Cyklistika není pro sport pro chlapy

„Co si myslíš, že děláš? Já se můžu od rána strhat , uklízím, vařím, lítám kolem dětí a ty ležíš a čumíš na bednu. Je to možný? Co ty jsi za člověka? Vedle Komárek, celý dny maká kolem baráku, snaží se, aby to tam měli pěkný a ty jen přemýšlíš, kam se zašít. Nejsi vůbec k ničemu. Kdybys alespoň sportoval jako Podlaha, co bydlí na návsi. Ten každou chvíli něco vyhraje, a to víš, že zadarmo to nedělá. Podlahová pak může chodit oblíkaná jak princezna. No, ale pro tebe je důležitější mít klid a bednu piva v ledničce, že? “, ukončila má drahá polovička monolog na to stejné téma jako každou sobotu.
“Přece nechceš, abych lezl po střechách jako ten kretén? Co kdybych spadl? No a k tomu závodění, myslíš, že kdybych chtěl, že bych taky něco nevyhrál?“, přesvědčivě jsem zareagoval na její nářky.
„ Cože?, ty bys jsi chtěl závodit?, v čem prosím tě?, v pití piva?“, opět provokovala manželka.
„ Ne, to by byl sice zajímavý závod, ale já bych zkusil něco jiného.
Teď v sobotu se jede v Budě cyklistickej závod, viděl jsem plakáty. Abych ti ukázal, že nejsem žádná lemra, přihlásím se a budeš zírat ty i ten tvůj Podlaha, jak jsem dobrej “.
„ Proboha kam ty se chceš hlásit ? Vždyť se to jede na 100 km, to jsi neujel na kole za celý život. Vždyť by tě to kleplo ještě na startu, vzpomeň si jak jsme museli jít loni na dovolené pět kiláků pěšky a jak jsi to pak omarodil ".
Manželka tedy rozhodně nehýřila optimismem, já ale věděl, že situace je ještě mnohem horší. Problém mi dělala i chůze z kopce, natož nějaký závod. Přesvědčil jsem ale sám sebe, že je to určitě z velké části o vůli a na rozhodnutí závodit jsem trval.
„ Jsi na hlavu, vždyť nemáš ani kolo!“, pokusila se ještě o poslední přesvědčovací manévr .
„ Kolo zítra koupím, v pátek před závodem ho vyzkouším a uvidíš, že to bude v pohodě. Možná nevyhraji, ale toho Podlahu porazím vždycky“!, řekl jsem, abych si dodal kuráž a ukázal manželce, že se není čeho bát.
Druhý den jsem se stavil v nedalekém supermarketu a koupil kvalitní sportovní stroj za téměř pět tisíc korun.
Stejnou pečlivost, jakou jsem věnoval výběru kola jsem dal i tréninku. Jak jsem si už dříve naplánoval, v pátek, den před závodem, jsem objel naši vesnici a shledal, že kolo jede moc pěkně a lehce a pokud nebude nějaké mimořádně špatné počasí, neměl bych mít problémy.
V den závodu jsem se vypravil na start do Budy doprovázen jak manželkou, tak starším synem. Ten prohlásil, že takovou ostudu si nemůže nechat ujít a i když normálně by se mnou nešel ani přes náves, tentokrát byl hrozně družný, zmetek! Přihlášeno bylo asi padesát závodníků a závodnic. To mě udržovalo v naději , že ne všichni musí být nutně Železní muži a že se tam určitě najdou takoví jako já, ale nenašli!
Celé se to pokazilo hned na začátku. Odstartoval jsem sice dobře a možná takových dobrých dvěstě nebo i třista metrů držel tempo, pak ale přišla první krize a já musel zpomalit. Těchto mých zdravotních problémů nejprve využili špičkový cyklisté a předjeli mě. Bohužel mé potíže s dechem přetrvávaly, a tak jsem byl na pětistém metru už beznadějně poslední.
