O tom jak nic nedělat , a mít se dobře.

Kdybych se teď rozhodl napsat něco o člověku,který v životě něco dokázal, nějak se prosadil nebo byl jinak užitečný, začínal bych tím, že bych tohoto člověka představil a hned potom bych připoměl jeho práci. U pana Emila Volného ale druhá část úplně odpadá, a tak to mám možná trochu jednodušší. Dnes už je to téměř důchodce, který prožil velice zajímavý život a o kterém je možné říci ledacos, jen ne že by byl plodný. Pan Emil totiž patří do skupiny lidí, která je nedílnou součástí naší společnosti , ale většinou je odmítána, v lepším případě trpěna.
Narodil se někdy na sklonku války, kdy jistě nebylo jídla ani jiných materiálních požitků nazbyt,a to možná už od útlého dětství formovalo jeho trochu svérázný světonázor. Zatímco většina lidí, kteří vyrostli ve skromných podmínkách, si asi více než jiní uvědomuje důležitost práce a ta je pro ně něco naprosto přirozeného, pan Emil si vyvodil závěr zcela opačný. Přežít se dá i s málem a není důležité usilovat o nějaké velké statky,podstatné je netrýznit svou tělesnou schránku.
V dětství se projevoval celkem normálně, absolvoval Základní školu a protože jeho výsledky nebyly až tak špatné, šel dál.Střední školu se mu už ale podařilo ukončit jen díky tomu, že pro pedagogický sbor byla představa jeho dalšího setrvání v ústavu tak děsivá, že ho raději nechali udělat maturitu, jak sám říká, za pěkných šestnáct, než aby riskovali své vlastní duševní zdraví při reparátu.
V té době vládla v české kotlině tuhá totalita nepřející lidem s vrozeným odporem k pohybu, proto nezbylo panu Emilovi nic jiného,než se poohlédnout po nějakém zaměstnání.Možná se to bude zdát po předchozích informacích k nevíře, ale do oka mu padly uranové doly. Tehdy tento podnik trpěl velkým nedostatkem pracovních sil,a tak pan Emil mohl co nevidět nastoupit, i když si sám uvědomoval, že je to hrubě proti jeho přesvědčení. Díky tomu že vlastnil čerstvé maturitní vysvědčení a že podnikový kádrovák se šesti třídami obecné školy neměl jasnou představu o této středoškolské zkoušce,dostal ceněné místo výtaháře . Tato profese obnášela řízení výtahu při fárání horníků a nebyla příliš fyzicky náročná,což panu Emilovi vyhovovalo. Oč méně však byla náročná fyzicky,o to víc vyžadovala zodpovědnost. Naneštěstí pro fárající horníky postrádal Emil jakoukoli disciplínu, a tak byla jízda výtahem několik set metrů hluboko tím nejnebezečnějším, co museli horníci každý den podsoupit. Dnes by to mohlo být pojato jako adrenalínová zábava pro ty nejotrlejší,ale před 25 lety se tyto sporty ještě neprovozovaly, a tak milého Emila poté co zavinil několik menších důlních neštěstí jednoduše vyhodili.
Nějakou dobu pobyl doma,aby načerpal nové síly, ale vzhledem k tomu, že mu chybělo razítko v občanském průkazu potvrzující jeho pracovní poměr a bez něhož hrozil pobyt v nápravném zařízení za zločin příživnictví, nezbylo mu nic jiného,než se po nějakém zaměstnání poohlédnout.Záměrně zde neuvádím, že by hledal práci ,ale zaměstnání,jelikož o práci pan Emil nikdy nestál a jen při vyslovení toho slova dostával zvláštní druh záchvatu,kdy upadal do těžké letargie přecházející někdy až do lehkého bezvědomí.

