Naše prázdninová cesta do Londýna

" Vysvědčení je to pěkné, samé jedničky, dokonce i tam, kde byly v pololetí dvojky! Moc jsi nás potěšila a za to, že jsi se tak dobře učila, jsme se rozhodli ti dát dárek. Maminka uvolnila nějaké finance a protože jsi si vylepšila i tu angličtinu, dostal jsem nápad, že pojedeme na čtrnáct dnů na návštěvu ke strejdovi Johnovi do Londýna. Tu Anglii jsem nevybral náhodou. Ty si tam zdokonalíš jazyk a navíc uvidíme po dlouhé době našeho ztraceného příbuzného", oznámil jsem své sedmnáctileté dceři , potom co donesla vysvědčení.
" Ale tati, vždyť já nikam jet nechci, mám už své plány a navíc Londýn je to poslední místo, které bych chtěla vidět. A s tím bydlením u strejdy to mohlo napadnout taky jen tebe. Vždyť pokud vím, bydlí on sám u Armády spásy, to tam budeme bydlet s ním , jo?"
Musel jsem uznat, že dcera měla trochu pravdu. Strýc John určitě nepatřil mezi londýnskou smetánku a nějakou dobu skutečně bydlel v různých ubytovnách pro chudé. Jeho situace byla asi před třemi lety dokonce tak špatná, že když si chtěl přijet k nám do Brna půjčit nějaký kapitál na podnikání, musel jet stopem. Tehdy jsem ho samozřejmě vyhodil, ale na to už určitě zapomněl a rád nás přijme.
Nedávno jsem se totiž dozvěděl, že měl nakonec přece jen štěstí a sehnal lukrativní místo u společnosti zabývající se čištěním vozů metra. U nás by to nebylo asi moc prestižní povolání, ale v Anglii je taková práce prý velice dobře honorována a strejda je dnes, jak se říká, asi tvrdě za vodou. Přimněl jsem tedy maželku, aby mu napsala, protože od sestry to bude znít přece jen líp a informovala ho, že bychom u něj možná strávili část prázdnin.
Odpověděl obratem, nadšeně souhlasil a dokonce napsal, že na tuhle chvíli čekal od té doby, co od nás naposledy odjížděl. Byli jsme moc dojati tím, jak se na nás těší a tehdy jsme se právě rozhodli, že jestli donese dcera dobré vysvědčení, pojede s námi. Teď ta chvíle nastala a ona se tváří, jako kdyby měla na výběr. Pojede a hotovo!
" To by se ti líbilo, lítat tady po diskotékách, zatímco my by jsme s maminkou byli někde za horama! Tak to tedy ne!, jedeš s námi!" Uzavřel jsem debatu a začal v duchu plánovat podrobnosti cesty. Původně jsme chtěli jet autobusem, ale protože při dlouhé cestě tímto dopravním prostředkem zvracím, zvolili jsme cestu automobilem.
Nevýhodou tohoto způsobu dopravy ale bylo, že jsem v životě neřídil v zahraničí a ani doma jsem rozhodně nepatřil mezi excelentní šoféry. Největší starosti mně dělala orientace v cizích zemích. Mé obavy byly zcela oprávněné. Loni jsme se rozhodli navštívit Orlík a i když jsem si cestu podrobně nastudoval, po pěti hodinách jsme dorazili na Macochu. Tehdy nám tato změna ani moc nevadila a měli jsme to alespoň blíž domů. Teď ale bude přesně se trefit mnohem důležitější. Naštěstí je Londýn tak velké město, že snad ani nelze ho minout, utěšoval jsem se.
Jsem člověk moderní, který rád používá různé technické vymoženosti. Zašel jsem tedy na místní tržiště a zakoupil značkový přístroj pro satelitní navigaci. Prodejcem jsem byl ujištěn, že jde o špičkový výrobek, který mně nedovolí zabloudit snad ani v Číně. Jeho jedinou nevýhodou snad bylo, že mluvil jen vietnamsky, ale to se dalo celkem bez problémů řešit pomocí slovníku.
Vyrazili jsme hned druhý den za svítání. Zapnul jsem navigaci, zadal cíl cesty a ozvalo se něco, co mně připomělo zvolání pilotů z filmu Tora, tora, tora! před jejich útokem na Perl Harbor. Manželka to ale pomocí slovníku přeložila jako "jeďte rovně" a tak jsme jeli. Podle instrukcí z přístroje se zdála cesta do Londýna podivuhodně jednoduchá, pravidelně po dvou minutách totiž hlásil to své " jeďte rovně" a my spokojeně pokračovali.
Po asi dvou dnech jsem už ale netrpělivě očekával, kdy dorazíme k Eurotunelu, přes který jsme se měli dostat do hrdého Albionu. Projížděli jsme typickou francouzkou krajinou, až jsem v dálce před námi konečně zahlédl budovu celnice. Konečně Calais! Zakřičel jsem radostí, až se dcera na zadním sedadle lekla, co se děje. Pomalu jsme pokračovali a nakonec zastavili na znamení celníka u vchodu do budovy celnice. Trochu mě tehdy překvapilo, že nevidím nikde moře, ale myslel jsem si, že je někde za kopcem. Stočil jsem okénko a pozdravil úředníka naučeným "bonžur", odpověděl sice taky "bonžur, ale potom přešel překvapivě na angličtinu.
Konečně se alespoň mohla projevit dcera. Chvíli ho poslouchala, občas také něco řekla, až najednou vykřikla: "tati my jsme v Turecku!".
" Co je to za blbost?, jak můžeme být v Turecku?, copak Turecko leží u Kanálu La Manche?" Zeptal jsem se nechápavě.
" Ne. Turecko leží tam kde má ležet, za to může ta navigace od Hwanga, mě to bylo hned divný, že je to do Anglie pořád rovně", řekla manželka a podívala se na mě, jako kdyby jsem ten krám zkonstruoval já.
" No snad se tak moc nestalo, místo Londýna si prohlédneme Istanbul, to taky stojí zato, ne?", zkoušel jsem zachránit situaci.
"To nemyslíš vážně, kde tady budeme bydlet?, nikoho tam neznáme a to už vůbec nemluvím o tom , že jsi holce slíbil, že si zdokonalí angličtinu!", rozkřikla se na mě manželka.
" Snad nebude tak zle, bydlet můžeme pár dní v hotelu a místo zdokonalování angličtiny se prostě začne učit turecky. Turecko teď expanduje do celého světa, stává se ekonomickým tygrem, za pár let se bude mluvit turecky všude, potom se jí to bude hodit ".
"Turecko, snad Čína, ne? Turecko bylo tím tygrem tak v šestnáctým století, to jsi si trochu popletl !", odporovala dcera.
" No to je snad jedno. Uvidíš, že brzy se bez turečtiny neobejdeš", řekl jsem, zařadil jedničku a vyrazil do vnitrozemí.
Konec první část.