Ticho 2

2. Útěk

+++Nemohu se nadechnout...voda...všude kolem mě...samá voda...chci dýchat...Dýchat!!+++

,,Au...‘‘
,,Jsi vzhůru? Konečně...‘‘
,,Hurá, hurá, třikrát hurá.‘‘ Ach já si tu ironii nemohla odpustit ani teď. Ještě pořád jsem se neodvážila otevřít oči, ale pravděpodobně jsem byla svázaná. Svázaná zády k někomu.
,,Jak je ti?‘‘ zeptal se starostlivě Morio a já si odfoukla vlasy z obličeje.
,,Jako by mě nějakej trapák majznul bambitkou přes ksicht.‘‘ odpověděla jsem a konečně otevřela oči.
Seděli jsme na zemi v ředitelně, pevně svázáni k sobě tlustými provazy. Naštěstí jsme tam byli sami. Pohled na dalšího orangutana bych asi už nesnesla. Cítila jsem, jak mi pravá tvář, ta do které mě uhodil, pálí a bolí.
,,Kretén...budu mít moncla...‘‘ zafuněla jsem a snažila se uvolnit si dřevěnějící ruce.
,,Kdybys byla ticho, tak jsme takhle nedopadli! Vlastně kdybys s sebou tak neházela, tak tu vůbec nejsme! A kdybych tě dneska nepotkal, tak jsem s ostatníma!‘‘ vychrlil na mě a já se uraženě ohlédla. Bohužel..výhled na jeho týl nebyl nijak oslňující a tak jsem se vrátila do původní polohy.
,,Nemáš si mě všímat. Nosím smůlu. A laskavě to neházej na mě, můžu za to že přepadli školu? Nechápu co z toho mají...zrovna školu. Bože to jsou strašný paka.‘‘ usoudila jsem.
Chvíli bylo ticho. Evidentně už neměl na srdci žádné další kdyby a tak jsem mohla v klidu promýšlet strategii.
,,Jak se vlastně jmenuješ?‘‘ ozval se náhle do ticha a probudil mě.
,,Proč?‘‘ otázala jsem se naprosto debilně a sama sobě se uchichtla.
,,Jsem Sarame.‘‘
,,Pěkný jméno.‘‘ Už zase...ne už nemám sílu ho utřít.
,,Díky.‘‘
Opět to ticho. Už jsem to nemohla vydržet. Jakožto strašně ukecaný člověk jsem si nejprve začala pobrukovat jakousi písničku a když už hlavičky od něj moc bolely, rozhodla jsem se zapříst rozhovor.
,,Už si něco vymyslel?‘‘ prskla jsem a schytala jsem za to další bombu do hlavy.
,,Takže ne. Chápu tě..je toho na tebe moc...‘‘ začala jsem filozoficky, ale byla jsem přerušena neurvalým-
,,Drž hubu!‘‘
,,Wtf?‘‘ vyjekla jsem ublíženě a zahleděla se ke dveřím. neboť ten, co mě umlčel nebyl nikdo jiný než starý kámoš Maska. Nebo to byla možná jiná Maska, kdo ví...všichni vypadali stejně.
,,Slyšíš mě?!‘‘ klekl si ke mně a začal mi plivat do obličeje.
,,Nech toho...né asi opravdu tě ze vzdálenosti dvou mikrometrů neuslyším.‘‘ odfrkla jsem a schytala jsem za to facku, ne...doslova megafacku. Moje hlava, kdyby mohla, tak by letěla na druhý konec místnosti. S námahou jsem se otočila zpět a snažila se myšlenkami eliminovat pramínek krve, který si vesele stékal z mého koutku a dělal ze mě Drákulku. No nic, nepovedlo se, ještě budu trénovat.
,,Už víš jak se chovat?‘‘ zeptala se Maska a vydala něco jako podlé zachichotání. Ve skutečnosti to vypadalo, jako když se dusí pomerančem.
,,No jo...už budu hodná holka....‘‘ vzdychla jsem a přemýšlela, jak ho nejlépe a nejbolestivěji kopnout do rozkroku.
,,Tak se mi líbíš...Teď půjdeš se mnou.‘‘ oznámil mi velkou věc, která mi byla srdečně někde. Dost dobrý bylo, že mě rozvázal...Moje ruce už totiž začaly získávat dřevitou strukturu. Hmm nejspíš čekal, že vstanu, ale to se krutě spletl hošan. Byla jsem celá zpřelámaná a neovládala jsem své nohy o nic víc než G. Bush situaci v Iráku. Hodila jsem pohledem po Masce a drcla loktem do Moria.
,,A co on? Jeho nerozvážeš?‘‘
,,On nikam nejde...šéfovi se líbíš jen ty.‘‘ oznámila mi Maska a já založila ruce na prsa.
,,Tak já taky nikam nejdu. Nemám zájem vidět toho vašeho šéfika.‘‘
Maska mě hrubě popadla za vlasy a vytáhla na nohy. Když ten chlápek viděl, že jsem dočasný invalida, nadhodil si mě do vzduchu a chytil do náručí. Teda...fakt by ten deodorant nebyl na škodu.
,,Sarame.‘‘ šeptl Morio a zkusmo s sebou zacloumal. Ovšem bez úspěchu a ještě za to schytal kopanec od masky, kterému budu nejspíš říkat Krvavá Mary.
,,Pusť mě ty přerostlá opice.‘‘ zavyhrožovala jsem a očekávala další ránu. Ale Maska se uchechtla (zase ten pomeranč!), sevřela mě v rukou jako v kleštích, strčila do sténajícího Moria, který se překotil na bok a vyšla se mnou ze dveří. Zamkla a vydala se směrem ke sborovně.
To by mě zajímalo...co budeme ve sborovně dělat....