Jelikož pocházel z vesnice, nejjednoduší bylo nastoupit do místního JZD. V družstvu ho přijali poměrně vlídně, a i když už o něm věděli své, práci mu dali. Na první pohled se mohlo zdát, že to nebude nic pro něho, jednalo se o práci v lese.Protože však byl ustanoven samostatnou pracovní jednotkou bez nějaké velké kontroly ,bylo toto zaměstnání pro pana Emila darem z nebes. Náplní jeho práce bylo obžínat malé stromky,aby je tráva nebrzdila v růstu, a tak ještě dnes po více než 20 letech je dobře znát ,které porosty měl na starost. Jeho pracovní morálka se stávala pověstnou, a tak nikoho ani moc nepřekvapilo, když při opravě jeho traktoru, kterým do lesa jezdil našli opraváři budík. Snad jediným,a to ještě dost pochybným kladem jeho pracovního "úsilí" byla minimální spotřeba benzínu,se kterou se řadil k nejlepším pracovníkům v okrese. Na vysvětlenou zde musím uvést, že jeho obžínačka měla benzínový pohon, a protože pan Emil asi ani nevěděl, jak se startuje, docházelo k těmto velkým úsporám. Naštěstí měl doma po rodičích starého Spartaka, který nějaké palivo potřeboval,a tak se nedostal do podezdření,že by snad nedělal vůbec nic.
Čas běžel a přišla léta devadesátá. Pro pana Emila, jak se mělo brzy ukázat,osudová.Ve státě docházelo v té době k obrovským změnám, měnilo se vše včetně zákonů, a tak se stalo,že najednou už nebylo trestné být příživníkem. K obrovské smůle se tato informace nedostala k panu Emilovi okamžitě, a tak poté co zaniklo místní JZD, opět hledal práci. A opět mu přálo štěstí, nedaleká továrna právě hledala někoho na místo vrátného a on byl jediný kandidát. Přijal ho sám pan ředitel,oznámil mu, že bude dostávat pouze minimální mzdu,protože podnik nejde jak by měl, a vše se zdálo v pořádku. Byla to malá továrna na výrobu nábytku, a tak tam každý každému viděl,jak se říká,do talíře. Netrvalo tedy dlouho a po podniku kolovala zpráva, že ten nový vrátný si nechal na vrátnici dovést postel a peřiny a celou svou noční šichtu prospí. Když se to dozvěděl ředitel, začalo mu být jasné proč chtěl nový hlídač pracovat pouze v noci. Rozhodl se tedy jednat, ale z nějakých důvodů mu přišlo hloupé pana Emila vyhodit hned,a tak mu navrhl, že by mohl pracovat jako uklízeč, za což by měl samosebou i vyšší plat. Normální člověk by byl asi rád, že dostane ještě příležitost, ne tak Emil. Toho tato nabídka příšerně urazila a se slovy " já nikomu vola dělat nebudu!" opuštěl brány závodu. Z dáli ještě zaslechl křik personalisty z kterého porozuměl jen tolik že na takový lemply čekají leda tak na pracáku, vydal se tedy rovnou tam.
