Jedno ráno na poště-8

Vedoucímu pošty Robertu Stehlíkovi se zdálo, že se s ním všechno točí. Teprve po delší době si uvědomil, že sedí na křesle, které se otáčí. Chvíli zrakem přehlížel místnost a měl pocit, že je nezvykle prázdná. Poté se zadíval na podlahu, kde spatřil několik prázdných láhví. Za pár minut se mu začaly vybavovat útržky z minulého dne, aby mu pak došlo, že je v kanceláři na poště.
Po několika pokusech se mu konečně podařilo vstát. Ale poté, co zakopl o jednu láhev, tak ztratil rovnováhu a v pádu se zachytil pootevřených skříňových dveří. Ty zcela otevřel a z vnitřku skříně náhle vypadl s výkřikem dispečer Josef Novák s ramínkem zavěšeným na uchu.
„Josef! Co se to tady stalo?“ vyhrkl na něho tázavě .
„Jéé, já mám hlavu jako jeden velkej střep,“ vysoukal ze sebe dispečer.
„Kde je nábytek!? Co tady děláme?“
„Roberte, ty si nepamatuješ, že jsme vo víkendu sem stěhovali novej nábytek? Ale pak ty stěhováky chytla pivní slina,“ řekl mu Novák.
„Ježišmarja. A kde je ten novej nábytek?“ vysoukal tázavě ze sebe Stehlík, přičemž se z chodby ozvala rána a výkřik zároveň. Když vedoucí otevřel dveře kanceláře, tak se oběma naskytl pohled na zaplněnou chodbu nábytkem. A na jednom stole ležela rozpláclá směnová vedoucí Marta Blažková.
„Co to je tady za krámy!“ vykřikla a vzápětí přes stůl přepadla přímo hlavou do odpadkového koše.
Pracovníci z noční směny úprkem prokličkovali mezi nábytkem, aby se nemuseli zúčastnit stěhování nábytku, které vedoucí začal organizovat. A tak stěhování neminulo první příchozí pošťáky. Brzo se ve vnitřku pošty i na prostranství před rampou pohybovalo velké množství rozličného druhu nábytku. Zároveň tu a tam osamělá postava s nějakou židlí či malým stolečkem zmizela ve tmě směrem k plotu, za nímž bylo parkoviště. A stěhování pokračovalo dál.
„Počkejte, počkejte! Kam nesete ten gauč?“ zeptal se vedoucí dvou pošťáků.
„Neseme ho do denní místnosti,“ odpověděl mu Jan Mráček.
„Na to zapomeňte! Ten přijde do mojí kanceláře!“ řekl rozhodně Stehlík.
„Ale tam by se využil víc,“ ozval se Aleš Macháček.
„Já ho taky určitě využiju. To se nebojte!“ pronesl vedoucí a vykročil rázně ke své kanceláři. Oba ho i s gaučem následovali. Rychle jdoucí vedoucí však náhle zakopl o kbelík plný vody, jenž stál u otevřených dveří do místnosti na WC, kterou vytírala uklízečka. Následoval výkřik, a rána. Po ní se Stehlík nacházel zaražen ve vnitřku skříně s protáčejícími se panenkami. Takhle ho uviděla směnová vedoucí a hned za pomocí uklízečky ho dotáhla do kanceláře. A Mráček s Macháčkem se otočili a odnesli gauč do denní místnosti.
Ne však všichni se podíleli na stěhování nábytku. Adam Dobeš seděl na židličce a ze střechy poštovní budovy pozoroval krásný východ slunce. Občas se podíval prosklenou částí střechy na své kolegy, jak se tahají s nábytkem. Pak jeho pozornost upoutalo něco velkého, co bylo pod střechou. Došel blíže a zapálil zapalovač. V mihotavém světle v tom něčem rozpoznal vosí hnízdo. Při dalším jeho zkoumání se ozvalo zlověstné bzučení.
Objevení se vosího roje na hale vyvolalo okamžitou paniku mezi všemi. Někteří se zkoušeli narvat do skříní, ale jejich vnitřní prostor byl brzo přeplněn. A protože dveře skříni nešly úplně zavřít, tak v některých bylo zase náhle prázdno. Jiní hledali spásu v poštovních dodávkách, přičemž se s nimi rozjeli. Netrvalo to dlouho a doprava v ulici vedle pošty byla za bzučení vos přerušena. Vedoucí Stehlík s obvazem na hlavě se v prvních chvíli přitrouble usmíval, ale jen do bodnutí první vosy. Potom se za jekotu s odpadkovým košem na hlavě za narážení do zdí přidal k úprku všech ostatních z pošty. A zanedlouho kolem budovy pošty pobíhalo velké množství rozkřičených lidí za zlověstného bzučení.