Náš malý hotýlek

Pracuji jako recepční v jednom malém, téměř rodinném hotelu. Místní atmosféra je výborná. Všichni se známe navzájem a někdy dokonce víc, než je s raní kocovinou milé. Panuje tu taková kamarádská a bratrská atmosféra. Všichni se tu držíme hesla: Kdo nepije s námi, pije proti nám. Nebo, že se do práce chodí kvůli spolupracovníkům, ne kvůli práci samotné.
Svůj příběh započnu jedním večerem, kdy se v našem hotelu stavoval kolega číšník mimo svou obvyklou pracovní dobu. A vzhledem k tomu, že mi právě končila směna, jsem ho rovnou obeznámila s tím, že mě veze domů. No co, když mi může strkat věci tam, kam je normálně kamarádi nestrkají, tak ať z toho taky něco mám. Ještě teď mě bolí rameno z toho, jak mi tu kradenou skleničku narval do kabelky.
Tak si hezky vezu sedinku domů a mírně u toho oždibováním ouška znervózňuji řidiče. To aby se u toho cestování nenudil a zároveň si mě užil do zásoby. On mi takhle zase leze na recepci a začne mě lechtat, kdykoli po telefonu vyřizuji rezervaci, nebo klidně i před právě se ubytovávajícím hostem. Jistě si umíte představit hostův výraz? K nezaplacení.
Jako místo vysazení sem si určila svou autobusovou zastávku. Nechat se dovézt přímo před barák by při mém štěstí znamenalo, že nás uvidí buď má neuvěřitelně zvědavá spolubydlící, která bude vyzvídat, nebo můj druhý a do mě po uši zamilovaný spolubydlící Jiřík, který se vzápětí nas..., s kým že se to tahám.
Jistá si svým perfektním plánem líbnu toho mého dloubžebra a plavně vyskakuji z auta. A to přímo do náruče už funícího Jiříka , který si zrovna vzpomněl, že musí jet k babičce. V půl deváté večer.
Taková náhoda, takovej pech.
A tohle celé ještě završil můj milý odvozce, který vystrčil hlavu z okýnka a rozloučil se se mnou slovy : Zlatíčko moc nezlob a zítra zase jako že jdeš na denní. Papa.
Kopnout ho do pr.. zadečku. Jirka málem praskl.
A já taky, ale smíchy.
No nemám to ale zábavnou práci?