Jak jsem byl v kavárně

JAK JSEM BYL V KAVÁRNĚ

Přeji všem hezký šedivý den. Dneska všude pršelo a já nevěděl, co jsem měl dělat. Pravda, mám práci a dobře placenou, 130 korun na každý nový měsíc, ale ani do té se mi nechtělo. Ráno mne vzbudila manželka. To bylo tak. Oba dva jsme pokojně spali na naší staré úzké pohovce, když vtom zazvonil budík. Byť jsme svoji s manželkou třicet let, ona stále neumí s tak jednoduchým přístrojem, s budíkem. Zase s ním začala blbnout, ovšem ne schválně. Dala si ho k uchu, jakmile přestal, jenže za pár sekund začal znovu řvát, a tak jsem za chvíli řval i já. To už se nedalo vydržet a tak jsem si nasadil do uší sluchátka a poslouchal šumění moře. Za chvíli jsem znovu usnul. Ne tak manželka. Ta je rázná – za chvíli vstala, šla otráveně udělat snídani, tj. šunku zabalila do roličky a rozdělila na dvě části, abych měl také, a já jsem zatím poklidně spal. Až do té doby, než mě polila močí, abych konečně vstal a nechcípal prý tady v posteli. Obrátil jsem oči tam, kde byl lustr, a začal se zabývat mým dnešním programem. Peřinou jsem si usušil obličej, takže za chvíli příjemně voněla zatuchlou močí a vstal. Moje žena, Erna Žabincová, připravovala ke snídani teplou vodu se šunkou a otráveně třískala s nádobím tak, že mi v hlavě také třískalo, neboť nejsem ráno po probuzení na hluk zrovna zvyklý. Šel jsem se vysprchovat. „Erno, podej mi nový ručník, mám ho nějaký nečistý,“ křičel jsem ze sprchy, kde bylo slyšet ještě hučení vody a čvachtání mýdla. Když mi ho podala, nemluvila se mnou pak celý den, neboť byl z koupelny slyšet takový ten neslušný zvuk. Ale já na tom neměl nejmenší vinu, neboť to byla poslední kapka šamponu, která se dostala z nádobky ven. Když jsem si umyl hlavu, konečně jsem se mohl nasnídat. Celou dobu jsem přemýšlel, co s tím udělám, ale nevěděl jsem s čím. Až pak jsem na to přišel. Erna si vzala beze slova kabát a šla žebrat do ulic a já mohl konečně začít moje každodenní „oslavy“ a „pařby“, jak se tomu dneska mezi mládeží říká. „A jdu pařit,“ řekl jsem si nahlas sám pro sebe, hodil jsem do sebe zbytek vařící vody z kastrůlku a šel jsem do pokoje. Tam jsem si sedl a celou hodinu přemýšlel. Pak jsem přišel na velmi dobrý nápad. Zajdu si v poledne do cukrárny v prodejně Iggy. Ano, to bude nejlepší nápad. Koupím si tam nějaké podprsenky, o dvě čísla větší boty, abych ženě dodal chacharský zjev, a zajdu si nakonec na něco dobrého. Když by tam měli zavřeno, nakoupím si v obchodním centru alespoň smažené lupínky a ty budu chroupat cestou domů po ulicích, aby mi každý záviděl, koneckonců i já sobě.
