Pohádka pro puberťáky - 4.díl - Výlet na hory

Zdravím všechny, co čtou můj život! A pro ty, co mě ještě neznají – já jsem Rolo.
Na teď jsem vám slíbil příběh o tom, jak jsem s partou byl na horách. Řeknu vám, je dost těžký napsat všechno do pár řádků, takže se mi to všechno sem dát ani nepodařilo, ale nějaké ty věci si určitě domyslíte.
Každým rokem na jarní prázdniny jsme každý z party jeli někam s příbuznými. (To se Martyho netýkalo, ten tu chvilku bydlel s kamarády na nádraží.) Ale letos jsme si všichni řekli, že pojedeme někam společně. Eduna s Nelou a Fredym začali básnit o Havaji, že tam budou samí mladí a opálení chlapci. Pak se všichni ale podívali na Martyho a všem bylo jasné, že se nikam k moři nejede. Sice by se tam pořádně umyl, ale kdo by mu tu cestu platil?! No my rozhodně ne!
„Máte tedy někdo jiný nápad než Havaj?“ zeptal se Perry. A nikdo se neozval. „Dobře. Napadl mě jeden výlet,“ řekl a my jsme jen čekali, co z něj „vypadne“.
„Tak co? Nedělej to dramatický...“ zasyčela Nela netrpělivě.
„Co kdybychom jeli na hory? Do Krkonoš...“
„Pod stan,“ doplnila Nela a parta lehla smíchy.
„Ne, normálně, do chaty. Říkám, že by to mohla být sranda,“ dokončil Perry a svalil se na trávu v parku, kde jsme byli na pikniku. Nikdo se moc na ten nápad netvářil, ale nic lepšího tu nepadlo. (Teda krom té Havaje.) Rozhodl jsem se, že jeho nápad podpořím a stalo se. Všichni nakonec souhlasili a cestou z pikniku básnili o tom, co si vezmou na sebe. Jediná Nela vypadala jako malá holka, která nedostala vytouženou panenku. Myslel jsem, že je to kvůli té Havaji, a tak jsem ji chlácholil.
„To není kvůli tomu, blbče,“ ohradila se docela ostře, „já jen, že...“
„Co?“
„Já prostě neumím lyžovat a ani neumím na snowboardu,“ pošeptala mi fakt potichu.
„No tak si vezmeš boby,“ zvolal jsem na celé kolo a Nela mě div nezabila! Střelila mi takovou, že mi odlítla i kšiltovka. Z ní si dělat švandu se nevyplácí. A nevyplatilo se to i Martymu. Proč? Všichni jsme se shodli na tom, že Marty si musí aspoň trochu vydělat, pokud možno nejenom žebráním na Staromáku. Nela vymyslela, že půjde čistit ulice. Na to se jí Marty vysmál a sebevědomě prohlásil, že on pracovat nepotřebuje. Práce prý šlechtí a on je šlechtěný dost. Jen jak to dořekl, připadal jsem si jako na koridě – Nela býk, Marty toreador, jenž se už dávno vzdal. Hryzance na ruce dodnes nezakryje.
Týdny plynuly a než se z nás kdo nadál, nadešel den D. Všichni jsme se skládali do Fredyho auta a plni očekávání nových zážitků jsme vyrazili na cestu. I když Fredy měl řidičák, vůbec to neznamenalo, že zná cestu, takže jsme několikrát zabloudili. Nakonec jsme dorazili a byli rádi, že cesta se obešla bez velkých problémů, do kterých nepočítám nevolnost Martyho, která se z potahů sedadel asi ještě dlouho nevypere.
„Tady je krásně!“ zvolala Eduna, jen co vylezla z auta. Všichni byli velice nadšení, až na Martyho, který měl na sobě jen mikinu a tepláky a pocítil, co je to opravdová kosa.
