Má dovolená na Šumavě

MÁ DOVOLENÁ NA ŠUMAVĚ

Každý je rád někde. Někdo je cestovatelský typ, jiný zase zahrádkářský, jiný zase plovární a jiný zase sedací typ, ke kterým patřím zajisté i já. To, co se mi událo, byl v mém životě jistě veliký zlom. A tak bych se Vám pokusil tu příhodu zmapovat do těchto řádků.
Jednou, když jsem zrovna večeřel, sedla si ke mně moje žena Liduška s čouhajícími špagetami v puse a s masovou směsí v kapse s tím, že bychom, když je tak hezké léto, mohli někam vyrazit.
„No, teoreticky dobrý nápad by to byl, ale, víš, Liduško, nevím. Ty bys měla jít do tý lidušky a cvičit tam na ten trombón a já zas nemám čas, no, uvidíme.“
„Přeci nebudeme sedět pořád doma,“ řekla Liduška.
„No, vždyť my nesedíme doma – já přeci vždycky vstanu z odpolední postele a umyju nádobí, pak si zase lehnu, a pak jdu nakoupit mlíko a klobásy, tak se přeci taky hejbu, ne?“
Na to už Liduška nic nenamítala a odešla vcucávat špagety raději sama do koupelny. Zbytek dne jsem si stále chodil do ledničky pro zbylé kuře s hranolkami, až došlo i na saláty, šlehačku a také med – řídký med, ten nakonec, aby mi zahnal žízeň po slaném jídle. Když jsem spokojeně ležel a trávil, přišla ke mně žena s tím, že ona bude chodit nakupovat a já bych si mohl tedy maximálně na týden někam vyjet.
Přemýšlel jsem nad tím a další měsíc prázdnin jsem na to přišel. Pojedu na Šumavu.
Nastal osudný den, pětadvacátého července. Už ráno jsem neměl chuť na špenát a knedlíky a to už samo o sobě mělo velkou zvláštnost, neboť tuto snídani dávám tělu denně. Na nočním stolku u televize, kterou mám čtvrt metru od postele, jsem měl lísteček. Stálo tam: „Nazdar Vašíku, šla jsem pro mléko a vrátím se večer.“
To byla skvělá příležitost pro mne. Naklonil jsem se vzhůru nohama pod postel, abych mohl vytáhnout starý zaprášený a zašlý kufr, který nepoužívám ne více než padesát let. S překrveným mozkem jsem přemýšlel, co si do kufru dám. Lítal jsem po bytě jako malé děcko před Štědrým dnem a do kufru přihazoval věci, které by jen těžko jinde našly své místo. Jestli Vás to nezajímá, říkat Vám to nemusím, ale pokud ano, raději ani té skupině to zamlčím. Byly to například děravé ponožky, šlehačka, papíry, nepíšící propisky a tužky, kšandy a tak podobně. Když jsem dobalil své zašlé věci do svého zašlého kufru, posadil jsem se do své malé místnůstky, pustil si televizi a pět minut nato jsem tvrdě usnul.
Jistě víte, že po dvaadvacáté hodině večerní se často dávají v televizi pořady, které my, rodičové, dětem nedoporučujeme, ale i přes tyto úporné zákazy se často najdou oběti, které spadnou do těchto lechtivých nástrah. Byl jsem to zrovna já. Když jsem se probudil, bylo krásné ráno, ale televize už, bohužel, tyto krásné pořady nehrála a tak jsem smutně vstal a šel si k snídani uvařit vejce, namáčené v kyselině sírové.
Abych to zbytečně nezdržoval, když nadešel osudný den, hned po mém zavolání na určený hotel, sbalil jsem si věci a nikde nevida manželku, hurá, mohl jsem vyrazit. Horší bylo, že můj starý kufr neměl žádná kolečka a tak jsem ho musel přes město a v autobuse táhnout jako kůň povoz. Zvláště ta šlehačka tížila. Nedal jsem si tam jednu, ale rovnou balík s dvanácti sprejemi šlehaček, takže jsem měl akorát na týden vystaráno a ještě mi do vlaku něco zbude.