***

,,Chtělo by to vzpouru.‘‘ usoudila rozená radikálka Ai a prokřupla si klouby na ruce, za což jí Tarya vrazila facku.
,,Vzpouru? Vždyť je tu spousta ozbrojených a nebezpečných chlápků.‘‘ šeptla vyděšeně jakási mužatka, která se k nim přilepila bez pozvání.
,,Rajčata na ně!‘‘ skandovala šeptem Yuna a dělala oči na Ishidu. Měla štěstí v tom, že Ishida na ní dělal oči také.
,,Někdo by se mohl proplížit z jídelny...‘‘ fantazírovala Tarya a Yuna se na ní kriticky podívala.
,,A k čemu nám to bude. Jako že si dojdeme pro pomoc? Vždyť tu můžeme zavolat mobilem...a kdo ví, jestli už není škola obklíčena kolonou policajtů.‘‘
,,Policajti tu nejsou, byli by slyšet jako vždycky a jestli sis všimla, tak tamhleta velká krabicovitá věcička je rušička signálu, takže odsud se nikdo nikam nedovolá. A nikdo se nedovolá sem.‘‘ poučil Yunu inteligentně Ishida a ta měla zase o důvod víc, proč na něj dělat oči.
,,Takže Taryin plán je vlastně docela dobrej.‘‘ prohodila Ai a dodala, že ona se nehlásí dobrovolně.
,,Já půjdu.‘‘ řekla pevně Yuna a Ishida jí stiskl ruku.
,,A já s ní.‘‘
,,Domluveno. My odvedeme pozornost.‘‘

***

Zdá se...že souboj je prohrán...tma mě do sebe vtahuje čím dál víc...už necítím bolest....nebráním se....Kolem mě je voda a....tma...

