Zdenička - Klíště

Byla slunečná sobota. Ptáčci zpívali a dětem se zachtělo vody. Chvíli jsem se pokoušela rodinku přemlouvat na Sázavu – protože tam se můžu nerušeně opalovat, ale pak jsem musela uznat, že je tam ještě hodně studená voda. Tak tedy vyhrál krytý bazén u babičky…
Celou cestu jsem se duševně připravovala na to, že tam bude Zdena, ale když jsem ji konečně spatřila v životní velikosti, zase jsem nedokázala uchovat vážnou tvář. Celou rodinu jsme totiž zastihli v kuchyni, sklánějící se nad Mášenkou, která sebou mrskala na linoleu ve snaze jim vyklouznout.
Zdena měla lupu, Ríša baterku a zdraví hoši hřebeny a nůžky. Všichni byli na parný den začínajícího léta oděni naprosto přirozeně – tedy v teplácích, mikinách, svetrech, a teplých ponožkách, které mi hned padly do oka, neboť byly přetaženy přes tepláky a sahaly aspoň do půli lýtek.když jsem tak přemýšlela o účelu tohoto způsobu oblékání, všimla jsem si, že i mikiny pevně vězí v gumě kalhot a posléze i toho, že všechny rukávy jsou na koncích staženy gumičkami do vlasů a na závěr jsem s údivem seznala, že Zdena má na rukou chirurgické rukavice.
„Co to děláte?“ neodolala jsem.
„Byli jsme na procházce v lese,“ ukázala Zdena výmluvně na své soudruhy a mně hned došlo, že klíšťata si ani neškrtla…, „jenže jsme zapomněli na Mášenku! Má sice šusťákový obleček, ale ten jsme nechali doma…“ Zdeninu tvář zalila směsice děsu a zloby. Pomalu pootáčela hlavu směrem k manželovi, který tomu přímoúměrně zajížděl do podlahy nebo to tak aspoň vypadalo.
„On jej zapomněl!“ dokončila Zdena triumfálně svou otočku. „Nyní nám nezbývá, než Mášu detailně prohlédnout po každém návratu ze zamořeného prostoru, tedy i ze zahrady, neboť jsem tam viděla veverku!“ pravila nekompromisně.
Pokývala jsem soustrastně hlavou a jen tak ve dveřích mě něco napadlo a vyletělo mi to z úst dřív, než jsem to rozvážila: „Tak ji ostříhejte a uvidíte klíšťata hned!“ Celá rodina ke mně – zcela jistě poprvé v životě – vzhlédla s obdivem, kromě Ríši, který napřed popatřil na manželku, jestli může a pak teprve na mne.
Chvíle mé slávy však byla přerušena strašlivým srdceryvným výkřikem, při němž tuhne krev v žilách. Kupodivu to nevykřikla Zdena, ale její starší potomek, jehož hlásek maminku nezapřel… O jeho síle a intenzitě svědčí i fakt, že po něm nepřiběhli jen děda, babička a Honza, ale i děti z bazénu. Když se zúčastnění členové rodiny dověděli, že má Mášenka klíště, většinou se zas mlčky rozešli po své práci či zábavě.
Já jsem však setrvala na místě, jednak proto, že jsem neměla co dělat a jednak proto, že mě zajímalo, co se bude dít. Na základě svých bohatých zkušeností jsem totiž byla přesvědčena, že se nudit nebudu…
Zdena, vidouce, že se nemám k odchodu, poctila mě tím, že mě přizvala ku pomoci a dala mi za úkol podržet zmítající se klubko, dokud nebude vše připraveno k operaci K.
Byla jsem sice v pokušení klíště - zatímco jsou pryč – prostě vyndat nehty, ale nechtěla jsem jim to kazit…
„V prvé řadě musíme děti odeslat do dostatečné vzdálenosti,“ započala po chvíli Zdena s organizací akce. Ríša posadil hochy do křesel, vzdálených asi dva metry od pacienta.
„Stačí Zdeni?“ tázal se přičinlivě.
Zdena přimhouřila oči, odhadla vzdálenost, kam až může klíště či jeho části doletět při nečekané explozi, pak kývla hlavou a vše stvrdila rázným : „Stačí!“
Poté podala Ríšovi gumové rukavice a svářečské brýle a taktéž si jedny nasadila.
„Četla jsem,“ komentovala své počínání, „že když klíště při neodborné manipulaci praskne a pouhá částečka z něj pronikne do zrakového orgánu, může postižený onemocnět encefalitidou či lymskou boreliózou!“
„A co, když ti to stříkne do pusy?“ tázala jsem se vesele.