Zavolal jsem do podniku, že dnes nebudu vyrábět rukavice, že mám slintavku, kulhavku a klusavku a pro jistotu jsem poslintal telefon. Měl jsem radost, že mi to uvěřili, vzal jsem kabát, navoněl se ještě voňavkou „Moč č. 1“ a konečně jsem vyrazil do města. Bydlím v činžáku blízko centra a tak nebyl problém se tam dostat. Horší bylo vyznat se tam. Stále jsem procházel velké prostranství, až jsem narazil na prázdnou výlohu a otevřený prostor. „Dobrý den,“ řekl jsem slušně. „Co tu děláš, ty vejbabo, vypal vodsud nebo ti pomůžu!“ křiknul na mě kdosi. To se mi nelíbilo a tak se slovy „ty, vejdědku, nemachruj, nebo ti nakopu zadek“ jsem raději hned odešel. Byl to totiž bývalý obchod s botami. Bývalý proto, že v něm už nic nebylo, všude vápno a pytle na zemi, jelikož se tu nejspíše organizoval jedním člověkem, a to dost neslušným, obchod nový. Šel jsem dále a rychleji odsud, aby si mě dav především mladých lidí, nevšiml a nesmál se mi a rychle jsem nastoupil na jezdící schody. Bylo to ještě velmi vysoko a tak jsem se zadíval do neurčita. Bavilo mě to, velmi jsem při tom odpočíval a když jsem vyjel nahoru, zadrhl jsem se na zubatém konci jezdících schodů a ani jsem si toho nevšiml. Z letargie mne probudilo až zadrhnutí mé boty na způsob žraloka, kterou „ukously“ jezdící schody a tak jsem skoro spadl dolů. Zachránil mne naštěstí jeden děda. Nestačil jsem mu, chudákovi, ani poděkovat, neboť se zamotal do stroje také a spadl úplně stejně a už mu nikdo nepomohl, jelikož byl na dědka neobyčejně mladý. Když jsem vyšel, velmi vylekán, nahoru, hledal jsem nějakou vhodnou kavárničku. Hle, tady je krásná, tedy spíše restaurace, neboť tam byly hezké dívky a teplé jídlo. Sedl jsem si. „Ďobrý děň, čo ši ďátě?“ zeptal se mě číšník. Bylo mi to divné, asi nějaké nářečí, nebo co, ale když jsem vzhlédl, přihlížel ke mně s nevinnýma psíma očima Číňan. Aha, tak to bude asi nějaká výpomoc za bělochy. No, nevadí. „Dal bych si…co byste mi doporučil?“ „Ňó, ták mámé tadý ťakový ďobrý čínský pélmel,“ ozval se nevinně Číňan. Ačkoli mluvil nahlas, stejně vlastně mluvil potichu, takže jsem ho vůbec neslyšel a tak jsem mu rozuměl místo „čínský“ vlastně „český“. „Ďobře,“ řekl jsem mu po jeho způsobu, aby měl radost. Číňan odtančil radostně dozadu do kuchyně a asi za dvě hodiny mi přinesl čínský mišmaš s kari kořením k tomu. Když mne probudil, velice jsem se vyděsil. „Co jste mi to přinesl? Tohle je český jídlo?“ naštval jsem se. Chudák Číňan s nevinnýma oddanýma očima. Vzal jsem talíř a na 90 stupňů jsem ho otočil směrem na číšníka.
Konečně jsem našel krásnou malou kavárnu. Všude se kouřilo, ale to mi vůbec nevadilo. Já kouřím také. Zvláště když vyjdu v zimě ven, to kouříme všichni. Postavil jsem se před lákavou výlohu a zřel mladého sympatického číšníka. „Dobrý den, tak co to bude?“ zeptal se mě. „Tak, dal bych si jeden nugát, pak rakvičku, hoblinku, kokosový tunel Raffaelo, pak čokoládovou kostku, dort Sacher, pinčový…pardon…punčový dort a nakonec bych si dal tady ten svatební desetipatrový,“ skončil jsem. Číšník málem omdlel, ale zmohl se ještě na své poslední: „tak se běžte posadit,“. Sprintem jsem se rychle posadil. Byla tam velká plazmová obrazovka a na ní běžela TV Nova, nějaký americký seriál. Tak mne zhypnotizoval, že když mi číšník chtěl přinést mé objednané dorty i se svatebním, přišel ke mně a já ho odstrčil, aniž bych se na něj podíval se slovy: „Počkej Erno, jdi pryč, teď má von střílet!“ Číšník se asi urazil a za trest mi nepřinesl nugát. Až když se mnou popáté zatřásl, všiml jsem si ho. Ty objednávky mi přinesl na pětkrát, neboť si ještě povídal s kouřící dámou. „Tak bude to?“ zařval jsem, neboť se mi stále nedostalo nugátu. Snědl jsem půl malého punčáku a měl jsem dost. Bohužel jsem na to všechno neměl, jelikož u pultu mi nedošlo, že číšník nechtěl hned zaplatit a tak jsem myslel, že to bude zadarmo.