Já chci taky 6 díl - Příchod domů

K mé největší smůle, byla nejbližší autobusová zastávka jeden kilák vzdálena. Téměř v jednom kuse jsem běžel kromě přestávek na nabrání dechu. Cestou jsem se zastavoval, abych se vydýchal. Asi po dvaceti minutách jsem nakonec doběh k té zastávce. Svalil jsem své zmožené tělo na sedadlo v budce. Když jsem nabral čerstvého vzduchu do plic, šel jsem se podívat na jízdní řád. Podíval jsem se na hodinky a úlevou jsem se od plic zasmál. "Stihl jsem to, autobus mi jede za minutu". Mezitím jak jsem čekal, tak jsem se nějak zabavoval. Chodil jsem po patníku po špičkách. Chvíli jsem i tancoval a pak bezduše přemýšlel a civěl do prázdna. Zdálo se to jako věčnost, než přijel a já už byl nervózní. Znovu jsem okouknul hodinky, kolik je. " Je tohle možné má zpoždění víc jak minut a půl, kam ta veřejná doprava spěje. Dnes minuta a zítra pět," pověděl jsem rozčileně, až jsem se vlastního hlasu zhrozil. Raději jsem se podíval za sebe, jestli za mnou někdo nestojí. Když jsem se ujistil, že opravdu za mnou nikdo není, tak jsem věděl, že to byl vážně můj hlas. Po minutě a čtyřiceti vteřinách konečné přijel.

Zabrzdil u mě a otevřel. V zápětí ihned, jak jsem nastoupil, tak se mi řidič začal omlouvat zato zpoždění: " Velice se kájím, za tu nedochvilnost mladý pane, ale zdržel mě jeden opilec, který nechtěl vystoupit." " Ach, nic se nestalo," řekl jsem střídmě, i přestože mě tížil čas a nejraději bych toho řidiče zaškrtil. "Tak, kam to bude, mladej pane," otázal se mne. " No kam asi, domů," po tomto ledabylém dovětku jsem začal šmátrat po peněžence. Naráz jsem zrudnul jak kluk, kterého líbá ta nejkrásnější holka ze třídy. " Sakra, kde mám peněženku," pronesl jsem zděšeně. Řidič autobusu se na mě podíval zamračeným výrazem, když zpozoroval, jak bloudím z kapsy do kapsy. " Pokud mladíku nemáte na zaplacení jízdného, tak je jednoduché řešení. Vystupte si:" Po zaslechnutí těchto slov, jsem zrakem popojel nahoru, abych líp viděl do jeho tváře. Jedno z obočí mi kleslo dolu a naopak druhé šlo nahoru, díval jsem se na něj jako by spad z Marsu. Téměř jsem byl v šoku, z toho co řek. Nevěřil jsem svým uším, aby byl takhle řidič autobusu nehorázně hrubý. Byl jsem již v rozpacích, že prohledávám už po několikáté kapsy a zároveň musím vystát probodávající výraz řidiče, protože mu asi bůh trpělivosti moc nenadělil. Do prstů se mi dával třepot a bezúspěšnost při hledání peněženky, mi taky nedodávala nijak na kuráži. V mžiku mi blesklo hlavou, že jsem si dal výdavek z restaurace do kapsy u košile. Se zavřenýma očima jsem se modlil. Sáhnul jsem do kapsy a vyndal pár jenů. V ten moment jsem si oddech a bylo mi mnohem lépe. Potom jsem musel zbudit řidiče, jenž tam podřimoval. Probral se a byl blahem bez sebe, že jsem konečně našel peníze. " No vidíte, mladej pane, tak můžeme jet bez dalšího zdržování," s těmito slovy zavřel za mnou dveře a já si sed na nejblíže místo u výstupového východu.

Než jsem se dostal domů, bylo už osm pryč. Sestra i máma už spaly. Potichu a kradmým pohyby jsem vešel do svého pokoje a tam ze sebe svlíkl vlhký šat a dál ho na ramínko, potom jsem se šel osprchovat. Důkladně jsem ze sebe smyl vinu ze slibu, který jsem si dal a nedodržel jej. Bylo mi velice líto mé sestry, i když mě škádlivá, přesto jsem ji chtěl pozvat do toho baru a potěšit ji. Celý mokry jsem vyšel ze sprchového koutu a usušil se osuškou. Následně jsem se převlíkl do pyžama a dále očistil zuby. V zápětí po této hygieně, jsem našlapoval tichými krůčky a vešel do sestříného pokoje, který byl naproti mého a dále od dveří Yu byl matčin pokoj. Otevřel jsem tak, aby to Yu nevzbudilo. Tichounkým našlapováním jsem se přiblížil, až k posteli Yu a dal ji na čelo pusu. Vlasy měla rozložené po celém polštáři, tváře její bělounké jako sníh se vůbec nehýbali. Nad touto její roztomilostí jsem se vždy rozplýval. Ale bohužel, jak už to tak bývá, takto rozkošně vypadá, jen když spí. Své rty z jejího čela jsem oddálil a dlouze se na ní podíval. Lehounce jsem pohladil její pravou tvář a nahnul se k jejímu pravému uchu. Pak potichounku zašeptal: "Má sladká, mála sestřičko, neboj se, zítra ti to vynahradím, buď jak buď, zítřejšek bude pro tebe moje drahá Literi, nezapomenutelný. Mám tě rád, dobrou noc má princezno," naposledy jsem ji políbil na pravou tvář a odešel stejně, jak přišel. Naopak na zápraží matčina pokoje jsem byl váhavý, jestli mám nebo nemám vstoupit. Nakonec jsem se chopil kliky a po špičkách jsem došel k dvojlůžku, kde ležela mamka. S lehkým náklonem nad postelí, jsem ji políbil na čelo, rovněž jako Yu. " Sladce spi mamy, mám tě rád," z ničeho nic mě mamka objala a začala ze spaní mluvit: " Neopouštěj mě Siene, kam jdeš, neodcházej, zůstaň semnou, Siene." Jen taktak jsem se vyvlíknul s mámina objetí a nevzbudil ji. Trochu vystrašen jsem ihned, co nejtišeji vystřelil z pokoje. Opřen o dveře mamky jsem hluboce oddechoval, byl jsem trochu polekán, taky není divu, když vás někdo bez varování chytne kolem krku a tiskne, až z vás málem vymáčkne duši. Bylo to nečekané, je to jak, když na vás štěkne pes a vy se zleknete.

Již uklidněný jsem se odlepil od dveří a zamířil do postele. Ještě chvíli, zamuchlaný v posteli, jsem přemýšlel o Miyu. Na rozum mi nešlo, proč jsem vždy s ní, tak nesvůj. Neschopen slova a vyklepaný jako ratlík před ni utíkám, kam se dá, aby se naše pohledy nesetkaly. Vždy zmatkuji a mlčím, jak hrob, vždy když se s Miyu setkám. Ani jsem si nebyl jist, co měla být ta horkost a ten nepříjemný pocit, co mě v blízkosti Miyu zachvátil.

Jsem s ní celý pryč a paradoxem je, že s Miyu nedokážu být v jedné místnosti.

A další záhadou je má matka. Co mělo být ten žalostný nářek ze spaní a kdo je Sien. Nevím nic o minulosti mámy, neboť se o ní vůbec nezmiňuje.

Nadále jsem, bloumám a hloubal nad Miyu a mámou, dokud mi víčka neztěžkli a já neusnul.