Naše prázdninová cesta do Londýna 2

Samozřejmě mně bylo zcela jasné, že plánovat návštěvu nějakého konkrétního místa, je při mé orientační schopnosti čirý nesmysl. Dceři a manželce jsem sice slíbil návštěvu Istanbulu, ale snad pochopí, když se zastavíme někde jinde.
Po asi dvou hodinách cesty jsme dorazili do malebného městečka, které jako kdyby vypadlo z příběhu o Šeherezhádě.
"Tak rodino, myslím, že romantičtější lokalitu jsme si nemohli na prázdniny zvolit. Bylo by škoda cestovat až do turisty nabitého Istanbulu, když tady je tak krásně", záhajil jsem přesvědčovací kampaň.
Bohužel má slova nedopadla na úrodnou půdu. Zatímco dcera neřekla nic a raději se odvrátila, manželka jen prohodila " vole".
"Copak proboha můžu za to, že jsem koupil polámaný přístroj? A navíc vám něco řeknu! Vážně si myslím, že jsme na tom vydělali, místo deštivého Londýna jsme ve slunečném Turecku!" použil jsem argument, proti kterému podle mne neexisovala účínná obrana.
"Jo já jsem spokojená, jsme v islámské zemi, na druhé straně Evropy a máme peníze, tak na cestu domů, co si přát víc! ", reagovala žena mírně ironicky.
"No dobře, připouštím, že máme problémy. V Londýně nás měl živit strejda, v Turecku pokud vím žádné příbuzné nemáme a tak budeme muset přijmout krizový plán".
"Jakej krizovej plán?", přidala se do rozhovoru konečně dcera.
" Navrhuji spočítat všechny peníze co máme, a určit, kolik dní si tady můžeme dovolit . Nejdříve ale musíme najít hotel, aby jsme věděli, kolikpak to tady stojí."
Hotel byl v tomto městečku jediný a jak naše dcera od recepčního zjistila, v celém širokém okolí s nejvýhodnějšími cenami. Radostí jsem téměř nadskočil, že máme napoprvé takové štěstí a hned natrefíme na tak levný hotel. Mé nadšení ale trvalo jen do chvíle, kdy jsem se dozvěděl částku za pokoj a noc. Po přepočítání místní měny na naše libry a vydělením třemi, jsem se dostal k číslu 1,5. Tato zdánlivě nezajímavá cifra vyjadřovala, jakou délku pobytu pobytu si můžeme v tomto podniku dovolit. Nebylo to ale 1,5 měsíce nebo týdne, jak bych si přál. To číslo znamenalo, že se zde můžeme zdržet pouze do zítřka, potom už budeme švorc.
Viděl jsem na tvářích manželky i dcery, že i ony už si spočítaly co nás čeká a trochu jsem se přikrčil čekaje to nejhorší. Bál jsem se ale zbytečně. Nechystaly se mne zbít, jen maminka se rozhodla převzít velení. Protože si za svého zástupce vybrala dceru, ze mne byl v tu chvíli řadový člen posádky.
Nový velitel hned zvolil strategii úpně odlišnou od té mé. Za prvé se rozhodla prodat auto i s navigací a z utržených peněz zakoupit lístky na autobus, který nás odveze domů. Za druhé během dnešního dne, který budeme muset strávit v Turecku, navštívit muzeum Süleymana II, velkého demokrata , humanisty a pacifisty, jak stálo v propagačním letáku, který jsme dostali v hotelu.
Ubytovali jsme se, zaplatili dopředu celou naši hotovostí a vydali se do městečka, najít někoho, kdo koupí náš vůz. Auto bylo už poněkud v letech, proto jsem si víc sliboval od satelitní navigace, která byla nová a podle prodejce kvalitní.
Po asi deseti minutách hledání jsme uviděli na rohu autobazar, a protože v tomto městě asi jiný nebyl, bylo rozhodnuto obchod uskutečnit zde. Bohužel pro nás, majitel byl člověk na svém místě a autům rozumněl. Hned jak si ho prohlédl, nabídl cenu, která by sice pokryla náklady na cestu domů, ale byla mnohem nižší, než jakou jsem očekával. Když ani po pláči manželky cenu nezvýšil, požádal jsem dceru, aby mu tlumočila možnost odkoupení naší navigace. Přístroj si prohlédl a pravil, že slyšel o Vietnamcích prodávajících navigace vlastní výroby. Ty však nefungují z důvodu toho, že Vietnam nevlastní satelity, které jsou k činnosti tohoto systému nezbytné a americké používat nemohou. Na mou námitku, jak to, že to tedy mluvilo, odpověděl, že není důležité jestli to mluví, ale co to říká. To jsem samozřejmě s určitostí nevěděl, ale slíbil jsem si, že hned po návratu domů se na to Hwanga zeptám. Navigaci jsme tedy neprodali, ale i tak jsme měli dostatečnou částku, aby jsme se dostali domů.
Večer jsme podle plánu navštívili zmíněné muzeum a ráno se vydali na místní autobusové nádraží najít spoj, který nás odveze. K našemu úžasu jsme ale zjistili, že až do České republiky budeme muset jedenáctkrát přestupovat.
Já si také teprve teď vzpomněl na nevolnost, kterou při tomto druhu cestování mívám, ale nedalo se nic dělat, "budu to muset vydržet", řekl jsem si. Bohužel můj žaludek o mém předsevzetí nevěděl a tak jsem se pozvracel hned čtyřikrát, vždy ale v jiném autobuse. To mělo za následek, že za úklid těchto dopravních prostředků jsme nakonec zaplatili skoro tolik, co stály samotné jízdenky. Hlavní ale bylo, že jsme nakonec ve zdraví dorazili do Brna. Sousedé se sice trochu divili, cože děláme tak brzy doma a bez auta, ale to nebylo důležité.
Hned druhý den jsem se šel zeptat přítele z Vietnamu, jak je to s tou jeho navigací.
" Navigace je v pořádku a to že nejsou družice, musíte reklamovat u vietnamského vesmírného úřadu", řekl mi na otázku.
"Co to proboha ale pořád říkalo", zajímalo mě. " Nemám šignál, nemám šignál", odpověděl a o mě se pokoušely mdloby.