Maska otevřel dveře sborovny, vešel dovnitř a hodil mě na gauč. (Proč je sakra ve sborovně gauč?!). Poté se sebral a odešel, bez jediného slova rozloučení...Tolik jsme toho spolu prožili a on nedokáže říct blbé ahoj....
Z pitomých úvah mě vytrhlo další bouchnutí dveří. Zadívala jsem se na příchozího a usoudila, že vypadá celkem seriózně. Možná by byl i sympatický, kdyby ovšem neterorizoval ubohé obědvající studenty.
Bylo mu asi tak dvacet pět (takže ještě celkem mladý) krátké hnědé vlasy a zelenomodré oči, které mu velice nebezpečně svítily z tváře.
,,Tě pic.‘‘ počastovala jsem ho přátelským pozdravem a spokojeně zjistila, že už můžu sama chodit. Zjistila jsem to, když jsem se pokusila přeběhnout k oknu a zahrát si na Batmana.
Nevyšlo, nějak rychle mě chytil. A vůbec mě nechtěl pustit.
,,Ruce pryč obludo.‘‘ zavrčela jsem varovně, když mi začal hladit boky a břicho.
,,Líbíš se mi...ničeho se nebojíš...ale já tě zkrotím...teď a tady.‘‘ Bože to je jak ve filmu. Drsňák chce znásilnit nevinnou studentku, ale náhle do dveří vtrhne její kluk a nakope drsňákovi prdel. Jenže mě došlo, že tohle nebude jako ve filmu. Žádný kluk a žádné nakopávání prdelí....to se bude muset vyřešit diplomaticky.
,,Jestli mě okamžitě nepustíš...tak tě kousnu!‘‘ pronesla jsem temně, ale on sem jen uchechtl.
,,Tak kousej.‘‘ šeptl mi to ucha a začal mi rty přejíždět po krku.
,,Úchyle!‘‘ vypískla jsem a snažila se ho kopnout, bohužel bezvýsledně. Mrskl se mnou na gauč a zajel mi rukama pod sukni. Bránila jsem se...ale co zmůže nevinná dívka proti teroristické lemře...
Náhle mě chytil za krk a přinutil mě podívat se mu do očí.
,,Jak se jmenuješ?‘‘ Že by se rozhodl pro pokec?
,,R2 z Hvězdných válek...ááúú!‘‘ zavyla jsem bolestí, když mi přerušil krevní oběh stiskem krční tepny.
,,Tak znova...jak se jmenuješ?‘‘
,,Ok...Sarame.‘‘ vyplivla jsem a znovu chytala barvu. Spokojeně se zasmál a hrubě mě políbil na rty. V duchu jsem si poroučela nezvracet a myslela na woodoo.
,,Já jsem Rem...jen abys věděla, čí jméno budeš za chvíli křičet.‘‘ oznámil mi a kdybych mohla, tak jdu do kolen. (Bohužel mi na nich seděl)
,,Tak to sotva.‘‘ procedila jsem skrz zuby, ale on mě znovu políbil a tentokrát se neodlepil. Jednou rukou šátral po zapínání mé košile a druhou rukou svíral mé ruce, abych se nemohla bránit. Podařilo se mi ho kousnout do jazyka a konečně se odlepil. Ale nejspíš jen proto, aby mi mohl dát facku. Už mě to fakt nebaví!
Znovu se ke mně přisál a tentokrát soupeřil s knoflíkem sukně. Začínala jsem pomalu...no dobře, dost rychle jsem začala panikařit a vrtěla s sebou jak žížala. Podařilo se mi zpod něj vysoukat levou nohu a vrazila jsem mu koleno do podbřišku. Zaskuhral a odvalil se ze mě. Rychle jsem vstala, dobře mířenou ranou pěstí jsem mu zdemolovala nos (a sobě klouby) a dřív než se stačil vzpamatovat a zabít mě, zmizela jsem ve dveřích.
Rychle jsem klopýtala po chodbě a zapínala si všechny knoflíčky. Zjistila jsem že se mu dva povedlo urvat a v duchu jsem mu nadávala do debilů.
Náhle jsem za rohem zaslechla kroky a hlasy. Bezradně jsem se rozhlédla kolem sebe a rychlostí splašeného telete jsem zapadla do úklidové místnosti, kde na mě zaútočila košťata následovaná Jarem a Cifem a podobnými nesmysly. Zavěsila jsem se na kliku a doufala, že mě neslyšeli. Bohužel...
Kroky se zastavili těsně před dveřmi, na kterých jsem byla přilepená, chvíli bylo slyšet šeptání. Pak někdo popadl za kliku a v příští vteřině jsem zírala na dva páry tmavých bot.