Já chci taky 4 - Prudká povaha

Zamračeně jsem se ještě jednou podíval přes svoje levé rameno na mámu, jak odjíždí. Došel jsem až k velkým vstupním dveřím hlavního vchodu a s pocitem, že jdu naposledy na tuto školu, se mi zatajil dech. Vešel jsem do rozlehlé haly, kde všude svítili lustry. Podlaha byla pokrytá černým kobercem a stěny obleženy dřevem Sakury. Zbytek byl vymalován do barvy nasládle oranžovorůžové.Vše bylo naleštěné a nablyštěné. U stěn byly malé stolky na přezouvání a pod nimi radiátory na vyhřívání. Hala se větvila na tři chodby. První, která šla vodorovně, mířila do areálu školy ke třídám, učebnám a kancelářím. Druhá chodba byla na levé straně od hlavního vchodu a vedla k chlapeckým šatnám. Oproti ní ležela další, jež vedla zas k dívčím šatnám.

Vykročil jsem rovně, za záměrem jít do třídy. Pokračoval jsem dlahou chodbou, až jsem narazil na kovové točité schodiště. Vystoupal jsem po něm. Náhle jsem se objevil v bludišti pěti směrů, které směřovali do spletitých prostorů školy. Jistými kroky jsem prošel druhým průchodem z leva, až k pátým dveřím, kde už byla má třída, učebna IV Sak. Obezřetně jsem zaťukal a vešel. Najednou se na mě upřel pohled všech spolužáků a mé třídní učitelky. Hluboce jsem se uklonil a rychle jsem lovil slova omluvy: " Velice se omlouvám, že jsem se opozdil," řekl jsem a přitom se mi třásla levá noha. Žena s brýlemi na mne zabořila svůj výraz a pokynula rukou, ať si sednu na své místo. Došoural jsem se ke své lavici a usednul na židli.

Učitelka pokračovala ve slavnostním projevu, tam kde skončila, než jsem ji vyrušil. Naše stařičká třídní s brýlemi, které měli jogurtové dna, mluvila dlouho předlouho, nejméně tak 2 hodiny. Pak se ozval rozhlas, náš ředitel nám přál vše dobré do života. Už se mi klížily oči a přemáhalo mě spaní, když konečně se třídní učitelka pustila, do rozdávání vysvědčení. Než zvolala mé jméno, tak já už dřímal na lavici. " Taken Katsu," zavolala. " Taken Katsu, Taken Kei Katsu, je zde?" opakovala výzvu. Já mezitím se oddával snům, když do mě strčil jeden ze spolužáků. Leknutím jsem ihned vstal a tím mě spatřila i naše krátkozraká třídní. " Proč se neozýváte. Já vás vyvolávám, že si mohu strhat hlasivky a vy si tam chrápete nebo co." Hlasitě jsem polknul, neboť měla pro tentokrát pravdu, že jsem si kapánek odpočinul. Předala mi vysvědčení a zároveň mě pochválila a pohladila po vlasech za vyznamenání. Odcupital jsem zpátky k lavici i s vysvědčením. Pak to ode mě pokračovala dál. Přibližně kolem druhé odpoledne vše skončilo a my se mohli rozejít.

Byl jsem šťastný, že přede mnou jsou dva měsíce prázdnin. Ale i tak jsem nezapomněl, že musím jít na poslední oběd školní jídelny. Ani zde si nemohli odpustit různých ceremonii a slavnostních řečí. Po dvaceti minutách, po proslovu vedoucí jídelny, jsem se pustil do jídla. Z jídelny jsem šel k východu. Tam nám, však zahradil cestu školník, který si taky nemohl najít lepší chvíli na rozlučovací řeč. Z půl hodiny jsme prostáli, než nás vypustil ven. Bylo čtyři odpoledne. Málem jsem už myslel, že se z tý školy nedostanu. Stál jsem na venkovních schůdcích a hledal jsem po kapsách větrové žvýkačky. Jednu jsem si strčil do pusy a vyrazil jsem k domluvenému srazu u kavárny s přáteli. Cestou jsem se pořád zastavoval a oprašoval si oblek. Po čtvrt hodiny jsem přišel ke kavárně. Po nahlédnutí dovnitř, jsem uviděl, že mí spolužáci už sedí ve vnitř. Šestnáct lidí kolem stolu se smálo a bavilo se, víc nás ani ve třídě není. Přišel jsem a nenápadně jsem si sednul vedle Miyu, která se mi mimochodem líbí. Naslouchal jsem vtipům Reiikiho, mého nejlepšího kamaráda, jak baví ostatní.

Vždycky mě trápí nervozita, když sedím nebo jsem nablízku Miyu. Podupával jsem levou nohou a třásli se mi ruce. Lil ze mě pot a měl jsem sucho v puse. Co chvíli jsem si objednal sklenku limonády a popíjel ji. Saburou, Tamika, Yoshiaki, Yutaka, Yuuka, Hachiro, Jomei, Kaemon, Kameko, Kazumi, Manabu, Mitsuko, Kaeda, Katsumi, ti všichni se smáli Reiikiho vtipům, včetně Miyu. Jediný já byl neklidný a snažil se smát žertům, ale vždy z toho vyšel křečovitý a umělý úsměv. Náhle Reiiki přestal a upřel pohled na mě. Jako by si mého příchodu ani nevšiml a zvolal: " Hele, kdo jsem přišel, Taky. Tak pojď sem brachu na má bedra," objal mě, až mi málem polámal žebra. " Tak co chlapáku, jak to jde, pořád si kupuješ šatičky pro holky," v tu chvíli se všichni dali do smíchu. " Přisedni k nám a řekni taky něco ne." Na tohle jsem sebou ostýchavě trhnul. Reiikimu skleslo obočí dolů a povídá: " No nic." A pustil se do narážek na mě. " Hele, vzpomínáte, jak prvně přišel Taky k nám do třídy a mi si všichni mysleli, až do šestý třídy, že je to holka." Na to zaklonil hlavu do zadu a začal se smát a všichni ostatní s ním. " Nebo jak jsi chtěl ty Jomei chodit s Takym." A opět se zaklonil smíchy a málem by spadl ze židle, kdyby se nepřidržel rukou stolu. Narážky na mou osobu se stupňovali čím dál víc.

Ve mně to vřelo a dostával jsem vztek. Jenomže Reiiky nepřestával. Natolik přetekla míra mé trpělivosti, že jsem strčil do stolu, až to Reiikiho přiskříplo ke zdi. Prudce jsem vstal a odešel směrem k východu. Mí spolužáci nevěřícně koukali s očima dokořán a s poloviny otevřenými ústy. Hleděli na sebe nechápavě. Nerozuměli tomu, co se mi stalo.