„Jo, to je. Tak bando, jdeme hledat chatu!“ rozhodl Perry a všichni jsme ho s vervou následovali. Po hodině ustavičného hledání jsme to vzdali. Celá parta lehla do sněhu. Perry se však nějak (ne)šikovně převalil a pohlédl do dáli.
„Ježiši, lidi, já vidím chatu!“ vesele pořvával a rozeběhl se k té chalupě. My ostatní jsme ho následovali. Perry vrazil do dveří, vlítnul do hospody, která byla součástí přízemí, a zvolal: „Konečně jsme dorazili! Omlouvám se, že to tak trvalo, ale musím říct, že tahle chata Na vršku je opravdu krásná!“ Celá hospoda pukla smíchy. Čím větší údiv návštěvníci restaurace nacházeli v našich tvářích, tím více se smáli.
„Jakou hledáš chatu, chlapče?“ zeptal se hospodský se slzami v očích.
„Na vršku,“ zopakoval Perry. Jen co dořekl, všichni místní ukázali prstem kamsi ven. Marty se otočil jako první a nadšeně zavýskal: „Jupí! To je nádhera!“ Zato Perry byl znechucen: „Ne...Pane Bože, to mi nedělej!“
A pak jsem se otočil já, Eduna, Nela i Fredy a stáli jsme tam jen tak s otevřenou pusou. To nebyla chalupa, ani bouda, ani budka. To byla taková strašná chatrč, vypadala jako o tři metry větší kadibudka! Nikdo s námi neměl slitování, a tak jsme se vydali do naší „vysněné chaloupky“.
V té chatrči nás přivítali s obrovským potěšením, asi hosta neměli už dlouho. (Na světě holt není tolik blbců, co naletí. Anebo to ti starouškové, majitelé budky, na nás jen tak hráli?) I když ta chatrč vypadala tuze malince, postele pro všechny tam byly. Ihned jsme je šli vyzkoušet a ač jsme to nečekali, usnuli jsme.
„AAAAAAAAAAA!“ Probudilo mě hlasité zaječení patřící Martymu. Chtěl jsem se ho zeptat, co blbne, ale nestihnul jsem. Zalila mě ledová voda, která se nejdříve kvasila v hodně špinavém kýbly. Když jsem se vzpamatoval a zamžoural na pani domácí, vesele mi oznámila: „Je budíček. Vstávat!“ Všichni jsme šli na snídani durch promočení a celkově v náladě pod psa. Jen Marty byl šťastný.
„Tak už se nemračte, vždyť je to krása, být takhle po ránu očištěni,“ s úsměvem Marty pravil.
„Buď zticha,“ vyjela na něj Nela nabroušeně,“ty ses nemyl nejmíň dvacet let a najednou voníš. Jenže my, co se myjeme normálně každý den, takže takovou změnu momentálně fakt necítíme.“ I když jsem byl taky pořádně naštvanej, nechtěl jsem, abychom měli zkažený celý den. Navrhnul jsem jít na svah. Nejdříve se mi dostalo nepěkných a docela urážlivých přezdívek, ale pod nátlakem všichni souhlasili.
Na svahu bylo docela dost lidí. Všude samej lyžař a snowboardista. Já a Eduna jsme měli snowboard, Fredy, Perry a Marty lyže. Marty je splašil u nějaké popelnice. Nela si vezla snowboard, ale místo za námi zamířila k vleku do lyžařské školy ulovit toho nejhezčího instruktora, co tam je, a možná se i něco naučit.
