Jak jsem byl zdravotním bratrem

JAK JSEM BYL ZDRAVOTNÍM BRATREM

Při výběru povolání se v základních školách většinou žáci rozhodují na témata obchodní akademie, konzervatoře a různé učňovské školy, jen na zdravotní školu se moc lidí nevidí. Můj případ to byl před léty. Jelikož jsem v důchodu, velice si toho cením, neboť 50 let si to pamatuji. Teď mám naštěstí již důchodový „klid“, ale nic mi nebrání vzpomínkám.
Bylo to jednoho dne, kdy jsem ještě chodil do základní školy. Tenkrát jsme si při přiděleném předmětu k této mimořádné akci, tedy výběru povolání, měli připravit propisky, tužky a v nejhorším případě gumy. Učitel vešel, my se klasicky postavili, vzápětí zase posadili a učitel, po pár úvodních půlhodinových slovech, nám rozdal přihlášky na námi zvolené školy a na tabuli nám další dvě hodiny bez přestávek předváděl ty různé kolonky a co máme přesně vyplňovat, jen zapomněl na mě. Tázal jsem se po třídě hlasem jako zvon, jestli mi náhodou někdo svojí přihlášku nepůjčí a když se mi řeklo, že skutečně nepůjčí, šel jsem si ke stolku učitele a vzal si bez dovolení přihlášku. Ale co je vlastně nejdůležitější? Určitě to, čím jsem chtěl být. Jako typickými přáními malých i větších kluků byly a jsou především piloti, řidiči, popeláři, dokonce i hobby jako bezdomovci, ale já chtěl být doktorem. Nebo když nebudu studovat podle mých přestav a ideálů, možná i zdravotní bratr. Na celý horní okraj přihlášky jsem palcovým písmem napsal: chci být doktorem. A tím to haslo. Žádný doktor, jen zdravotní pomocník a tak podobně. Ale nevadí. Přistupme však k logice věci.
Za pár let, asi tak za dvacet, neboť jsem opakoval každý ročník zdravotní školy „alespoň“ dvakrát, jsem se jednou probudil a zjistil jsem díky své ženě, že dnes mám nastoupit po studiu na první pohovor a pracovní zápřah minimálně na čtyřicet let. Ano, čtyřicet let budu muset pravidelně ráno vstávat, čtyřicet let se budu muset pachtit s jezdícími pacienty, ale alespoň doufám, že mne to bude trochu naplňovat, asi stejně tak, jako když mi manželka doplňuje láhev do práce vodou z kohoutku.
Po mé, byť svérázné, ranní koupeli a snídani, jsem si vzal batoh a mohl jsem vyrazit. Manželka mi ještě vlepila na tvář pořádný plivanec pro štěstí – to to tedy pěkně začíná, pomyslel jsem si. Už manželka na mě nejen kašle, ale už i plive. Velký batoh, ve kterém jsem si nechal pro první operaci dětské růžové kleštičky, jsem si otočil ze zad na břicho a přetáhl bundou, abych vypadal zkušenější s tím velkým břichem, do batohu jsem ještě vrazil jezevčíka Krátkonožku a vyrazil jsem. V ruchu pondělního města jsem se nejprve trochu neorientoval, ale vzápětí jsem se už více orientoval, neboť do mne v trolejbuse cestou do nemocnice vrazili asi čtyři vlčáci a přátelsky mi zkrátili bundu a džíny na velikosti oblečené loutky. Na diplomu, který chtěl ředitel nemocnice vidět, stálo skvostné prohlášení, že Hugo Capouch je nositelem jakžtakž dokončené docházky na onu zdravotní školu. Když jsem vešel do nemocnice, byl to veliký, opravdu veliký areál a skoro jsem se v něm nevyznal, když vtom ke mně přišla docela hezká sestřička a ptala se: „Vy jste tu novej?“ „Ano, ano, jsem,“ špitl jsem trochu nesměle. „Tak já Vám to tady vokážu, poďte se mnou, jo, počkejte, já si tady dopiju ten rozpitej Gambáč a hned příjdu.“ Koukal jsem na ní trochu nevěřícně, nevěděl jsem totiž, že sestřičky v nemocnici pijí silné pivo, ale je to asi nové prohoášení ústavy. Sestřička, ještě s pěnou na rtech, ke mně přišla a dožadovala se odpovědi svou otázkou: „A kam vy jako dete, to chcete na voperaci, nebo kam?“
„Ne, já jsem tady nový a chtěl bych si tu získat práci,“ řekl jsem.
