Ticho 1

1. Zajetí

+++Ticho....stále to zlověstné ticho...cítím, jak mi duní v uších....jak mě obklopuje...chci utéct..ale...nejde to..Svírá mě v ledovém náručí...drtí mě...+++

,,No tak Yuno! Pohni!‘‘ ječela jsem a zuřivě mávala rukama nad hlavou. Sledovala jsem bělovlasou dívku, jak se pomalu proplétá davem a směřuje ke mně. V duchu jsem jí proklínala a slibovala kruté woodoo mučení a v zádech jsem cítila několik pohledů. Několik velice chlípných pohledů. Rázně jsem si popotáhla krátkou černou sukni, patřící ke školní uniformě, a prudce se otočila. Mé dlouhé modré vlasy zavlály vzduchem a pak tiše dopadly na ramena. Zadívala jsem se na partičku kluků z vyššího ročníku a nahodila spalující pohled.
,,Na co tak čumíte?!‘‘ osopila jsem se na ně a jeden z nich, patrně sám velký lídr, se na mě zazubil.
,,Tak pěkný holky nejsou zrovna obvyklej jev, tak proč se nepodívat, když jedna stojí před náma.‘‘ pokrčil rameny a znovu na mě vycenil svůj zářivý chrup. Sjela jsem ho naoko opovržlivým pohledem a uvědomila si, že mi právě složil poklonu. No..nebyl zrovna ošklivý...delší černé vlasy, padající mu do obličeje a částečně zakrývající čokoládové oči. Nejspíš se mořil v posilovně, jelikož se mu na pažích rýsovaly svaly. Ani ohavná školní uniforma, složená z neforemných kalhot, vyblité košile a nedefinovatelného sáčka tmavě modré barvy, jeho vysportované tělo nijak nezkreslily. Hmm stál by za hřích...Nicméně...určitě je to šílený namyšlenec, soudě už jen podle jeho vystupování. Přimhouřila jsem oči a odvrátila hlavu.
,,Jdi otravovat někoho jiného.‘‘ odfrkla jsem si a sledovala svou kamarádku, jak se právě vykecává s košem na odpadky. Nejspíš jí nechtěl vrátit ty žvýkačky, které si zrovna koupila.
,,Nechceš někam zajít?‘‘ prudil dál a přistoupil ke mně na vzdálenost dvaceti centimetrů. Nejspíš jsem ho nepálila pohledem dostatečně.
,,Ne.‘‘ velice stručná a velice jasná odpověď, kterou patrně nepochopil.
,,Třeba na oběd. Za hodinu tady jo?‘‘
,,Hele nesnaž se jo? Nemám zájem.‘‘ odsekla jsem a přemýšlela, proč někam zve proboha zrovna mě, holku, která nepatřila zrovna ke školním playgirls...
,,Copak někoho máš?‘‘
,,Ne, ale-‘‘
,,No tak o co jde? Každá na tvém místě by byla štěstím bez sebe, že jí zve ven čtvrťák, ale ty ne. Jsi snad lesba?‘‘ Tak to PŘEHNAL!!
,,Ty...jeden...namyšlenej...kreténe!‘‘ vyvřískla jsem a kdyby se Yuna konečně nepřišnečila až k nám a nechytila mě za ramena, tak po něm skočím a rozdrápu mu ten jeho hnusný ksicht!
,,Morio, už jí nech...‘‘ radili mu jeho kámoši a div se neváleli smíchy po chudince lavičce. Yuna, stále mě držíc za ramena, popadla moje sako, tašku a odtáhla mě od nich pryč.
,,Měla jsi mě nechat. Já bych ho-‘‘
,,Sežrala, zadupala, vypíchla mu oči, zkopala do kuličky a nakonec sežehla plamenometem.‘‘ dopověděla klidně za mě a já kývla.
,,Přesně...debil.‘‘ soptila jsem. Převzala jsem od Yuny své věci a obě jsme zamířily na poslední hodinu před obědem, což byla matika. No skvělý....nesnáším matiku!