Nevzdával jsem se a šlapal co kolo a mé plíce snesly. Na prvním kilometru jsem se poprvé otočil a viděl, že za mnou ještě někdo jede. Z prvu jsem měl obrovskou radost, že jsou v peletonu i slabší jedinci než já, ale za chvíli se situace vysvětlila. Byla to babka Koukalová, která vezla králíkům trávu na krmení. Na řidítkách měla hrábě a kosu, na zádech plachtu plnou zeleného, a když mě předjížděla, musel jsem uhnout stranou, aby mě nakonec těmi hráběmi, nesrazila do příkopu.
Teď už bylo jasné, že žádných velkých výsledků nedosáhnu, pokud tedy nepoužiji záložní plán, jak se rychle dostat do cíle. Spočíval
v tom zkrátit si trať přes les, čímž bych ušetřil dobrých 94 kilometrů, a to je na stokilometrové trati poměrně dost. Dlouho jsem se nerozmýšlel a odbočil na zmíněnou zkratku. Bylo chybou, že včera dost intenzívně pršelo, a tak jsem byl za chvíli od hlavy k patě celý od bláta. Po asi dvou kilometrech lesním terénem jsem se dostal zpátky na silnici, která se tady vine z kopce přímo do Budy. Alespoň přijedu patřičně triumfálně, uvažoval jsem. Rozšlapal jsem své závodní kolo co to šlo a řítil se obrovskou rychlostí do cíle.
Slavobránou jsem prosvištěl jak blesk, jen mě trochu mrzelo, že můj příjezd nezaznamenal žádný z pořadatelů. Myslel jsem si, že se jen nějak spletli a anebo si někam odskočili a hned jak se vrátí, prohlásí mě vítězem. Aby nebyly pochybnosti, kdo tento závod vyhrál, začal jsem křičet na celou náves : " mám to doma!, já to dokázal!, jsem šampión " a podobné věty o kterých jsem slyšel, že se v cíli křičí. Nikdo si toho ale nevšímal.To mě pěkně dopálilo a už už jsem se chystal podat oficiální stížnost na regulérnost závodu, když v tom se ke mně rozeběhl můj syn Petr.
" Tati, co to má znamenat ?, co tady předvádíš?", volal ma mě už zdálky a tvářil se, jako by neměl radost, že mě tu vidí.
" Co bych tady předváděl, vyhrál jsem závod a čekám až si toho tady někdo všimne. Jak se ale zdá, organizace trochu vázne", odpověděl jsem v přesvědčení, že na můj malý podvod se nemůže pro velký počet startujících přijít.
" Ty jsi se musel zbláznit, vždyť ta trasa má sto kilometrů a ty jsi tady ani ne za hodinu. To si myslíš , že tomu, že jsi to ujel někdo uvěří?".
" Proč ne?, makal jsem jak barevnej, jo to vy mladí už neznáte, ale naše generace ještě dokáže zabrat."
" To chceš říct , že jsi lepší než ti chlapi, co jezdí denně v tréninku stopadesát kilometrů, jo?"
" Jasně že jsem!. Oni jsou z těch tréninků už utahaní, zatímco já jsem jel pěkně odpočinutej a navíc jsem srdcař , jestli víš co to je."
" Tati neblbni, tak rychle by jsi to neujel ani autem, pojď pryč nebo tě tady zase zbijí, stejně jako tě zbili o Silvestru".
Musel jsem přiznat, že na těchto argumentech něco bude. To jak jsem dostal do úst na přelomu loňského a letošního roku jsem měl pořád v paměti a neměl chuť si to zopakovat.
Tehdy jsem na taneční zábavě řekl, že všichni budínští jsou blbci a největšího blbce si vybrali za starostu. Dnes by se to mohlo zopakovat, to má mladej pravdu, tady člověk nikdy neví.
" Táto pojď domů, už se do tebe nebudu nikdy navážet, že jsi lempl ", žadonila manželka, a já abych jim oběma udělal radost, souhlasil.
Naložili jsme kolo do kufru a vyrazili domů, sice bez medajle, ale taky bez modřin a odřenin. Jeden klad to ale mělo. Mám nové kolo, na kterém můžu jezdit do hospody na pivo, je to sice jen asi sto metrů, ale co se tam budu vláčet pěšky.