy se zdálo že je Vendelín plně zabrán do stravy, naskočila do vozu i Anna. Uvnitř v tu chvili zavládlo opravdová radost, přecházející až v nadšení. Co na tom, že přijedou na návštěvu plní chlupů a budou smrdět doslova jak psí kšíry, hlavně, že přijedou novým, drahým vozem a ne nějakou sockou.
Pan Švihálek tedy rychle nastartoval a vyrazili ze dvora k bráně. V tu samou chvíli vyrazil i Véna, který pojal podezření, že odjíždí jeho bouda a neměl v úmyslu nechat to jen tak. Nic by se patrně nestalo, kdyby neselhal, jak už jsem naznačil, lidský faktor. Pan Švihálek totiž v tom rozrušení zapoměl otevřít bránu ze dvora, což se mělo stát našim cestovatelům osudným. U plotu tedy nedobrovolně zastavili, zatímco Vendelín běhal vztekle kolem.
Teď byla každá rada drahá. Jeden z návrhů byl jednoduše se probourat. Další čekat až Véna zemře hladem, tady však hrozilo reálné nebezpečí, že vydrží déle než posádka vozu. Nakonec volili mezi možnostmi, že Vénu přejedou nebo obětují jednoho člena. Po krátké diskuzi rozhodla kamarádova tchýně obětovat manžela, protože jak sama řekla, viníkem všeho je stejně jenom on.
Ten se nějakou dobu sice vzpouzel, ale po chvíli si musel přiznat, že Vény se bojí přece jen míň než jí a téměř dobrovolně vystoupil.
Celé toto divadlo sledovalo několik sousedů, kteří se nemohli celou dobu shodnout, proč si někdo sedne na dvoře do auta a vydrží tam celé dopoledne a ačkoli bylo ten den velké vedro, si ani nestočí okénko. K večeru došlo konečně k rozuzlení celé záhady, nejprve se otevřely dveře u řidiče a hned poté z nich částečně vystoupil, částečně byl vystrčen, pan Švihálek. Co následovalo se nedá popsat, ale uklidňující informací snad je, že všichni přežili a i pan Švihálek je dnes už téměř zcela zdráv.
Vendelín však krátce nato onemocněl a odešel na věčnost. Bude to znít neuvěřitelně, ale celá rodina ho oplakává a ráda na něj vzpomíná.