Děda

Byl jednou jeden chlapík. Ten chlapík, to nebyl obyčejný chlapík…byl to totiž už dědoušek (táhlo mu na stovku…).
Tenhlecten děda vedl docela obyčejný život…Tedy na to, že mu bylo tak moc let, byl docela čiperný.
Každé ráno, když přemluvil své stařičké tělo, aby vstalo ze staromódní postele, se protáhl, nahodil zpět všechny končetiny, které si přes noc, neznámo proč, vykloubil, šel do koupelny a vyčistil si zuby, které si poté následně strčil do seschlých úst.
Žil už pět let sám, jeho manželka, budiž jí země lehká, umřela na infarkt, když jí její tehdy jednadevadesátiletý manžel oznámil, že se přihlásil na místní vesnický maratón.
Jelikož bydlel sám, zcela se osamostatnil, za necelé dva roky se naučil připravit snídani…svoji oblíbenou snídani – míchaná vajíčka se slaninou…(vše čerstvé, samozřejmě – ve spíži měl pověšeného už tři roky vepříka, ze kterého dělal domácí slaninu, a v místnosti vedle obýváku – myslím, že ji nazýval „Šikň rům“ choval 10 slepic).
Tak tedy, abychom se vrátili zpět k našemu dědovi…když od slepiček vybral dvě vajíčka, z vepříka odloupnul kus „slaniny“, tak všechny ingredience hodil na pánev a začal smažit. Po minutě smažení si náhle vzpomněl, že mu v televizi opakují jeho oblíbený seriál – Piškvorkové souboje (jak s oblibou říkal: „miluju adleňaliňové špolty“).
Rychle se přesunul do obýváku a s nasazením veškerých sil se chopil ovladače a zapnul svoji stařičkou černobílou televizi. Poté se svalil do křesla a nasadil si brýle.
„Jupí, už to zašalo!“ radoval se, když z televize uslyšel pro něj velice známou znělku.
Dědečka při sledování Piškvorkových soubojů byste museli vidět na vlastní oči, když vám to popíšu, nebude to ono…ale alespoň se pokusím…
Křížky a kolečka se míhaly sem tam…Jeden zápas střídal druhý…No a dědeček to celé pozoroval s takovým leskem v očích, pěsti měl sevřené a po každé, když jeho oblíbenec Jura Kříž vyhrál, začal bušit pěstičkami do opěradel křesla jako malé děcko a nadšeně řval: „Hulá! Hulá! Tys mu to natšel, ty filištíně jedeň!!!“ Radostí málem z křesla spadl.

Po půlhoďce sledování soubojů se z kuchyně začal valit štiplavý pach kouře a dědeček si rázem vzpomněl, na co zapomněl (divíte se? Při jeho věku je skleróza docela obvyklá…). Rychlostí zpomaleného blesku se vřítil do kuchyně…ale už bylo pozdě – celý sporák byl v plamenech, o vajíčkách ani nemluvě…
Slepice ve vedlejším pokoji stále vesele pobíhaly a kvokaly, nehledě na to, že se z nich za půl hodinky může stát grilovaná pečínka…
Děda jednal rychle: „Ťak, kam šem to jeňom dal těň tělefóň? Jášně, už vím!“ a spěchal na záchod. Naposledy s ním volal před měsícem, když se z naprosto neuvěřitelných důvodů zasekl v záchodové míse a musel volat hasiče…
„Číšlo na hašiše mám naštěští napšáno na tělefóňu, abych ťo nežapomněl…štopaděšáť!“ Trvalo mu tři minuty, než si doběhl pro brýle, aby viděl na čísílka na tlačítkách a vyťukal 150.
„Haló? Ťady paň Vávja. Hoší mi špolák!“ oznámil děda.
Z druhého konce telefonu se ozvalo: „Mluvte prosím srozumitelněji, pane Vávjo.“
„Já nejšu žádněj Vávja! Já jšu VÁVJA. V – Á – V – J – A…“ děda se marně pokoušel vysvětlit, že není Vávja, ale Vávra…
„Já vám rozumím, pane Vávjo…mluvte prosím dál.“

Po vyčerpávajícím rozhovoru, kdy se dispečer dozvěděl co a jak, se vydalo hasičské auto dědovi vstříc.
Mezitím, než auto přijelo, si děda až příliš akčně hrál na „mladého hrdinu, který uhasí oheň a vysvobodí krásnou…ehmm…slepici z náruče smrti“. Namontoval hadici na kohoutek v koupelně, otevřel vodu naplno a s boží pomocí se dostal přímo ke vzplanutému sporáku…
Chytla skříňka nad sporákem, kde měl děda schovanou mraženou zeleninu s nápisem „uchovávejte v teplotě – 10 – 0 stupňů Celsia“. Teď by bylo spíše vhodné říct „smaženou“ zeleninu.
Dědeček začal hasit…Po chvíli mu bylo divné, že z hadice neteče žádná voda…Hmm, jak by taky tekla, vzpomněl si… „Kdyť já blbeč šem nežaplatil učeť oď vodi!!“
Po tomhle zjištění děda vzdal veškeré snažení uhasit oheň, nechal vepříka, slepice, smaženou zeleninu i přiškvařená vajíčka být a vzal nohy na ramena. Utíkal, co to dalo… „Plvní dveže… dluhý dveže… choďba… šchodi… peš… košiška… četí dveže…a vééén!!“
Závod s časem děda vyhrál…A vida! Právě přijeli hasiči.
„Šu žachráněň!“ vykřikl děda, zatímco se hnal k hasičům, aby je mohl obejmout.
Hasiči dědovo nadšení přehlídli, a jali se hasit dům – oheň se mezitím rozšířil téměř po celém druhém patře a zevnitř byla cítit vůně, jako by někdo griloval kuřata…
„Děkuju, děkuju…“ radoval se děda a skákal dokola kolem hasiče jako malé děcko.
„Nestojí za řeč, dědulo,“ zareagoval hasící hasič, „stačí, když nás potom pozveš na ty senzačně vonící kuřátka.“

Po půlhodině byl požár uhašen, děda zachráněn, dům téměř zničen, pes i kočka utekli, televize vybuchla, křeslo se vypařilo, slepice se usmažili a sporák…? Sporák, nebo aspoň to, co z něj zbylo, leželo o poschodí níž…propálil se skrz podlahu.
Všechno „dobře“ dopadlo, děda pozval hasiče k sobě „domů“ na kuřata, a pořádně si dali do nosu!