Jak jsem navštívil kurz cizího jazyka

JAK JSEM NAVŠTÍVIL KURZ CIZÍHO JAZYKA

Dnes jsem se velmi vydařeně vyspal a tak Vám můžu říct, co se mi v posledním týdnu prvního měsíce velmi vehementně honilo hlavou. Ne, že bych byl nějak extra hloupý, ale řekla mi to moje manželka, když jsem do životopisu k přijetí do práce napsal do kolonky „jazyky“ právě osudné „český“ a „jazyk mám jen jeden“. A právě to mne předurčilo k další podivuhodné příhodě.
Ten den mi nebylo zrovna do zpěvu, neboť manželka měla zase dovolenou a tak jsem musel pilně pod jejím dozorem cvičit opět na klavír * . Měla očividně radost, když jsem hrál alespoň půl dne bez přestávky a ona si mezitím uvařila rovných osmdesát káv s padesáti osmi cukry a šedesáti máslovými waflemi. Jakmile pak odešla, ihned jsem všechny wafle snědl a ona si toho naštěstí pro svých jedenáct dioptrií nevšimla a snědla pak moje tvrdé lepidlo. Na klavír jsem cvičil až do setmění. Jiní by z toho měli radost, jenže háček byl v tom, že když jsem cvičit začal, bylo ještě krásně vidět a za pět minut na obloze svítil měsíc, takže nic moc, ale něco opravdu ano. Ovčáky jsem zahrál jednou a brilantně, ovšem něco mi v životě ten den moc chybělo. Chtěl jsem někam po práci chodit, někde se učit, jelikož půl dne práce a 364 dní dovolená mne opravdu ubíjí nudou. A tak jsem se rozhodl, když si žena šla koupit další wafle, že budu chodit alespoň deset let na nějaký kurz. Ale teď si musím vybrat na kurz čeho. Matematiku vyřazuji, neboť stále tvrdím, že 1 a 1 je 11, český jazyk také ne, neboť se mi líbí raci a mluvím tedy pozpátku a nejhorší je ruční práce, neboť tam si vždy poruším nerv nebo cokoli jiného, prostě jakýkoliv úraz. Onehdy, když jsem doma v mém dřevníku vyráběl poličku a řezal první a základní dřevo, jsem pozbyl prvního prstu. Potíž byla v tom, že to nebylo od řezání, ale když jsem poslouchal muziku do uší a louskal si prsty, ihned jsem si při tom zlomil malíček. A proto si vždycky z poučení pouštím muziku, která má stále jeden tón a ten se stále zesiluje, například rušení signálu rádia voláním telefonu. Oblékl jsem si tedy nalehko rolák a trenýrky, neboť byl tuhý leden, a utíkal sprintem na nejbližší zastávku trolejbusu. Trolejbus již dvě hodiny nejel, neboť v této zapadlé krajní části města jezdí jen jeden spoj, a proto jsem se rozběhl a běžel jsem až k našemu nádraží, kde již určitě něco najdu. Když jsem se za další dvě hodiny sesul u jedné budovy, nevěděl jsem, zdali mám ještě plíce, ale poskočil jsem radostí, když jsem zřel na velké šedé budově nápis „Evžen Tchoř – kurz a výuka cizího jazyka anglického“. Když jsem automatickými dveřmi ten nápis v budově viděl ještě jednou, bylo k němu připsáno sprejem „První patro, blbe“ a tak jsem měl vyhráno. Přišel jsem tam až za hodinu, neboť jsem jel starým výtahem a ten se zasekl mezi přízemím a prvním patrem, takže jsem svojí vahou nesměl podpořit, aby při skákání spadl dolů, a tak jsem si vyhrnul bagetu a jedl jsem jí tak dlouho, dokud nepřišel výtahář a řekl, ať vyrazím dveře. Na konci dlouhé chodby byly jen jedny malé dveře a tak jsem tam vyrazil. Udýchán jsem vešel do malé učebny, kde byli již dospělí studenti připraveni v lavicích a profesor jim říkal: „And now, we are going to meeting“. Přerušil svou větu ve slově „now“ a zahučel na mne, kdo jsem a co tady dělám. „To co ostatní,“ zařval jsem, neboť jsem měl naslouchátka v obou uších. „Tady máte životopis a dotazník. Obojí vyplňte a přitom si sedněte a poslouchejte támhle v té nejzadnější lavici,“ řekl mi tichý profesor. „Jó? Dobře, dobře,“ zařval jsem opět a šel jsem si sednout. Byla v tom trochu nevýhoda, neboť při svém chorém sluchu jsem nemohl sedět až vlevo vzadu u oken, ale moc mi to nevadilo. Alespoň mne zezadu nebude nikdo rýpat a kreslit pravítkem nemravné piktogramy do hlavy, jako před léty ve třech základních školách, kam jsem byl neustále překládán pro své tiché, ale zvláštní chování – trpěl jsem samomluvou. Při cestě do zadní lavice jsem se přerazil o ležící inženýrskou brašnu jednoho šedého pána, ale všichni byli kupodivu zticha a stále se orientovali v profesorově pokračované angličtině. „And now, put the workbooks on the desk and open them,“ zaznělo tiše třídou. Všichni si vytahovali nějaké sešity, nebo co, když jsem si já zatím vyplňoval teprve jméno a příjmení, respektive Cvok Cvoček. Přišel ke mně ten protivný tichý učitel a dal mi na stůl nějaký zelený sešit. „Co to děláte? Já to nechci,“ zařval jsem na něho stále s chorým sluchem, „já chci růžovej! Lůžovej!Lůžovej!Lůžovej,“ začal jsem na něho jako tříleté batole, možná bych si přidal léta, spíše dvouleté. Učitel mne odbyl a šel zase zpátky před tabuli. „Open the workbook on five page,“. Nevěděl jsem, jestli jsem na angličtině či jiném jazyku, neboť jsem nic neslyšel a tak jsem si začal za chvíli velmi hlasitě pískat ruskou hymnu. Všichni na mě volali „pšššššššššššššššššššššššššt,“ jen já jsem stále pískal. „Mr. Cvoček, don´t whistle **!“ přišel ke mně učitel se svým altem. Aby měli radost, změnil jsem, a zpíval tedy anglickou silvestrovskou „Auld Lang Syne“. Ale nakonec jsem pískat raději tedy přestal a mohli jsme pokračovat. „Mr. Cvoček, read, please, introduction on the five page!“ znělo třídou. Všichni úředníci se dívali do svých sešitů, ale všichni úředníci se dívali zároveň i na mne s malým vlouděným úsměvem. „Y can´t re-re-read, because Ýá---ýá---ýám retard,“ zkusil jsem větu, kterou jsem si vymyslel. „Good, that´s very and very true. And now read Pavel Voda,“ a měl číst tedy Pavel Voda. Nakonec nám dal domácí úkol, velmi těžký. Prolistovat si nový pracovní sešit. Myslím si, že nejlepší bude, když se odhlásím a budu cvičit dva dny nepřetržitě na klavír, přičemž budu jíst wafle, jen ale když nebude manželka doma a když budou wafle.

Vysvětlivky
* také hraji na klavír, převtělil jsem se
** whistle = pískat