Zdenička - Theovo milostné dobrodružství

Crrrrrrrrrrrrr! Crrrrrrrrrrrrrr! Crrrrrrrrrrrr! Ozvalo se jednoho letního dopoledne. Bylo asi devět hodin a všichni jsme tvrdě spali. Tedy, přesněji řečeno, spali jsme těsně předtím, než se to ozvalo. Když se to ozvalo, tak už jsme nespali…
Honza byl na služební cestě, takže jsem s povzdechem vylezla z vyhřáté postele, sešla s opuchlýma očima se schodů a uchopila sluchátko.
„Haló…“
„Eueie…uuééé…“ ozvalo se na druhé straně a mně svítalo, kdo volá.
„Ahoj,“ snažila jsem se jej povzbudit.
„A…hoj,“ osmělil se volající.
„S kým bys chtěl mluvit?“ pokusila jsem se rozvinout dialog.
„Eee…ééé,“ lapal po dechu hošík, „je tam Luboš?“
„Hned ho vzbudím…a kdo s ním chce mluvit?“ týrala jsem synovce.
„The..o…fil!“ odslabikoval génius své jméno a zřejmě vyčerpán svým výkonem, zavěsil…
Asi po deseti minutách se však telefon rozdrnčel znova. Tentokrát volala vyčerpaná tchýně, která zjevně pochopila, že co si neudělá sama, nedostane a že naučit vnuka telefonovat je nad její síly.
Takže tedy – ve stručnosti – Zdena s Ríšou odjeli cosi vyřizovat na úřady a chlapce svěřili do péče babičky, která je hlídá od sedmi hodin, kdy hoši denně vstávají a s rozcvičkou a písní na rtech začínají nový den…
Nikoho tedy nepřekvapí, že nás tchýně poprosila, abychom přijeli, že si děti jistě pěkně pohrají a my dvě si dáme kávu a dort…
To sice znělo až podezřele dobře, ale přesto jsem svolala smečku a když před naším smykem zastavila tchýně, byli jsme připraveni, nasedli jsme a jeli…
„To jsi je tam nechala sami?“ tázala jsem se, nevidouce synovce v autě.
„No, oni slíbili, že budou hodní a za deset minut jsme tam…“ pípla tchýně a mně bylo jasné, že je nechtěla brát do auta, protože než by je oblékla a zabezpečila vše, co je třeba zabezpečit pro jejich bezpečný převoz v motorovém vozidle, byl by večer…
„Ostatně, pěkně si hrají,“ pokračovala ve snaze obhájit svou nezodpovědnost, „když jsem jim řekla, že přijedou Lucka s Luboškem, hned si na ně začali hrát! Zdenička říká, že si na ně často hrají…“ Tchýně výrazně ztišila hlas a mě napadlo, že švagrová asi z podobných her moc radost nemá…
„Měli by si hrát raději na školu!“ pravila jsem ze srandy, ale těžko říct, jestli to babi pochopila, protože bolestně povzdechla. Její rozjímání přerušil Luboš, který se tázal, jak že si na ně hrají a babička počala vyprávět: „No, napřed si vysvléknou svetr – ale jenom jeden – a na druhý si natáhnou tričko a dělají, že jako mají holé ruce a potom se jako dívají na televizi a jako hrají počítačové hry a koupou se v bazénu – to taky jenom jako – a taky si hrají, že jedí zmrzlinu a párky… a potom jsou nemocní…“
„A jak to skončí?“ zajímala se Lucinka.
„To vlastně ani nevím…“ zamyslela se tchýně, „ale už se jich na to můžete zeptat sami!“ zvolala radostně, neboť jsme právě dorazili k vrátkům.
Chlapci byli spořádaně v pokoji, trička přes svetry, seděli u stolu, před sebou měli prázdné talíře a dělali, že se cpou. Luboš se složil smíchy, Lucka se ovládla a zeptala se, co že mají dobrého.
„Zmrzlinu!“ pravil hrdě Antonín, zatímco na starším Theovi bylo vidět, že je mu to blbý…
„No, tak si na to přestaňte hrát,“ přerušila jsem jeho rozpaky, „já jsem zmrzlinu přivezla, tak si dáme všichni a je to!“
Chlapci se opatrně ohlédli po babičce, ale ta se zatím nenápadně vypařila z pokoje a mně bylo jasné, že na kafe a dort zapomněla…
Nandala jsem dětem zmrzlinu a neodolala možnosti vše z povzdálí sledovat. Nebylo pravda nic zajímavého na tom, jak se cpaly moje děti, zajímavé byly ty druhé dvě… Každou lžíci opatrně nabraly, ohřály na jazyku, spolkly a zapily teplým čajem, který si nechaly uvařit. Celý tento obřad probíhal v naprostém tichu, které přerušil až po chvíli moudřejší a zkušenější Theofil.
