O tom jak jsem se rozhodl pořídit si ženu 4

Jen co v dálce utichly Jiřinčiny nadávky, vrátili jsme se Štefanem do hospody, abychom oslavili úspěšnou akci. Poručil jsem po velkých rumech, Štefan je hbitě nalil, rychle jsme je vypili a hned pokračovali dalším kolem. Cítil jsem se teď na vrcholu blaženosti a měl k tomu důvod; zbavil jsem se pro dnešek Jiřinky, ušetřil za její večeři a v neposlední řadě už jsem také nemusel řešit její transport domů.
Tohle všechno se mně honilo hlavou ve chvíli, kdy Pišta naléval třetí rundu a k tomu jen tak pronesl : " to jsem zvědavej, co budeš dělat, až ona ráno vstane, vezme tatíka a pojede tě navštívit do špitálu ". "Doprčic" !, tak na tohle jsem vůbec nepomyslel, " vždyť jestli ten její fotr zjistí, že to byla bouda, tak by mě mohl Jiřince vymluvit a to není vzhledem k těm blížícím senám nic, co bych mohl potřebovat " napadlo mě. Moje zděšení umocnila Pištova informace, že jejího tátu zná. "Je to hroznej rapl, má postavu jak Golem a každou chvíli někoho zmrzačí, to by ti nejlíp řekli policajti ", dodal ještě , jistě ne proto, aby mě uklidnil.
"Tak tohle mě chybělo, to mám za všechnu tu dobrotu, za to, že jsem ji vzal k nám na tancovačku a koupil ji večeři a vůbec se k ní choval jak k vlastní, svět je strašně nespravedlivý ", přemítal jsem se slzami v očích. " Ty si do toho špitálu budeš muset jít lehnout ", pokračoval můj kamarád hostinský, a dodal " už vím jak to uděláme ".
Ne, že bych nějak pochyboval o jeho dobrých nápadech, ale představa pobytu na jednotce intenzivní péče se simulovanou srdeční zástavou mě nijak nenadchla. Pišta si hned všiml mé lehké skepse a rozhodl se mi svůj plán vysvětlit. " Má švagrová pracuje v nemocnici jako staniční sestra, když jí koupíš pugét a bonboniéru, tak to pro tebe udělá, ničeho se neboj, já to s ní domluvím " řekl sebejistě a já začal věřit, že vše dobře dopadne. " Přijď ráno v osm před hospodu a zbytek nech na mně " dodal ještě, když mě vystrkoval ze dveří.
Ráno jen jsem poklidil dobytek, nasnídal se a pak už vyrazil na určené místo. Pišta byl naprost přesný, a tak jsme mohli ihned zamířit do naší okresní nemocnice ve Žďáru. " Švagrová o všem ví, ničeho se neboj, je to zařízené " řekl, aby mě uklidnil. Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale nakonec jsem se rozhodl nechat otázky až na místo samé, protože mně strachy ztvrdl jazyk.
Do okresního města to nebylo daleko a tak jsme za chvíli stáli před budovou nemocnice. Auto jsme nechali na parkovišti a vydali se hledat oddělení, na kterém pracuje Pištova příbuzná. Tehdy mě čekal první šok. Myslel jsem že půjdeme někam na kardiologii nebo alespoň na nějaké podobné interní oddělení, místo toho jsme ale následovali šipky s nápisem "venerologie ". "To si snad děláš prdel" vyštěkl jsem na Štefana ", podle čeho myslíš, že je ten její táta úplně blbej "? Copak můžu ležet s infarktem na oddělení pohlavních chorob? Zaúpěl jsem se už úplně zoufale. " Ničeho se neboj, všechno je domluvený a připravený, na interně měli plno a tak tě šupli sem", snažil se Štefan vysvětlit svůj plán a tím mě zároveň uklidnit . Moc to ale nepomáhalo. Než jsem stačil domyslet, jakej to bude zase průšvih, stáli jsme oba ve dveřích sesterny.
"Ahoj švagrová" zakřičel Pišta a neznělo to zrovna příliš upřímně. Ta ženská která seděla v místnosti u psacího stolu zvedla hlavu a místo odpovědi se jen zeptala, "máš to"? "Jasně" odpověděl kamarád , pak se otočil na mě a řekl, že cena je o něco vyšší než si myslel a to tisíc korun, ale i tak je to cena dobrá. Měl jsem pocit že mě omyjí, mám ležet s infarktem na tomto oddělení, zaplatit za to hrůzu peněz a to ani nemám vlastně žádnou jistotu, že mě vůbec příjde někdo navštívit. Celé mně to přišlo hodně ujeté, ale nedalo se asi nic dělat. Pokud jsem nechtěl Jiřinku a tím i posilu pro mou farmu ztratit, musel jsem všechna tato příkoří podstoupit. Neochotně jsem tedy vytáhl z peněženky požadovaný obnos , podal ho sestře a ta ho bez mrknutí oka strčila do kapsy, což u mě vyvolalo dojem, že to nedělá poprvé. Když jsem tedy zaplatil, vyzvala mě abych ji následoval, že je vše připraveno.
Šli jsme chodbou někam úplně dozadu až jsme vešli do dveří s nápisem " Pozor, zvýšené nebezpečí infekce, nevstupujte bez ochraných pomůcek ". "Tak tady to vaše divadlo se simulovaným infarktem zahrajeme" řekla, zatímco já si zatím prohlížel pokoj. Místnost to byla velká asi pět krát pět metrů, uprostřed stála postel s nočním stolekem a to bylo kromě skříně jediné vybavení pokoje. Stěny zdobily plakáty upozorňující na nutnou pohlavní zdrženlivost a jeden zvláště velký, který byl přímo nad postelí vyzýval návštěvníky, aby se nechovali promiskujitně. "Tady máte pyžamo, povlečení jsme vám vyměnili. Až se převléknete, lehněte si a jestli chcete, můžu zavolat té vaší familii a říci, kde ležíte, aby vás dlouho nehledali". Nedokázal jsem si vůbec představit, jak jim chce říct, kde ležím a přitom je nechat v přesvědčení, že jsem marod se srdcem a ne s úplně jiným orgánem. Byl jsem ale už za posledních 24 hodin tak unavený a také otrávený, že jsem i s tímhle souhlasil a vydal se úplně v šanc osudu. Když nakonec oba moji dobrodějové opustili pokoj, lehl jsem si do postele a vzápětí usínal s pohledem na plakát varující před pohlavním stykem s nahodilími známostmi.
Konec čtvrté části.