První den na svahu byla pohodička. Málo lidí, vlek jel jak po másle a v hospůdce byla klobása s chlebem jen za třicet korun. Večer jsme se všichni sešli v chalupě, v hodně nadneseném slova smyslu, a trpěli při každé větě, co Nela vypustila z úst. Stále mluvila o tom instruktorovi, kterého si najala. Prý schválně padá, aby ji mohl zvedat. Chudák instruktor! Nakonec nám jako dobrý nápad, který nás osvobodí, přišla místní diskotéka. Všichni jsme se oblíkli a vyrazili. Před vchodem byla slyšet hlasitá hudba a v nás to rozproudilo chtíč tancovat a bavit se. Jen co jsme vlezli dovnitř, spadla nám ústa k zemi. V klubu sedělo deset lidí, nikdo na parketu a servírka s chlupatým podpaždím a vousy, kterými by se mohl chlubit i chlap, kouřila na baru. Zasedli jsme k jednomu z šesti volných stolů a otráveně se navzájem na sebe podívali. Nela diskotéky a pařby miluje, tudíž svou lásku k nim musela vyjádřit i tady. Hupsla do středu parketu a začala se tam svíjet jako škrtič kolem krku. Dělalo jí dobře, když na sebe upoutala pohledy všech místních „chlapců“ ve věku od pětatřiceti do sedmdesáti let. Měla na sobě ještě bundu, tak si ji při tanci sundala. Pánové to však pochopili jinak a všichni do jednoho začali potěšeně výskat, tleskat a hulákat. Nele příčina nedošla, a tak tancovala dál. Večírek se začal stávat večírkem a alkohol se popíjel a popíjel. Mně a Eduně ta chlupatice zarostlá nenalila, že prý jsme na to malí. Jo, je nám sedmnáct, ale okoštovat jsme přeci jen mohli...K Nele asi kolem půlnoci přitancoval chlápek s šedesátkou na krku a začal se s ní líbat. Pohled to byl lehce nechutný, musel jsem se jít vydýchat na vzduch. Za chviličku jsem byl zpátky, já vůl si zapomněl bundu! Po mém návratu Nela byla už na nějakém pokoji s tím slintajícím dědulou, Eduna, jak unuděná kvočna na vejcích v rohu stolu, s Perrym, Marty s lahví whisky v jedný ruce a v druhý vodku koukal vousaté číšnici do výstřihu a Fredy tančil ploužák s nějakou roštěnkou – s chlapem, samozřejmě. I když nám to s Edunou a Perrym nepřišlo správné, šli jsme raději zpět do chaty. Ráno jsme se všichni sešli na snídani.
„Co máš takový znechucený výraz?“ zeptal se Marty Nely.
„Divíš se mi? To jste mi nemohl nikdo říct, s kým se hodlám spouštět?!“ ohradila se.
„Promiň, Nelo, ale vypadalo to, že se ti to líbí...“ odvětil jsem.
„Jo, taky, že jo...,“zasnila se,“on ten šok ale přišel, až když jsem ho spatřila ráno, kdy už bylo po všem. No co, stávají se horší věci.“
„Lidi, já vám něco musím říct, začal Fredy.
„Povídej, copak máš na srdci?“ zeptala se Eduna.
„Já jsem se zamiloval. Do toho kluka, co jsem s ním tančil. Nejdřív jsem s ním tančil ploužák, pak sambu a končilo to rodeem!“ V tu chvíli nám všem zaskočila snídaně, ale kuckání po chvilce přešlo. Přešlo opravdu rychle, protože Marty se také vytasil se svým úlovkem. Po šichtě s ním vousatá a chlupatá servírka také někam odešla.
Po snídani sdílených zážitků jsme se odebrali na oblíbený svah. A to jsme čubrněli! Fronty až do půlky kopce, vlak chvíli co chvíli zastavoval. Největší vrchol byl, že klobása stála rovných padesát! Z finančních důvodů jsme museli všichni zůstat u česnečky, což se mnohým z nás nevyplatilo. Já s Edunou, no my jsme to přežili, ale nový přítel Fredyho ne. Ten mu večer oznámil, že bude chodit jen s někým, kdo bude vonět jako dětská prdelka a s česnekem se zahazovat rozhodně nebude. Nabídnul jsem Fredymu rameno, aby se mohl vyplakat, ale odmítl mě. Asi potřeboval být sám. Během odpoledne se Nelin instruktor moc k naší tanečnici nepřibližoval, zato chlápek z noční revue jí řekl, že si pořídila sexy vůni – bez ironie! A jak to bylo s Martym a Perrym? S Martym ani nevím, ale byl se servírkou každý večer. Perry si tam žádnou holku nenašel, pořád jen lyžoval a lyžoval.
