O tom jak jsem se rozhodl pořídit si ženu
O tom jak jsem se rozhodl pořídit si ženu
Jsem soukromý zemědělec a nedávno to na mě přišlo jako na každého jiného. Co? No přece potřeba partnerského vztahu. Už bylo také na čase, příští týden mně bude 42 a až do této chvíle se mně tato potřeba pořád vyhýbala, přestože ostatní potřeby jsem míval vždy pravidelně.
Jenže ono se řekne "mít někoho rád", ale koho? Pro začátek jsem měl jistotu jen v tom, že by to měla být žena. Zbývalo tedy nějakou si opatřit. Sám pro sebe jsem si sestavil seznam vlastností, které by měla mít a nazval jej "Nutné přednosti mé lásky". Bylo toho mnoho co jsem považoval za důležité u mé nastávající a tak sdělím jen to nejpodstatnější. Musela být silná, pracovitá, hloupá, musela by mě mít ráda a měla by být pokud možno co nejvíc bohatá. Nakonec jsem si připsal ještě jednu podmínku a to že by měla být hezká, to proto, že soused má hroznou obludu, a tak jsem ho chtěl trumfnout. Toto jsem ale nakonec škrtnul, protože jsem měl oprávněnou obavu, že by si ji potom mohl chtít půjčovat.
Když jsem si udělal takhle jasno a věděl přesně co chci, zbývalo už jen nějakou dívku sehnat. Protože nemám čas chodit po ulicích a ptát se žen, jestli by mě chtěly, rozhodl jsem se pro inzerát. V inzertní rubrice místních novin mě už dobře znají, protože často inzeruji nákup nebo prodej různé zemědělské techniky a tak bylo podání inzerátu otázkou pár minut. Inzerát zněl "Sympatický a majetný, hledá ženu vhodnou k práci na poli a v lese, zn. život ve dvou".
Dlouho se nic nedělo. Asi za dva měsíce, ale přišel dopis od jisté Jiřiny. Žádala schůzku, místo a čas nechávala na mně, víc kromě adresy nepsala. Tehdy mně přálo štěstí, že v naší obci mělo být asi za dva týdny posvícení. Jiřina, jak jsem se z dopisu dozvěděl, žila v Lopatíně,což je vesnice asi 12 km daleko od naší a tak nebyl problém ji k nám pozvat. Napsal jsem jak vypadá situace a že se na ni moc těším a takové ty věci co se vždycky píšou. Abych řekl pravdu, něco mně radil soused, který má kromě obludy doma i víc zkušeností a před obludou, jak jí sám říká, měl prý i pohledná děvčata.
Dopis jsem hned druhý den poslal a napjatě čekal. Celý týden se nic nedělo, až v pátek před tou naší vesnickou slávou přišla odpověď. Prý tedy přijde, ale protože nejede žádný autobus, jestli bych se pro ni nemohl dostavit. Tehdy jsem to bral jako první varování, že asi nebude příliš pracovitá, když jí jde o těch pár kroků, ale abych ukázal, že to myslím vážně, vydal jsem se pro ni v sobotu pěšky. Auto sice mám, ale při dnešní ceně benzínu si nemohu dovolit jezdit zbůhdarma, kromě toho jsem vezl předešlý den kozla na pastvu a tak by to stejně nešlo.
Po příchodu na lopatínskou náves jsem potkal nějakou starší ženu, jak jde asi někam na drby a tak jsem se jí zeptal, kde bych našel Jiřinu Kořínkovou. Ochotně mně popsala směr a protože to nebylo příliš daleko, Lopatín má pouze sedm čísel popisných, stál jsem za chvíli před domem.
Zazvonil jsem a čekal. Najednou se ve dveřích objevilo něco, co vypadalo jako vzducholoď, jen to bylo mnohem těžší. Zalapal jsem po dechu a jen vyhrkl "to jsi ty Jiřinko"? Ta hora sádla ani neodpověděla a vydala se směrem ke mně, poté co došla až k brance a konečně popadla dech řekla "Jiřinka už na vás čeká Jaroslave, jste Jaroslav nepletu se? Nemůže se vás už dvacet let dočkat, tedy co to povídám, od včerejška se vás nemůže dočkat, já jsem její máma". Spadl mi kámen ze srdce "tak tohle není moje Jiřinka" pomyslel jsem si a napadlo mě, že teď už to může být jen lepší. Jiřinkooo! zavolal ten tvor někam do chodby. Nejdříve se nic nedělo,ale za chvíli už jsem slyšel nějaké chroptění a funění a než jsem si stačil domyslet co to asi bude, stála ve dveřích ona!