„Já už musím končit,“ pravil důstojně, „za chvíli bych začal cvakat zubama!“
Lucka zůstala na chvíli s otevřenou pusou, zatímco Lubošek nezaváhal a s gestem starého bufeťáka si přišoupl osiřelý talíř k sobě.
Když dojedli, šla se Lucka koupat a kluci si na koberci cosi tajemně šeptali. Pronesla jsem nahlas, že se mi chce spát, ulehla jsem na gauč a avizovanou činnost předstírala. Po chvíli, podle očekávání, jejich ostražitost polevila a já jsem začala rozumět některým slovům a posléze i celým větám.
„Hraješ si s holkama?“ pronesl pohrdlivým tónem můj synek.
„Ne, ale jednou jsem si s nimi hrál, éééé…, protože všichni kluci odešli ééé…!“ hájil se překotně Theo.
„No – a…?“ vyzvídal Luboš.
„Jedna mi dala pusu!“ vystřelil hrdě synovec.
„Neřvi!“ ukáznil ho Luboš, „Když se bavíme o TAKOVÝCH věcech, nemusí to máma slyšet!“
„Ježíš, to nééé!“ vyděsil se Theofil. „Mohla by to říct mojí mámě… Víš, co se pusou přenese bacilů?! Jednou mi o tom dala brožůrku! Chceš ji půjčit?“
„Strč si ji někam!“ odbyl ho Luboš, „rači pokračuj…Co bylo potom, chodíš s ní?“
„No - ééé, jo, - ééé – do školy,“ pravil naivně Theo a já jsem měla co dělat, abych nevyprskla.
„A co jinak, jako po škole!“ nedalo se mé zkažené dítko.
„No, ééé, já raději chodím s kluky….“ děl upřímně synovec.
„S klukama! Ty vole, copak jsi teplej?!“ vyprskl Luboš.
„Néé! Když jsem teplý, tak to musím k doktorovi! S kluky si můžu hrát, jenom když nemám teplotu…“ ukřivděně se bránil Theo.
„Já myslím, jestli s tou holkou, co ti dala tu pusu, ještě NĚCO TAKOVÝHO děláš, chápeš?“ nechtěl se Luboš vzdát dalších pikantností.
„Jo s TOU holkou?“ vzdychl Theofil, „s tou jsem si hrál ještě na pašeráky drog!“ Luboš evidentně pookřál. „Jak se to hraje?“ zeptal se skoro nahlas a pošoupl se nedočkavě po koberci.
„No, ona říkala, že u nás je léků jako v pašeráckém doupěti, tak já jsem musel vzít nějaké prášky do tašky a pak s nimi přecházet přes pokoj tak dlouho, až si mě naši všimli – to mě jako chytila policie – a pak jsem dostal na zadek – to mě jako odsoudili a ona hrála práskačku, která našim práskla, že jsem ty drogy chtěl odnést a pak jsem já dostal domácí vězení – to mě jako zavřeli a ji poslali domů – to ji jako vyhostili ze země. Já tomu moc nerozuměl, ale ona mi to takhle vysvětlila a třeba si prý ještě někdy budeme hrát…“ dokončil majestátně synovec svůj vyčerpávající monolog.
Luboškovy představy to však evidentně nesplnilo, protože se pohrdlivým tónem nevěřícně zeptal: „A tahle holka ti dala pusu?“
„Nó!“ hrdě vztyčil Theo bradu, „a jenom za 20 korun!“
„Když si za to nechala zaplatit,“ mínil světaznale Luboš, „tak je to prostitutka…“
„Není!“ hájit Theo svou lásku, „Napřed chtěla 50, ale já je neměl, tak mi slevila! Ona mě miluje a až našetřím 500 korun, tak s ní odjedu tátovým autem do Ameriky!“
„Ty umíš řídit?“ podivil se věcně Lubošek.
„Já jsem za volantem machr! Už jsem jednou řídil v počítačové hře!“
To už jsem nevydržela a propukla jsem v smích, čímž jsem to zvorala, protože kluci odešli do kuchyně a já už jsem se nic víc nedověděla…