Jak tak vystupuji z autobusu, cítím jemný náraz a kácím se břichem na vozovku. Byla to moje žena, která s velikou radostí přijela naším autem, abych se nemusel nikam vláčet sám a zároveň mě upozornila, že je tady. Moc radosti jsem neměl, pravda, ale to, že se nebudu muset sám lesy a kopci napříč vozovkou vláčet se starým bezkolečkovým kufrem, mě alespoň trochu uklidnilo. Chtěl jsem ale jet na tu Šumavu sám. Užívat si krásné přírody, padat bez manželské ochrany z lanovky dolů volný jak pták a i všelijaké jiné věci, jen všechno sám, ale viděl jsem, že se nedalo nic jiného dělat, než jet s manželkou. Cesta byla celkem pohodlná, až na to, že s sebou manželka vzala tři naše kocoury, dvě kočky a jednoho bernardýna, takže v autě bylo celkem plno. Dokazovaly to i moje tržné rány na tváři a na nohou díky kocourům a propadlá hruď od skákajícího bernardýna. Cestou jsme pak kvůli tomu museli každých pět minut zastavovat, abych se vůbec mohl nadechnout. Vydechl jsem v autě, bohužel zrovna, když Liduška začala kouřit. Využila mého připravujícího se oxidu uhličitého k vydechnutí a vrazila mi cigárko do pusy se slovy: „Dej si taky, Jeníku, ať víš, jak to chutná.“ Načež mě musela půl hodiny mlátit do zad, což mělo rovnou dva účinky: narovnala se mi hruď – možná až trochu moc, a také mi to pomohlo od půlhodinového dušení.
Když jsme dojeli ke krásnému lesíku s ohradou pro zvěř, udělali jsme si čurpauzu a za necelé dvě hodinky jsme konečně dojeli téměř do cíle. Naším objednaným cílem byl hotel Rixi na Špičáku. Bylo to sice výborné, ale přece jen jeden háček to mělo. Žena totiž nemohla vystát, že jsme na hlavní silnici kolem horských chaloupek a vysokých stromů přejeli jednu silničku, kudy se k hotelu dostaneme. Vyřešili jsme to až zastávkou u jedné chalupy, kde si žena sedla, a stále sedivše na zemi prohlížela si šedivou oblohu a bůhví o čem přemýšlela. Po hodinovém uklidňování se dala přemluvit a tak jsme do hotelu nakonec šťastně dojeli.
Už při výstupu z našeho bílého Žigulíku 1300 jsem si připravoval papíry od pokoje a žena peníze na jídlo. Tohle totiž dělala pokaždé, kdy jsem s ní někde byl, a to bylo, nutno říci, velmi zřídka. Když jsme vešli do krásných dřevěných dveří, octli jsme se v malém prostůrku, kde byly hned za dalšími dveřmi schody nahoru. Celý hotel byl bez výtahu, což mi poměrně vadilo, neboť bych výtah viděl poprvně v životě. V té místnosti byla slečna recepční a nestydím se to říci, dokonce i hezká. Koukal jsem se na ní celou dobu, takže se mi dostalo jen otázky, proč tak blbě čumím. Zorientoval jsem se na poslední chvíli a zeptal jsem se, dostaneme – li také nějaký pokoj, když jsme si zarezervovali pokoj právě v tomto hotelu. Recepční mi beze slova vrazila do ruky nějaké papíry a propisku. V klopě mého hubertusu jsem měl ale propisku vlastní, a tak jsem ji použil a tu „cizí“ jsem si také nechal. Alespoň budu odjíždět s přesvědčením, že jsem něco dokázal a něco mám. To víte, tady suvenýr téměř nenajdete, snad jen přirozený výměšek ptáka, anebo třeba Vaši vlastní nohavici, máčenou v Černém jezeře a následně sušenou na pokoji větrákem, pokud tam nějaký vůbec je.
Podepsal jsem papíry, dostalo se mi klíčí od pokoje číslo 20, vzal jsem si kufr a manželku a šel pomalu po schodech k určenému pokoji. V druhém patře byla pouze malá chodbička, kterých by se do našeho podzemního bytu vešlo desítky, a na tento poměr docela velké bílé dveře, natěsnané na další a na další. Otevřel jsem pomocí klíče pokoj číslo 20, vtěsnaný právě do rohu mezi pokoj 19 a 21. Před námi se objevila krásná předsíň s věšákem a dveře vedoucí zřejmě do ložnice. Předvídal jsem správně. Dvě krásné manželské postele a jedna dětská zely v tak krásném pokoji. Myslím, že na té dětské bude spát můj kufr. Žigulíka ale pro jistotu necháme venku, co kdyby náhodou nám to nafoukaná recepční nepovolila, vjet naším pojízdným krasavcem do hotelu. Na schody bych jel zřejmě na dvojku, ale to teď není důležité.
Do velké hnědé skříně jsme si uložili věci, krom mého kufru. Ten jsem položil na dětskou postel, pohladil ho, dal mu pusu na dobrou noc a přikryl ho právě vypranou obzvláště slabou peřinou. Vyndal jsem si již své dvě propisky a toaletní papír, který jsem z mého spícího kufru vyndal opravdu opatrně, aby se kufr nelekl, že mu otevírám břicho zrovna, když spí. Na toaletní papír jsem si na šířku hned začal psát rozpis na těch šest dní, které tady, doufám ve zdraví, strávíme. Stálo tam:
„Zbytek neděle: zdravý spánek každého jedince (neboť strašně chrápu).
Pondělí: návštěva restaurace.
Úterý: návštěva Černého jezera.
Středa: návštěva Čertova jezera.
Čtvrtek: návštěva restaurace a vietnamských spoluobčanů.
Pátek: nákup u vietnamských spoluobčanů v Železné Rudě, návštěva Černého a Čertova jezera a poslední návštěva hotelové restaurace.
Sobota: spánek.
Neděle: spánek a odjezd.