No musím přiznat, že to nebylo to co jsem původně očekával, byla sice o něco hubenější než maminka, zato tlamu, omlouvám se že používám tento výraz, ale obličej to prostě nebyl, tak tu tlamu měla jak prase po přechozené července. Najednou mně připadala i sousedova obluda jako hezká ženská. No jo, ale když je sousedka obluda, tak jak proboha budu říkat tady tomu? Rychle jsem zhodnotil situaci a musel si přiznat ,že nic lepšího ve svém věku asi neseženu. "Jdu do toho" pomyslel jsem si a snažil se na ni nedívat. Raději jsem myslel na to množství práce, co je potřeba udělat a hlavně na sena, která nás teď už oba čekají. Jako ženská u mě tedy propadla, ale jako zemědělské nářadí by nemusela být tak špatná, napadlo mě a pohlédl jsem trochu s odporem, trochu s obdivem na její silná ramena a dlaně, které byly asi dvakrát větší než ty moje. Ahoj Jiřinko, pozdravil jsem slušně, i když trochu nepatřičně, protože oslovovat zdrobnělinou takového hrocha je asi hloupé. Ahoj, odpověděla, znělo to tak hluboce, jak kdyby mluvila odněkud z jeskyně. "Tak co, jedem"? Zeptala se a pokračovala, "kde máš auto"? V tu chvíli jsem dostal hrozný strach říci, že doma a jen jsem vykoktal "polámalo se". K mému překvapení se usmála a prohodila "můžeme jít pěšky", hrozně se mně ulevilo, protože nebylo těžké si představit, co těma svýma velkýma rukama dokáže, když se rozčílí.
A tak jsme se vydali, zatím tedy ne na společnou cestu životem, ale pouze k nám na posvícení. Ze začátku se zdálo, že cesta proběhne celkem v klidu, až na to, že můj hroch ,jak jsem ji pracovně pojmenoval , strašně funěl a i do těch nejmenších kopečků se hrozně přehříval. Její problémy s dechem zapříčinily, že celou cestu téměř nepromluvila a já si tak mohl rozmyslet, co řeknu kamarádům z vesnice až ji tam dovedu a oni se budou ptát, cože s tím chci dělat.
Cestou jsme si udělali jen jednu přestávku a to v Prosatíně u Hamáčků, kde já jsem si dal pivo a jí sem nabral asi dva litry vody ze dřezu, v kterém hostinský umývá sklo. Měla takovou žízeň, že ji ani nebylo divné, cože to pije, ani to, že to má v lavoru. Samozřejmě,že jsem jí chtěl původně také něco objednat, ale zatím jsem pořád neměl jistotu, že si ji nechám a tak jsem do ní nechtěl zbytečně investovat.
Hned jak jsme se občerstvili, pokračovali jsme v cestě. Zpočátku dokud ještě popadala dech se snažila i trochu laškovat, což bylo možná způsobeno zbytkem piva v té vodě z nádobí, ale během asi 50metrů už zase lapala po dechu a já měl klid. Kolem půl desáté večer jsme se konečně přiblížili k Drápalínu, tak se má vesnice jmenuje a já se už těšil, jak se opiju ona se mně potom bude zdát asi ne hezká, ale alespoň míň odporná.
Konec první části
Jenže ono se řekne "mít někoho rád", ale koho? Pro začátek jsem měl jistotu jen v tom, že by to měla být žena. Zbývalo tedy nějakou si opatřit. Sám pro sebe jsem si sestavil seznam vlastností, které by měla mít a nazval jej "Nutné přednosti mé lásky". Bylo toho mnoho co jsem považoval za důležité u mé nastávající a tak sdělím jen to nejpodstatnější. Musela být silná, pracovitá, hloupá, musela by mě mít ráda a měla by být pokud možno co nejvíc bohatá. Nakonec jsem si připsal ještě jednu podmínku a to že by měla být hezká, to proto, že soused má hroznou obludu, a tak jsem ho chtěl trumfnout. Toto jsem ale nakonec škrtnul, protože jsem měl oprávněnou obavu, že by si ji potom mohl chtít půjčovat.
Když jsem si udělal takhle jasno a věděl přesně co chci, zbývalo už jen nějakou dívku sehnat. Protože nemám čas chodit po ulicích a ptát se žen, jestli by mě chtěly, rozhodl jsem se pro inzerát. V inzertní rubrice místních novin mě už dobře znají, protože často inzeruji nákup nebo prodej různé zemědělské techniky a tak bylo podání inzerátu otázkou pár minut. Inzerát zněl "Sympatický a majetný, hledá ženu vhodnou k práci na poli a v lese, zn. život ve dvou".
Dlouho se nic nedělo. Asi za dva měsíce, ale přišel dopis od jisté Jiřiny. Žádala schůzku, místo a čas nechávala na mně, víc kromě adresy nepsala. Tehdy mně přálo štěstí, že v naší obci mělo být asi za dva týdny posvícení. Jiřina, jak jsem se z dopisu dozvěděl, žila v Lopatíně,což je vesnice asi 12 km daleko od naší a tak nebyl problém ji k nám pozvat. Napsal jsem jak vypadá situace a že se na ni moc těším a takové ty věci co se vždycky píšou. Abych řekl pravdu, něco mně radil soused, který má kromě obludy doma i víc zkušeností a před obludou, jak jí sám říká, měl prý i pohledná děvčata.
