Nedělní ráno

Vyšla na miniaturní balkónek jednoho z tisíců anonymních bytů nasázených v nekonečné řadě panelových domů. Balkónové dveře narušily takřka posvátné ticho nedělního rána a zaskřípaly do ztichlého sídliště.

Šla sundat z prádelní šňůry usušené ručníky a plavky. Dnes chtěla přijít na plovárnu, co možná nejdříve, nachytat na sebe poslední paprsky slunce končícího léta. Na ulicích sídliště ještě spala i zaparkovaná auta.

Pohlédla na jasně modrou ranní oblohu prostou jediného mráčku. „Dnes bude nádherný den,“ kvitovala s uspokojením. Z výšky druhého patra svého bytu uviděla na autobusové zastávce jen párek čekajících výrostků, jinak nikde ani živáčka. Výrostci se otočili po zvuku otevíraných dveří.

Zarazila se, protože si uvědomila, že vyšla na balkon jen v tenoučkém spodním prádle. V tom ztichlém ránu se k ní zcela zřetelně doneslo pochvalné hvízdnutí. Fííí. „Ty vole vidíš to co já? Tak to je teda něco.“ Řekl jeden z mladíků druhému. Viděla, jak hoši slintavě skenují s neskrývaným zájmem její štíhlé opálené tělo ostře kontrastující s bílou krajkovou podprsenkou a kalhotkami. Neměla se za co stydět. Jejich pohled ji uspokojoval stejně, jako ta kvanta jiných mužských pohledů, které po sobě nechávala tak často stékávat.

Jeden z chlapců zamutoval:
„Slečnó, nechcete jet s náma?“

Usmála se a flirtovně na ně zavolala, „Díky kluci, dneska už něco mám, až někdy příště.“

Chlapci ožili. „A proč, né dneska, pojeďte. Co můžete udělat dnes… víme o bezva koupání“ kuli železo..

„Až příště.. kluci.“ zavolala na ně vesele a zamávala jim. V tom okamžiku zavadila neopatrně o kolíček, který držel její plavky a ty se volným pádem snesly na betonovou podlahu balkonu. Ještě, že nespadly dolů blesklo ji hlavou a automaticky se pro ně rychle ohnula. Zaujata flirtováním a nečekaným pádem prádla neodhadla vzdálenost železného zábradlí a plnou silou svého sehnutí se strašlivě udeřila do hlavy. Zatmělo se jí před očima. „Ježíši,“ to je trapas.

„Já jsem, ale kráva.“

Držíc si čelo, prudce se narovnala a jedno její ňadro ji vyklouzlo ven s podprsenky.
„Hezkýýý, pokračovat, pokračovat..“ ozvalo se skandovaně z autobusové zastávky.

Zahanbeně se jednou rukou snažila ukrýt své prso hrdě ukazující vztyčenou bradavkou směrem ke smějícím se puberťákům. Zrudlá studem a svou nešikovností myslela jen na to, jak rychle vypadnout z balkonu. Ňadro se jí stále nedařilo zasunout zpět do podprsenky, přikryla je tedy rukou, prudce si čupla a schovala se za svá kolena.

Rychlý pohyb a stlačení jejich střev tak brzy po ránu vyvolal zákonitou reakci. Ztichlým ránem se začal nést zpočátku tichý, až tklivý zvuk vycházející odněkud z jejího balkónu. Betonová deska na niž čupěla posloužila v tomto případě, jako rezonanční plocha pro velice táhlý a snad nikdy nekončí prd, který se začal náhle zesilovat a zesilovat, stejně jako neměl konce. Její troubení se tak ladně neslo nad střechami aut, proletělo se ulicí, aby se k ní vrátilo odražené od šedých betonových stěn panelových domů s ozvěnou. Aby svou potupu co nejrychleji ukončila, ze všech sil zatlačila do svých svěračů. Prd zařval s ještě větší silou a když dosáhl intenzity roztůrovaného Harleye byl zakončen ránou stejné zvukové kadence, jakou vydá prásknutí z výfuku, čí výstřel z krátké střelné zbraně.

Skokem připomínajícím parakotoul proskočila dveřmi do pokoje a začla se v salvách smíchu válet po koberci. Smála se sama sobě a komičnosti celé situace.

Zvenčí k ní otevřenými dveřmi dolehl potlesk a skandované: „Umíííííí.“

Sídliště se začalo pomalu probouzet do nedělního rána.