Přivítala ho milá úřednice, která mu vysvětlila, že dnes už pracovat nemusí, protože máme svobodnou společnost, která ctí práva jednotlivce a nikoho do ničeho nenutí.Na druhou stranu podporu v nezaměstnanosti může pobírat pouze omezenou dobu.Na otázku, co, až ta podpora skončí dostal odpověď, že má poté nárok na sociální dávky ve výši životního minima,a tato odpověď ho zcela uspokojila. Po návratu z pracovního úřadu se cítil poprvé v životě svobodný. Po rodičích zdědil poměrně pěkný domek, takže bydlet měl kde, peníze pošle stát, no nebude nic co by mu chybělo, přemítal, když ležel na gauči v kuchyni a čekal,až mu z obecní vývařovny donesou oběd. Měl teď času habaděj,a tak i když nebyl za normálních okolností ochoten hnout prstem, tento čas využíval k tomu, aby si vyřídil co nejvíce různých, výhod, které taková nemajetnost přináší. To občas přivádělo,někdy k údivu, jindy k šílenství jeho sousedy. Zatímco oni chodili každý den do práce a museli si třeba takové uhlí koupit,on je dostal od obce zdarma a aby toho nebylo málo, tak si na jeho složení sjednal jednoho místního důchodce, protože jak později prohlásil, stejně nemá co dělat a takhle si alespoň přividělá nějakou tu korunu.Nevěřícné reakce odbýval slovy: "to není jenom semenec,ale zobej ho z flašky". Tím asi myslel návštěvy pracovního úřadu, kam musel pravidelně docházet. Úřednice ho totiž neustále nutili nastoupit někam do zaměstnání, s čímž samozřejmě neměli šanci uspět . Emil totiž prokazoval,co se týče odmítání práce, obdivuhodnou kuráž. Situace se ale začala časem přiostřovat a nakonec mu nezbylo než přijmout práci u Obecního úřadu. Jeho pracovní náplní měl být úklid vesnice, ale už druhý den po nástupu těžce onemocněl a byl obvodním lékařem uznán práce neschopným. Na dotaz jednoho známého, cože to má za nemoc jen suše odvětil" chřipková sezóna" . Potom, co se vrátil asi po měsíci mezi zdravé,usoudil, že takhle tedy ne a práci u OÚ odmítl. To mu sice vyneslo odejmutí podpory v nezaměstnanosti, ale nadále mu náležely sociální dávky ve výši životního minima.

Pro normálního člověka by to nebylo k žití, ale pan Emil dokázal to, čeho jsou za normálních okolností schopny jen medvědovité šelmy. Zpomalil svůj metabolismus tak ,že vydržel několik dní téměř bez potravy. Jednoduše, tomu aby nemusel pracovat, byl ochoten obětovat cokoli.Překvapivě ne všichni lidé se na něho dívali jako na lempla, našli se i takoví ,kteří ho litovali.Takoví lidé mu nosili různé přebytky z domácností,čímž se jeho šance na přežití výrazně zvyšovala. Jenže jak ví každé malé dítě, pro přežití nestačí pouze jídlo a střecha nad hlavou,potřebná je i nějaká společnost která nedovolí člověku úplně zešílet. Za pana Emila tohle vyřešil sám osud.
Jednoho dne u jeho dveří zazvonila dvojice, on v pefektně padnoucím obleku, ona ve slušivém kostýmku a nechtěli nic jiného než si popovídat. Tady je třeba říci, že Emil naslouchat uměl , dům pořád ještě vlastnil a tak byl přesně ten, koho ti dva hledali. Jejich návštěvy se od té doby opakovaly pravidelně každý měsíc. Vždy měli stejný scénář,sedli si všichni v kuchyni ke stolu, oni vytáhli velké množství zajímavé literatury a začali vyprávět o království nebeském. On tiše naslouchal, pokyvoval moudře hlavou a tvářil se asi jak Stalin před bitvou o Berlín, když mu Žukov sděloval své záměry. Tahle hra trvala asi rok, než naši milí osvětoví pracovníci konečně pochopili že pan Emil je líný, ale rozhodně ne blbý. Byl tedy opět bez přátel, zato se mu blížil odchod do předčasného důchodu ,už si ho taky zasloužil. Sám cítil, že kdyby to bylo včera, bylo by už pozdě.
Penzi mu spočítali na něco víc než 4000kč a to byl pro něho pěkný peníz, zvláště vezmeme-li do úvahy,že jeho sousedka která pracovala celý život, nemá ani šest. A tak opouštíme pana Emila ve chvíli kdy bude mít konečně klid na své lenošení. Tady by snad bylo na místě zamyšlení,proč se tento pán vůbec narodil a na kolik naši společnost přišel a ještě příjde. Z důvodu již zmíněného zpomaleného metabolismu je možné, že se dožije opravdu vysokého věku a tak se můžeme jen modlit, aby takových individují bylo co nejméně.
---