„Ahá, tak to je jiná, no tak poďte, já Vás dovedu za šéfem.“
Po úspěšném pohovoru jsem mohl rovnou nastoupit. V baťůžku jsem měl ještě kromě krčícího se jezevčíka také ještě pro jistotu polštářek a deku, co kdyby se to psovi či mně mohlo hodit, že? Ano, získal jsem titul: Pomocný zdravotní bratr a asistent.
Jak jsem se tak procházel chodbami, hned mne chytla vizita. Když jsem jim řekl, kdo jsem, okamžitě mě čapli za vlasy a ihned jsem měl s nimi jít. Byť s bolestí vlasů a hlavy, šel jsem hrdě s onou vizitou. Alespoň něco. Přišli jsme v chirurgickém oddělení na pokoj číslo 17. Myslel jsem, že tam budou alespoň mladé dívky, ale starci se to tam jen hemžilo. Přišli jsme k jednomu dědovi. „Tak co, pane Rambousek, jak se Vám daří?“ zeptal se jednoho dědy, ležícího vzadu u okna šedivý doktor. „Kde mám nohu?“ ptal se děda. Přišlo mi to jako ne moc obvyklé, ale doktor se k nám otočil a promluvil šeptem: „Takhle už to chodí rok, vážení kolegové. A vy, pane, jak vy se jmenujete, co se tady ochomejtáte, běžte domů!“ Pokoušel jsem se mu marně vysvětlit, že jsem nový zdravotní bratr. Ale má to alespoň jeden kladný bod a to ten, že když hledáte, najdete a umístíte své nové zaměstnání, někteří pracovníci Vás ještě neznají a ve stresu Vás koštětem poženou až domů.
Pípá mi telefon. Aha, to bude asi manželka. „Ťintili, vantili, haló, kdo je tam na druhé straně přítomen?“ optal jsem se do telefonu. „Nebuď trapnej, Hugo, to jsem já. Jak se tam máš?“
„Ále, nechtějí mi věřit, že jsem tam přijat,“ řekl jsem.
„Dobře Ti tak. Přespíš dneska tam, zejtra taky a pozejtří se uvidí.“
Můj osudný ortel byl tak vyřknut. Smutný jsem odcházel k výtahu, že si půjdu dolů do rozsáhlé nemocniční lékárny pro antidepresíva, když v tom mě chytila ta sestřička, co pila předtím Gambrinus. „Co jste tak smutnej? To Vám ulít´ čmelák, nebo co?“ ptala se napůl soucitně, napůl sportovně otráveně. „Ale, doktor mě vyhodil a ani se nezeptal, kdo jsem, prej nějakej šašek, co se převlíká za doktorský,“ odvětil jsem smutně. Sestra někam odešla a za chvíli zase přišla se slovy, že se sice doktor Shnilý omlouvá, ale že mě v tom případě potřebuje, abych odvezl pana Rambouska z pokoje číslo 17 na operační sál. Celou dobu jsem pak tančil po chodbách. Nebýt sestřičky, která mě krotila, byly by sestry roznášející obědy asi za chvíli vyloučeny, ale nakonec jsem se na sedmnáctku dostal. „Tak pojďte, pane Rambousek, odvezu Vás na nějakej sál, říkal doktor, prej.“
„A daji mi tam mojí dřevěnou nohu?“ ptal se děda.
„No, to nevím, ale každopádně Vám novou udělají.“
Děda Rambousek spokojeně žvatlal svá bezzubá ústa a uhlazoval si bílý knír společně s pleší vždycky, když viděl hezkou sestřičku s hlubokým výstřihem. To je tedy práce, myslel jsem si. Odjistil jsem u lůžka brzdy u koleček a lůžko i s dědou Rambouskem jsem vezl na sál. Vůbec jsem nevěděl, kde tady operují a tak jsem se různě ptal, až jsem konečně onen sál viděl. Proběhl mi mráz po míšním moku. S dědou jsem ještě několikrát narazil, až jsem se tam konečně dostal. Vtom mě chytla za zády nějaká sestra a řekla, ať jí přinesu na sesternu papíry, co jsou na sedmnáctce, že si je tam prý zapomněla u dědy Rambouska a ještě osm zubních protéz. Když jsem do sesterny vešel, hned jsem uklouzl po naleštěném linu z PVC a všechny protézy se rozpůlily, aniž chtěly a papíry byly také na zemi.
Když jsem přišel domů, čekala mě tam zajímavá novinka. Na dveřích bylo napsáno Ahoj. Musela jsem na testování, možná mám slintavku. Uvidíme se večer. Ahoj, Gizela Capouchová.
Už se náramně těším!