Zdena se jen vševědoucně ušklíbla a mně ztuhl úsměv na tváři, když vyňala z kapsy dvě roušky, které si poté oba manželé vzájemně uvázali tak láskyplně, že mě napadlo, že by bylo pěkné zavést takovýto akt pro podobně smýšlející dvojice i při svatbách a nahradit jím pro ně nic neříkající výměnu prstýnků.
Zatímco jsem se v duchu bavila rozvíjením této myšlenky, podal Ríša ženě pinzetu a sám uchopil dezinfekční spray a nůžky. Vše bylo tedy připraveno a já jsem byla vyzvána, abych předala pacienta a odklidila se do bezpečí, tedy asi ony zmíněné dva metry.
Já jsem však hrdinně pravila, že se nebojím a psa budu držet i nadále. Nato mi byla nabídnuta alespoň rouška, jíž jsem opovrhla gestem odsouzence k smrti, vzdávajícího se práva na šátek přes oči. Zdena si pohrdlivě odfrkla, ale evidentně se už nechtěla zdržovat a blahovolně mi ponechala místo druhého asistenta.
„Ríšo, zajisti postižené místo!“ zazněl první pokyn. Ríša, vědom si důležitosti svého úkolu, pečlivě vystříhal Máše na boku kolečko, omyl je navlhčenou žínkou, stříkl na klíště dezinfekci a v očekávání pochvaly upřel zrak nad sebe. Zdena mu shůry spokojeně pokynula pohledem, nadechla se, pevnou rukou sevřela pinzetu a chladnokrevně ji přiložila k nebezpečnému cizopasníkovi.
Máša už zjevně věděla, co se bude dít a počala se neuvěřitelně zmítat. Ač mi švagr hbitě přiskočil na pomoc, nemohli jsme fenku udržet a tak se stalo, že ji Zdena pinzetou štípla. Máša vypískla a vytrhla se nám ze sevření. Poté vyrazila obdivuhodnou rychlostí podél pokoje a rozhodně nejevila ochotu zastavit, či alespoň zpomalit a dát se chytit Ríšou, který vyrazil bleskově za ní, zatímco Zdena stála uprostřed místnosti, mávala rukama a řvala rozkazy, které zanikaly v pláči dítek a štěkotu psa.
Při svém bezhlavém útěku minula Máša ječícího Antonína tak těsně, že mu vyrazila z ruky lžíci, kterou – nevím proč – pozvedl na svou obranu. Tato netradiční zbraň přeletěla obloukem půl místnosti a dopadla na podlahu právě pod nohy Zdeně, která s výkřikem kecla na podlahu tak šťastně, že přisedla Mášence ocásek. Než se tato mohla vzpamatovat, Ríša skokem plavmo vítězně završil lov a popadl zvíře s výrazem pravěkého lovce, třímajícího šavlozubého tygra…
Rodinná souhra opět slavila úspěch!
Zdena povstala a masírujíce si naraženou kostrč bolestně povzdechla: „Je nutno dokončit operaci…“
Všichni jsme se vrátili na svá místa a ke svým nástrojům.
„Držte pořádně!“ zavelel hlavní chirurg – Zdena a bleskurychle uchopila pinzetou nežádoucího roztoče.
Máša se nejspíš úprkem vyčerpala, protože ani moc neprotestovala.
Pokud si myslíte, že Zdena zacloumala pinzetou a klíště vytáhla, je vidět, že ji ještě neznáte…
Dobrých pět minut točila nástrojem na obě strany, poté jí lomcovala dozadu a dopředu, doleva a doprava a celou dobu citovala odborná pojednání o odstraňování klíšťat a různých názorech odborníků na tuto zapeklitou otázku. Asi tak po zmíněné době už to asi to klíště nemohlo poslouchat, protože konečně povolilo a Zdena jej za nadšeného potlesku hochů (Ríša se mnou držel Mášu) vytáhla.
Tím však celá akce ještě nebyla ukončena! Zákeřný roztoč byl vložen do vysterilizované lékovky a druhý den pak odeslán do jakési laboratoře na rozbor.

Na tomto místě se musím Máše omluvit, neboť ještě toho osudného večera byla ostříhána docela – docela… Žádný krvežíznivý živočich však už nalezen nebyl a hned příštího dne zajel Ríša domů pro šusťákový obleček.
Jistota je jistota!