Další dny to vypadalo stejně jako tento nepovedený den. Nuda, drahé jídlo, méně sněhu a u některých, již zmíněných, srdeční problémy. Nastal den před odjezdem. Dopoledne jsme se šli na svah pouze projít, jen Nela nešla. Měla zaplacenou poslední lekci u instruktora a chtěla u něj naposledy zabodovat. My ostatní jsme si povídali.
„Ale i tak to tu šlo vydržet,“ říkal jsem ke konci našich rozhovorů a vzpomínání na pobyt v horách,“ale myslím si, že není ještě úplně konec a můžeme tu něco změnit. Co by to bylo za pobyt, kdyby tu po nás nic nezůstalo?! Co by to bylo za pobyt, kdybychom něco změnili?!“
„Rolo, přestaň plácat nesmysly,“ řekl Perry zůstávající při zemi.
„On má pravdu, Perry. Vždycky jsme někde něco změnili nebo zanechali...,“ začal Fredy.
„No, třeba na toaletách...,“ přerušil ho sebevědomě Marty s úsměvem,“ale jako nápad to není zas tak špatný...“
„Jo, to je přesně ono. To je úžasný nápad! Namažu se dětským olejíčkem, půjdu za tím mým tanečníkem a vášnivě ho políbím!“ rozzářil se Fredy.
„Já půjdu za svojí servírkou a oholím ji!“ řekl Marty zasněně.
„A já půjdu postavit iglú,“ přidala se Eduna.
„Já ti s tím pomůžu,“ ozval jsem se já.
„A já si půjdu sbalit věci,ať to nemusím dělat ráno,“ rozhodl se Perry.
„Aspoň, že se tu nikomu nic nestalo,“ dokončil jsem filosofii. Avšak tuhle větu jsem říkat neměl, protože jak se říká, nechval dne před večerem. Po mém výroku totiž do Nely, která na svahu zápasila s lyžařským uměním, naboural asi sto kilový Němec. Instruktor ji tam sbíral, ale Nela nemohla vstát. Za chvilku jsme k ní dorazili i s horskou službou a Nela se vezla zachumlaná na saních na ošetřovnu. Ten Němčour jí šikovně zlomil nohu, a ani se jí neomluvil. Tenhle úraz Nelu s instruktorem sblížil a snad jim to i takhle na dálku klapalo.(Asi to trvalo jen dva týdny, ale na Nelu docela dlouhá doba.)
Ti dva staří manželé, u kterých jsme strávili celý pobyt v Krkonoších, náš odjezd oplakali. Prý dlouho u nich nebydlela žádná tak suprová a „různorodá“ parta, jako jsme my. I pro novou lásku Fredyho a Marty bylo loučení těžké. Marty té své nově oholené slečně nasliboval hory doly, že brzy přijede a podobně, zato Fredy dal svému „protějšku“ číslo a adresu své garsonky. Ti dva spolu chodí ještě teď a musím potvrdit, že jim to fakt sluší. Nela se brzy vyléčila a začala chodit do luxusních podniků lovit zazobané muže. Většinou ulovila nějaké ty starší. (Asi zvyk z Krkonoš). Jinak já, Eduna i Perry jsme na naše jarní prázdniny vzpomínali ještě dlouho!
Tohle byl tedy kousek z mého dosavadního života, kousek z mých jarníků strávených s mou fajnovou partou. A o čem vám povyprávím příště? Třeba o tom, jak jsem byl s partou na matějský! Ale pozor! Šla tam se mnou i rodina....Takže se máte na co těšit!
Zatím čus!
Váš Rolo