O tom jak jsem se rozhodl pořídit si ženu 7

Anotace: ...

Nedá se snad přímo říct, že by se mně pobyt v nápravném zařízení líbil,ale nestěžoval jsem si. Předpokládal jsem dlouholetý trest a tak jsem požádal bratra, aby prodal můj statek a peníze poslal na vězeňský účet. Po menším váhání tak učinil a já rázem patřil mezi nejbohatší vězně.
Měl jsem teď i dost volného času, který jsem trávil ponejvíce čtením novin, sledováním televize a rozhovory s mým spolubydlícím. Jmenoval se Jan Doležal a dost mně pomohl se ve věznici orientovat. Právě čekal ve vazbě na v pořadí již šestý trest a tak měl proti mně velké množství zkušeností. Nebyl to ale zlý člověk. Podle svých slov měl v životě jen velkou smůlu a často se stával obětí prohnilých policistů. Podobně jako já byl i on zcela neviný a tak jsme si dobře rozuměli.
Občas mě také navštěvoval vyšetřovatel major Maryška který dostal můj případ na starost . Oceňoval jsem jeho upřímnou snahu dopátrat se pravdy, méně už se mně ale líbila jeho nevelká pracovitost, která přímo ovlivnila neustálé prodlužování mého pobytu ve vazbě.
Někdy jsem míval i návštěvy, nejčastěji to bývali Stýskalovi. Přišel i Pišta, ten tedy ne kvůli tomu aby mě viděl, spíš mu šlo o to, abych mu uhradil dluh, který jsem u něj omylem zanechal.
S dozorci na oddělení jsem vycházel také v dobrém, jen s jedním jsem měl ze začátku problémy. Jmenoval se Frydrychovský a byl to dost pes. Moje štěstí, že už u nás proběhla humanizace vězeňství, jinak nevím. Služební obušek ale používal poměrně málo a vždy v souladu s předpisy. Dnes jeho přísnost oceňuji, naučil jsem se tam konečně zdravit a už si také nedovolím nedojíst oběd. Co se týče toho zdravení, měl jsem s tím problémy od malička. Už ve škole si se mnou paní učitelka nevěděla rady, možná to bylo ale jen tím, že nepoužívala tělesné tresty.
Byl jsem zavřený už asi dva měsíce, když za mnou přišel dozorce, že má zájem navštívit mě nějaká slečna Kořínková se svou maminkou a chtěl vědět , zda s tím souhlasím. Překvapením a rozhořčením nad tou drzostí jsem v první chvíli nebyl schopen slova, ale nakonec zvítězila moje zvědavost a byl jsem pro.
Návštěva se měla uskutečnit následující týden ve středu, proto jsem měl dost času rozmyslet si, co jim řeknu. V den, kdy měli ty dvě fůrie přijít, jsem byl od rána značně nervozní, připraven dát jim co proto. Vše bylo ale nakonec ale jinak.
Asi v deset hodin mě odvedl dozorce do návštěvní místnosti, kde už obě čekaly. "Dobrý den " pozdravily téměř zároveň.Nechal jsem to bez povšimnutí a raději jsem se hned zeptal o co jim jde.
" Tak jak se ti tady libí "? začala Jiřina otázkou vhodnou spíš někam na pionýrský tábor.
" Je to tady úžasný, doporučuju to celé vaší rodině " odpověděl jsem co nejklidněji. " No můžeš si za to sám, kdyby jsi se choval slušně, nemusel jsi tady být ", řekla bývalá potencionální tchýně.
Věděl jsem, že za všechny trestné činy, které jsem spáchal, hrozí vysoký trest. Dvojnásobná vražda by ho už asi moc nezvýšila. "Škoda, že jsou tady kolem všude dozorci, kteří by asi ty dvě baby zachránili ", uvažoval jsem.
" No přejděme k věci " pokračovala ta starší, " když jsi nás tehdy vyhodil z té nemocnice, bylo nutno situaci nějak řešit .Tatínka napadlo, že jestliže nebude mít Jiřinka tebe, mohla by zkusit zapůsobit na toho pana doktora, co tě ošetřoval ". " Všimnul si totiž , že když nám vykládal o tvém zdravotním stavu, pokukoval po ní a dokonce se jí i zeptal, jestli by nemohl nějak pomoci. A tak jsme tam druhý den všichni zašli. Kráčel zrovna někam v županu. Tatínek se ho tedy hned zeptal, jestli by Jiřinku nechtěl. On protože má vkus řekl, že chtěl a než jsme se nadáli, byli naši mladí zamčení ve sprše ".
" Tak to je síla " pomyslel jsem si a polkl na prázdno, " vždyť jestli mě paměť neklame, ten Šťáva tam ležel s kapavkou. No ale to by znamenalo, že ji má teď i Jiřina "! " Hurráá, spravedlnost existuje "! zařval jsem na celou návštěvní místnost, až se dozorci ohlíželi co se tam děje.
"Ty se z toho, že bude mít Jiřinka vzdělance a ne kriminálníka nějak raduješ" podivila se ta starší.
