S láskou, Taťka bůh...

Víc zmršit sem to nemoh! Odplivl si bůh. Pane bože, podívej se na to... Vůbec mi to není podobný, ani trošku. Je to namyšlený, očesává mi to sady s jabkama a ještě k tomu všemu mě to odmítá uznávat jako jediného tatínka a tvůrce. Egoista je to, vůbec ne jako já... Ne-ne-ne. Takhle by to nešlo. Hned to musim vyhodit z ráje.
Adam nesnášel když bůh vedl monology k sobě samému (protože jen on jich byl hoden) a tak šel za něčím zábavnějším. Eva už ho dávno omrzela. Ještě že byli v dokonalém světě a nemohla otěhotnět, zaboha nemohl sehnat dobrého právníka, který by ho ochránil před ďáblem zvaným alimenty. Jenže co dělat, lámat si ruku o kámen už ho nebavilo, sice to perfektně křuplo, ale nic z toho. Střílet jednorožce byla taky nuda, když už ho konečně trefil, tak jednorožec sice padl, po chvíli však vstal a za hlasitého ržání zase odběhl.
Po chvíli bezcílného zevlení stejně potkal Evu. Ta mu okamžitě skočila do náruče a začala ho pusinkovat. Adam ji znechuceně pustil s výkřikem: "Kušuj žebro jedno pomatený, je teprve poledne, moc brzo na plnění manželskejch povinností." Eva se usmála a sladce pravila: "Ale zlatíčko, zapomněl si snad, že tady je pořád poledne." Adam nejistě přešlápl, chvíli mlčel a pak řekl: "Jdu se do jezera umýt, přijdu na večeři a pak se domluvíme." Eva se roztomile usmála a odběhla čekat na osmou večerní, kdy bude moci podávat večeři. Adam se otřásl: "Bože! Musels mít pěknou špičku, kdyžs tuhle nánu oživoval." "Slyším tě Adame, neber mé jméno nadarmo!" "No jo, prosim tě furt! Už abych vodsaď z toho lágru vypad! Furt ňáká buzerace!" Odsekl Adam. "Nebuď drzej k taťkovi! Uvědom si, kdo tě živí. Kdo ti dal milenku, kdo tě splodil. Hmm?" "A nepřestaneš kušnit! Dej mi pokoj, du se zavřít k sobě do své části ráje." Pravil Adam a vydal se náhodným směrem. "Nemáš svůj kus ráje. Proč to děláš? Můžu bejt jako tvůj nejlepší kamarád. Můžeš mi všechno říct, hlavně to, co tě trápí. Můžem si spolu povídat a říkat si všechny tajemství!" Ozval se melodický hlas z nebes. Adam jen znechuceně máchl rukou a pohrdavě vyprskl: "Dej pokoj, kmete!" Bohem škubl snad náznak boží zloby, ale ovládl nutkání zamáčknout Adama jako obtížný hmyz. Otočil se a byl všudypřítomný o trochu míň.
Adam konečně došel k jezírku. Bylo pořád stejně krásné, jako obvykle. Máchal si nohy v ledové vodě a říkal si, že natruc chytne rýmu, aby tatíček viděl k čemu ho dohnal. Za chvíli si uvědomil, že ani tu mizernou rýmu tu nemůže chytnout, když zde neexistují nemoci a rozhodl se pod tíhou okolností utopit.
Našel si balvan odpovídající velikosti, kus liány posloužil jako provaz a za chvíli už se skláněl nad tůňkou s kamenem uvázaným ke krku. "Sbohem krutý světe!" Zvolal a hodil balvan do tůně.
Plíce se mu začali plnit vodou a on se začínal dusit. Bylo to příjemné, jak jinak. Když klesl na dno tůně a přestalo ho bavit se dusit rozhlédl se kolem. Náhle se mu do široka rozevřely oči, uviděl totiž jinou bytost. Rychle k ní dostrkal svůj balvan a pozdravil. "Ale, ahoj Adame." Zanotoval neznámý, který měl na krku stejný balvan jako Adam. "Ahoj, kdo jsi a co tu děláš? Tady se topim já!" Vztekal se Adam. "Ale, sem nějakej satan, říkej mi ale klidně Sate. Byla tu taková nuda, že sem se chtěl utopit." Adam se zaradoval, konečně někdo kdo mu rozumí a chápe jeho problémy. "Jo, a do toho ten starej prudérní dědek s jeho pravidly. Představ si, že už je po nocích drápe do kamene." Zanaříkal si Adam. "To je ono, Adame, představ si svět bez něj, kde někoho střelíš a on zůstane ležet. Kde si zlomíš ruku a ono to bolí, svět neomezených možností, svět kde petržel a celer nahradí hamburger a cola!" Adam se usmál a tiše vydechl: "Bájo! A mohl bych se rozvíst?" Satan přitakal: "Osobně ti budu dělat advokáta." Adam blažeností zavrněl: "A co by tam bylo ještě?" Satan se nerozmýšlel: "No, mnoho žen pro tvou potěchu, nemusel by sis je ani brát! Mp3, vojna, rychlý auta, teda ty až potom, co přejdeš období co budeš kostí drtit lebku sousedum kvůli ohni. No a jablek co sníš, aniž by někdo prudil!" Adam se olízl. Sat pokračoval: "Notak, kámo, budem partneři. Stačí vzít "tatíčkovi" jeho oblíbenou hračku, takovou tu co mačká když mu stoupne křivka. Má ji v druhý zásuvce u sebe v pracovně." Náhle se z hlubin ozval dunivý hlas: "ADAME! Neposlouchej ho, konečně ti poprvý kecá, můj milášek je ve třetí zásuvce ne v druhý! Je to prolhaný lhář!" Adam se zatvářil jakoby spolkl citrón: "Kurňa! Tati, nemůžeš si dát voraz? Bavim se s kámošem satanem nebo s tebou?" "Vím co chceš říct synku, jen zoufale voláš po mé pozornosti a přízni! Je to jen výkřik zmateného nahého chlapečka v tobě. Výkřik do tmy co tě obklopuje, výkřik..." Spustil bůh svůj monolog. Adam se zatím, co se bůh zabavil sám sebou vyhrabal z tůňky a utíkal pro taťkovu oblíbenou hračku.