***

,,Sarame! Yuno! Tady jsme!‘‘
Obě jsme se otočily a zahlédly u jednoho stolu pár spolužaček. Ochotně jsme zamířily k nim, jelikož jídelna byla už plná a shánět místo by bylo nejspíš značně obtížné. Těžce jsem dopadla na dřevěnou lavici a vytáhla z tašky sendvič a jablko. Yuna se posadila naproti mně a vytasila se s pěti müsli tyčinkami.
,,Co to je?‘‘ otázala jsem se, pomalu přežvykujíc. Poctila mě dosti podivným pohledem, říkajícím Jsi magor? a rozbalila první tyčinku.
,,Müsli tyčinky.‘‘ No ta mi to teda vysvětlila.
,,To vidím taky, ale proč to jíš?‘‘
,,Protože jsem se rozhodla, že budu držet müsli dietu.‘‘ oznámila mi s ledovým klidem.
,,Eh...moment...nedržela si včera náhodou veganskou dietu?‘‘ zeptala jsem se jí a odpovědí mi bylo zakuckání, dušení se a pád pod stůl, což jsem brala jako ano.
,,Fajn...v rozmanitosti je síla.‘‘ pronesla jsem vědecky a upila jí trochu ledového čaje.
,,Holky vy jste dvojka, fakt že jo.‘‘ poznamenala moje sousedka jménem Tarya, a div si smíchy neomlátila palici o stůl. Nechápavě jsem na ní zírala a přemýšlela nad krásou psychiatrické léčebny.
,,Je jí dobře?‘‘ zeptala jsem se pochybovačně naproti sedící dívky, Ai. Ta jen zabublala do lahve s mlékem a já radši zanořila hlavu do tašky a hledala jsem mobil.
,Sakra kde je...přece jsem ho nenechala doma...bože já jsem hovado...‘ myšlenky mi létaly hlavou jak sršni. To už bylo potřetí tenhle týden, co jsem svůj mobílek nechala doma. Cítila jsme se bez něj jako bez nohy.
Yuna konečně vylezla zpod stolu (podezírala jsem jí, že si tam schrupla!), porovnala si účes a rozbalila druhou tyčinku. Co udělala s tou první nebylo dosud zjištěno.
Opřela jsem se o opěradlo lavice, zvedla ruce nad hlavu a slastně se protáhla.
,,Ahoj krásko.‘‘ ozvalo se za mnou a já div nevyskočila dva metry do vzduchu. Pomalu jsem se otočila (jako James Bond xD) a náhle jsem hleděla do oněch čokoládových očí.
,,Máme na sebe štěstí co?‘‘ prohodil pobaveně...Morio, jo tak se jmenoval a odstranil mi z obličeje neposedné prameny vlasů, tvořící mou, žehličkou pracně udržovanou emo patku.
,,Máš krásný oči..‘‘ poznamenal. ,,Černý..takový..hluboký..‘‘
,,Hm dík za pochvalu, ale proč to děláš? To chceš abych zvracela i při jídle?‘‘ odsekla jsem mu a trochu se odtáhla. Ai s Taryou jen zíraly, co si to dovoluju, takhle mluvit s panem Velkým klukem, ale Yuna rozbalila třetí tyčinku (ona má snad tasemnici!) a hladově se do ní zakousla. Všimla jsem si, že přes svou müslizeď pokukuje po jednom klukovi z otrapovy party. Celkem pěkný hnědooký blonďák.
Nicméně...
,,Nechceš si přisednout? Pozvání stále platí.‘‘ nabídl mi Morio a já se ironicky zasmála.
,,To bych si radši vrazila prst do oka.‘‘ odpověděla jsem a celá jeho parta lehla smíchy. Samozřejmě až na něj.
Zatímco jsem přemýšlela nad koupí černého laku na nehty, Morio se nadechoval k nějaké určitě oslnivé a briskní odpovědi, když tu se náhle u vchodu ozvaly rozčilené hlasy a několik výstřelů. Najednou byla ve vzduchu cítit koncentrovaná panika, všichni lehli k zemi, dívky ječeli (někteří chlapci také xD) a mezi lidmi začali pobíhat maskovaní šašci. Chtěla jsem zalézt pod stůl, jenže jsem se tam jaksi nevešla. Byla tam už Yuna, Ai i Tarya a byla bych se tam vešla, jenže se tam infiltrovalo i jakési dvou set kilové stvoření a zabralo poslední prostor. Zpanikařila jsem. Po čtyřech jsem lezla kolem stolu a hledala volné místo, abych nebyla tolik na ráně.
,,Všichni na zem!!‘‘ Kreténi, co asi všichni teď udělali. By mě zajímalo, kterej janek by podle nich běhal kolem dokola jídelny.
,,Vemte rukojmí!‘‘ zazněl rozkaz a já zpanikařila podruhé.
,,Sakra sakra sakra!‘‘ šeptala jsem vztekla a bezradně klečela uprostřed uličky.
,,Pojď sem.‘‘ ozvalo se vedle mě, někdo mě popadl kolem pasu a přitáhl mě pod stůl. Zazmítala jsem se a trochu se otočila na ‘‘zachránce‘‘. Do pytle! Zase ten kluk!
,,Pusť!‘‘ vyjekla jsem a snažila se odstranit jeho ruku z mého břicha.
,,Pšt!‘‘ zasyčel on i jeho kámoši, ale já se nedala. Začala jsem s sebou zuřivě mlátit, on mě nepustil a dopadlo to tak, že jsme se oba svalili pod nohy jednomu omaskovanému želvímu ninjovi.
,,Tady máme dva!‘‘ zařval Mistr maska a Morio zaklel.
,,Koho co?‘‘ No češtinářka by ze mě měla radost. Znalost pádů i v kritické situaci...
,,Rukojmí ty krávo.‘‘ odpověděla Maska a já nakrčila obočí.
,,Ještě jednou mi řekneš krávo a já ti řeknu kreténe.‘‘ vyprskla jsem na něj a Morio sklopil hlavu.
,,Nedělej to.‘‘ šeptnul tiše a já se po něm tázavě podívala. Hned potom mi na tvář dopadla těžká hlaveň jeho zbraně a já ztratila vědomí. Poslední myšlenka? Ještě že to nebyly zuby...

***

,,Holky! Pst! Holky!‘‘ šeptal někdo tiše a Yuna se pátravě rozhlédla po okolí. Volal na ní ten blonďák z Moriovy party.
,,Co je?‘‘ šeptla a on se opatrně rozhlédl, jestli není poblíž nějaká Maska. Pak hodil hlavou.
,,Pojďte k nám.‘‘ pobídl je, Ai s Taryou okamžitě poslechli a přelezli pod sousední stůl, ale Yuna nejprve věnovala poslední pohled těm gorilám, které odnášel bezvědomou Sarame a táhly za sebou Moria. Poté opatrně přelezla také.
,,Kam je táhnou?‘‘ špitla a zadívala se na mladíka. Ten pokrčil rameny.
,,Nejspíš někam do ředitelny, nebo co já vím kde si zřídili hlavní ležení...mimochodem, jsem Ishida.‘‘ představil se a vtáhl ji více pod stůl.
,,Yuna.‘‘ odpověděla a vyhlédla zpod stolu.
,,Co budeme dělat?‘‘
,,Nezbývá nic jiného než čekat.‘‘ povzdechl si další kluk z podstolového klubu a všichni se zasmušili. Co je ještě čeká?