Dodatek:

Každý večer: v jednu hodinu v noci povinná procházka před spaním ve čtyři hodiny ráno. Budíček: Pět hodin ráno.“
Toť tedy můj výčet činností v tomto prázdninově stráveném týdnu.

Když jsme si uložili věci a můj kufr začal hlasitě spát, mohli jsme jít na oběd. K obědu bylo srnčí maso s rýží a jako moučník prázdná buchta. Pochuntali jsme si, ale nutno říci, že jsem byl velice plný a tak můj rozpis začal tak, jak jsem si ho sám předurčil – přesněji řečeno spánkem.
Další den jsem s manželkou prospal a večer prochodil po blízkých i vzdálených šumavských krajích. Bylo nám pěkně, čerstvý vzduch ve vysoce položeném a nám proto nezvykle omamném místě, byl skutečně čerstvý a to se nám to dýchalo. Manželka dokonce objevila v náprsní tašce naší novou kameru, která ještě stačila sotva fungovat a tak jsme hned na kraji nafilmovali společnými silami – já koukáním a žena držením kamery, kontrast silnice s vykácenou pasekou.
Nutno ale říci, že už ten druhý den jsme měli na tento hotel velké zloby. Vybral jsem si ho proto, že byl v druhé světové válce specielně postaven pro železnorudské Němce a partyzány a tak jsem se zajímal o tuto tradici, že jsem si tento hotel vybral. Totiž ten druhý den ráno jsem se probudil. Na hodinách bylo 24 hodin přesně a venku, kde byla venkovní restaurace hotelu Rixi, byl slyšet jakýsi hlahol nějakých přiopilých mladíků nebo mužů, zkrátka nějaká potulná parta, co tu nebydlela a tudíž tu neměla co dělat. Zároveň bylo slyšel řinčení plechu. Vzal jsem si dvouvoltovou baterku a vyhlédl z okna. Byla jemná vlahá noc a tak jsem si ani nemusel brát kožich. Ale i v té tmě by byly vidět mé vyvalující se oči, které svítily do tmy, neboť mám žluté oči. Ta parta asi dvou hlasitých chlapů trhala blatníky a vyndavala kovové kruhy na světlech na našem Žigulíku, originální ruské výroby roku 1975. A tak to jsem nedal. Vyskočil jsem z okna a nebýt těch dvou zlomených noh a naražené ruky, možná bych jim ještě stačil vynadat.
Třetí den jsem, celý obvázaný, ležel s kufrem na dětské postýlce a až naposledy jsme mohli navštívit alespoň Čertovo jezero. Komfortní cesta po novém asfaltu to zrovna nebyla, pravda, neboť každých 5 vteřin jsem přes velké kořeny na hodinové lesní cestě zakopával, až mi upadly palce na nohou. To je dovolená, říkal jsem si. Když jsme byli konečně naposledy v hotelu, bylo mi to ale docela líto. Další den jsem prospal a tak nám propadlo 6 obědů, 4 večeře a 6 snídaní. To nevadí, z šuplíku jsem si vyndal naposledy koňský salám a pirožku, a docela jsem se zasytil. Poslední procházka bez manželky a s kufrem mě čekala další úraz, neboť mi lstivá veverka házela na hlavu šišky a ořechy, takže s promáčklými místy na temeni a zátylku jsme se dobelhali k autu. Bez blatníků, bez jednoho kola a s jedním blbcem tak skončila má, doufám, poslední dovolená. Příště raději budu chodit každý den do jiného paneláku na našem sídlišti a krást sádlo v cizích lednicích, abych mohl to své, které ukrývám v břiše, zase na oplátku výhodně prodat.