V pracovně bylo ticho a tma. Jen jedna malá lampička svítila v pracovně. Byla připojena přímo na elektroměr ukazující nemalou cifru ležaté osmy. "Teda to se fotřík plácne přes kapsu, než tohle splatí." Adam nechtěl ztrácet čas a hmátl po třetí zásuvce. Ruku mu však něco zastavilo dřív než tak stačil učinit. "Sakra, je fakt všemocnej." Zaklel v duchu Adam. Jen co však shlédl na to co mu ruku zadrželo, polil ho studený pot. "Adámku, tady je večer! Přinesla sem petrželovou nať, co ty tak rád! Nebo snad radši celerek?" Adam popotáhl, nakonec zahodil všechnu důstojnost a rozbrečel se: "NE! NE! NE! Nesnášim ptržel! Nesnášim i celer! A dokonce i tohle blbý místo! Nesnášim tebe! Nesnášim všechno! Já už nemůžu! Já už prostě nemůžu! Už sem unavenej! Dejte mi ty i celá ta tvoje familie pokoj!" Eva na něj s úsměvem zírala a pak jen tiše dodala: "Zlatíčko, těžkej den? No, to nevadí, tak si to rozdáme tady na stole. Večeři si můžeš sníst potom." Jen co tak řekla, natáhla se na stůl a začala nadzvedávat svůj list co měla přivázaný kolem pasu. Adam to psychicky nevydržel. Zhroutil se, vrazil si palec do pusy, začal ho dudlat a zpívat ukolébavku: Chtíc aby spal. Eva se lekla. Vzpomněla si na taťku jak vždycky, když měl přetažíno, tak mačkal tu malou chlupatou věcičku, co má v šuplíku. Ihned jí vytáhla a chtěla jí podat Adamovi. V tu chvíli se z hůry ozval hlas: "...výkřik jež pramení... EVO!!! Spáchala si prvotní hřích! Měla sis vzít příklad z Adama! Za neuposlechnutí prvního přikázání, které tímto škrtám, vás oba vyhostím z ráje!" "Dobrý bože ne!" Vzkřikla Eva. Ale to už jí nebylo nic platné. "Seber si tu klepající se trosku a odejdi, nechal sem otevřenou branku." Zahřměl bůh. "A nedáš nám alespoň něco na cestu?" Bůh se zamyslil. Eva zatím vzala Adama do náručí a vynesla ho z ráje.
Za branami ráje si okamžitě strhla záda. Jen co Adam dopadl na zem a zjistil kde je, radostí celý bez sebe začal pobíhat od kamenu ke kameni a říhal, prděl a jinak se projevoval jako správný muž. Eva se zatím podívala na boha, který jí starostlivě podal jeden uzlíček. "Tady máš Evo. Dar největší. Dar který ti usnadní trnitou cestu životem. Dar..." Eva rozbalila uzlík a z něj se vykutálel mozek. "Díky bože, nevím na co to je, ale určitě se to dobře užije." Bůh ještě chvíli sledoval Adama, který zrovna běhal po čtyřech a chrochtal, když tu mu něco padlo do oka a on se uchýlil zpět za brány své říše. Adamův uzlíček se zůstal válet na zemi u cesty. Eva si toho všimla a jelikož ten svůj už použila, odkopla ten Adamův co nejdál. Pak pomaloučku přicupitala za Adamem a slaďoučkým hláskem mu zapěla do ucha: "Chceš autíčko?" Adam si utřel slinu a přitakal. "A co Mp3?" Adam uslintl radostí a Eva to seznala jako ano. "A co ženy na které se nemusíš vázat?" Adam zatleskal a začal hopsat dokolečka. "Vážně? Tak makej!" Dodala Eva drsně a odhodila svůj palmový list.