" No moc vám to přeju, konečně bude mít k sobě někoho rovného a tak vám ještě poděkuju za návštěvu a pozdravujte ode pana doktora, řekl jsem nakonec oběma ". " Vyřídíme " řekla ta starší a dodala "jen budeme muset počkat, až se vrátí ze studiiní cesty po Jižní Americe " .
" On je pryč "? neubránil jsem se opět údivu a až teď jsem si vzpoměl, že nějakýho Šťávu dovezli před týdnem na vedlejší oddělení.Hned mě napadlo, že by to mohl být on. Prý šířil infekční nemoci a k tomu měl i pár podvodů. To jsem ale těm dvěma neřekl a jen jsem prohodil " tak ať se vám ten mládenec brzy vrátí ". " No už aby to bylo " řekla ta starší a dodala " hned jak přijede, vezme si Jiřinku a odoperuje tatínka, je to domluvený ".
To už mě ale vyzval příslušník, že je čas jít zpět na celu, protože návštěvy jsou u konce. Následoval jsem ho a cítil jsem se tak dobře, jak už dlouho ne.
Vyšetřování mého případu se pomalu chýlilo ke konci a já už se těšil jak opustím vazbu a budu převezen do normální věznice. Protože jsem si sám žádného advokáta nezvolil, byl mi přidělen ex ofo. Jmenoval se JUDr Maštera a nebyl to žádný Perry Mason. Od začátku tvrdil, že být to na něm, tak by s takovejma lumpama jak jsem já jinak zatočil. Na moji otázku, jestli takhle bude mluvit i před soudem mně odpověděl, ať se nestarám, že mně do toho nic není.
První stání bylo určeno na 27.listopadu, téměř přesně půl roku potom, co jsem byl zatčen. Doufal jsem, že se jednání příliš nepovleče a budu to mít celé mít brzy za sebou. Celý můj případ dostal na starost soudce Mgr. Vrzáček , známý svou nesmlouvavostí a možná prý až nepřiměřenou tvrdostí.
První den začal čtením toho, z čeho jsem byl viněn. Bylo toho opravdu požehnaně. Vandalismus, podvod, napadení veřejného činitele a jako třešnička na dortu znásilnění. Na radu mého obhájce JUDr Maštery jsem byl připraven se ke všemu přiznat , protože je to prý významná polehčujicí okolnost .
Bylo pozváno velké množství svědků, mezi nimi Stýskalovi, Pišta s manželkou, saniťák Kopřiva , staniční sestra z nemocnice, oba napadení policisté, starý Vokřínek a samozřejmě celá Kořínkova rodina.
Od začátku jsem cítil, že je tento proces veden tak, abych se stal odstrašujícím příkladem pro všechny ostatní.
Kromě soudce Vrzáčka, na kterém byla snaha zničit mě očividná, jsem na své straně neměl ani státní zástupkyni JUDr Zavadilovou. Ta už při své zahajovací řeči zdůraznila, že taková individua jako jsem já je třeba nemilosrdně vymýtit a měla tak stejný názor jako můj obhájce doktor Maštera.
Ze svědků jsem také neměl dobrý pocit. Všichni vypovídali proti mně a tak snad jedinou vyjímku tvořili Stýskalovi, kteří mě naopak chválili do nebes. Ostatní se nezachovali moc pěkně, včetně Pišty, který pořád opakoval, kolikrát jsem mu v jeho hostinci dlužil a neměl se k zaplacení. Nakonec ale předsedovi soudu došla trpělivost a zeptal se ho, jestli míní říci ještě něco k věci. Pišta ale zase spuštil o tom, co jsem mu já i jiní dlužili a jak má problémy to ze všech vyrazit. To už ale Vrzáček nevydržel a vyrazil jeho.
Další na řadě co se týče výpovědí byli oba napadení policajti. Přímo do soudní místnosti ale nakonac dorazil jen ten starší strážmistr Blažek. Na dotaz soudce odpověděl , že strážmistru Mikešovi se cestou v autě udělalo nevolno a dokonce prý mírně zvracel, což je pravděpodobně důsledek nervového traumatu, který utrpěl vinou obžalovaného . Soudce to přijal jako omluvu a dále vyslýchal už jen jeho.
První, co ho zajímalo bylo, jak je možné, že se nechal tak lehce přemoci obyčejným sedlákem, když má policejní výcvik. Na to Blažek odpověděl: " je pravdou, že jsem cvičen v kopech, úderech a chvatech sebeobrany, ale v tomto případě jsem je nemohl použít, protože jsem byl napaden ze zálohy. Navíc hostinský s pachatelem asi spolupracoval a snažil se odvrátit moji pozornost jiným směrem". Po tomto vystoupení jsem z lavic za sebou jen zaslechl " to je vůl "! Podle hlasu se jednalo o Pištovu manželku, která takhle vyjádřila názor na pravdomluvnost policisty.
Když Blažek domluvil, zeptal se mě soudce, jestli je vše pravda, jak svědek vypověděl a já na radu mého obhájce řekl, že přesně takhle se to stalo. Ze zadu se opět ozvalo " to je vůl " tentokráte to byl ale vícehlas. Tím bylo jednání pro ten den ukončeno a já byl eskortován zpět do vazební věznice, abych zde čekal na jeho další pokračování. Konec sedmé části.