Dopis jsem hned druhý den poslal a napjatě čekal. Celý týden se nic nedělo, až v pátek před tou naší vesnickou slávou přišla odpověď. Prý tedy přijde, ale protože nejede žádný autobus, jestli bych se pro ni nemohl dostavit. Tehdy jsem to bral jako první varování, že asi nebude příliš pracovitá, když jí jde o těch pár kroků, ale abych ukázal, že to myslím vážně, vydal jsem se pro ni v sobotu pěšky. Auto sice mám, ale při dnešní ceně benzínu si nemohu dovolit jezdit zbůhdarma, kromě toho jsem vezl předešlý den kozla na pastvu a tak by to stejně nešlo.
Po příchodu na lopatínskou náves jsem potkal nějakou starší ženu, jak jde asi někam na drby a tak jsem se jí zeptal, kde bych našel Jiřinu Kořínkovou. Ochotně mně popsala směr a protože to nebylo příliš daleko, Lopatín má pouze sedm čísel popisných, stál jsem za chvíli před domem.
Zazvonil jsem a čekal. Najednou se ve dveřích objevilo něco, co vypadalo jako vzducholoď, jen to bylo mnohem těžší. Zalapal jsem po dechu a jen vyhrkl "to jsi ty Jiřinko"? Ta hora sádla ani neodpověděla a vydala se směrem ke mně, poté co došla až k brance a konečně popadla dech řekla "Jiřinka už na vás čeká Jaroslave, jste Jaroslav nepletu se? Nemůže se vás už dvacet let dočkat, tedy co to povídám, od včerejška se vás nemůže dočkat, já jsem její máma". Spadl mi kámen ze srdce "tak tohle není moje Jiřinka" pomyslel jsem si a napadlo mě, že teď už to může být jen lepší. Jiřinkooo! zavolal ten tvor někam do chodby. Nejdříve se nic nedělo,ale za chvíli už jsem slyšel nějaké chroptění a funění a než jsem si stačil domyslet co to asi bude, stála ve dveřích ona!
No musím přiznat, že to nebylo to co jsem původně očekával, byla sice o něco hubenější než maminka, zato tlamu, omlouvám se že používám tento výraz, ale obličej to prostě nebyl, tak tu tlamu měla jak prase po přechozené července. Najednou mně připadala i sousedova obluda jako hezká ženská. No jo, ale když je sousedka obluda, tak jak proboha budu říkat tady tomu? Rychle jsem zhodnotil situaci a musel si přiznat ,že nic lepšího ve svém věku asi neseženu. "Jdu do toho" pomyslel jsem si a snažil se na ni nedívat. Raději jsem myslel na to množství práce, co je potřeba udělat a hlavně na sena, která nás teď už oba čekají. Jako ženská u mě tedy propadla, ale jako zemědělské nářadí by nemusela být tak špatná, napadlo mě a pohlédl jsem trochu s odporem, trochu s obdivem na její silná ramena a dlaně, které byly asi dvakrát větší než ty moje. Ahoj Jiřinko, pozdravil jsem slušně, i když trochu nepatřičně, protože oslovovat zdrobnělinou takového hrocha je asi hloupé. Ahoj, odpověděla, znělo to tak hluboce, jak kdyby mluvila odněkud z jeskyně. "Tak co, jedem"? Zeptala se a pokračovala, "kde máš auto"? V tu chvíli jsem dostal hrozný strach říci, že doma a jen jsem vykoktal "polámalo se". K mému překvapení se usmála a prohodila "můžeme jít pěšky", hrozně se mně ulevilo, protože nebylo těžké si představit, co těma svýma velkýma rukama dokáže, když se rozčílí.
A tak jsme se vydali, zatím tedy ne na společnou cestu životem, ale pouze k nám na posvícení. Ze začátku se zdálo, že cesta proběhne celkem v klidu, až na to, že můj hroch ,jak jsem ji pracovně pojmenoval , strašně funěl a i do těch nejmenších kopečků se hrozně přehříval. Její problémy s dechem zapříčinily, že celou cestu téměř nepromluvila a já si tak mohl rozmyslet, co řeknu kamarádům z vesnice až ji tam dovedu a oni se budou ptát, cože s tím chci dělat.
Cestou jsme si udělali jen jednu přestávku a to v Prosatíně u Hamáčků, kde já jsem si dal pivo a jí sem nabral asi dva litry vody ze dřezu, v kterém hostinský umývá sklo. Měla takovou žízeň, že ji ani nebylo divné, cože to pije, ani to, že to má v lavoru. Samozřejmě,že jsem jí chtěl původně také něco objednat, ale zatím jsem pořád neměl jistotu, že si ji nechám a tak jsem do ní nechtěl zbytečně investovat.
Hned jak jsme se občerstvili, pokračovali jsme v cestě. Zpočátku dokud ještě popadala dech se snažila i trochu laškovat, což bylo možná způsobeno zbytkem piva v té vodě z nádobí, ale během asi 50metrů už zase lapala po dechu a já měl klid. Kolem půl desáté večer jsme se konečně přiblížili k Drápalínu, tak se má vesnice jmenuje a já se už těšil, jak se opiju ona se mně potom bude zdát asi ne hezká, ale alespoň míň odporná.
Konec první části
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk