Zdenička - Bazén

Léto toho roku začalo hodně brzo. Už v dubnu bylo horko a předpovídané ochlazení se nekonalo. Na naléhání ratolestí jsme proto už koncem zmíněného měsíce napustili bazén a čekali, až se voda trošku „odrazí“. Leč noci byly ještě chladné a voda tudíž taky…
Protože jsem nechtěla, aby tam mí nedočkaví potomci lezli a zároveň jsem si byla jistá, že je dlouho suché neudržím, učinila jsem velmi traumatizující rozhodnutí a zavolala tchýni, mají-li už v provozu svůj vytápěný bazén. Seznav že ano, nechala jsem se s rodinou pozvat na odpoledne. V závěru telefonátu jsem – po krátké pauze – sebrala odvahu a zeptala se, budou-li tam … i ostatní vnoučata. Pravý důvod svého dotazu jsem se pokusila chabě zamaskovat tvrzením, že by si s mými dětmi jistě pěkně pohrála…
Tchýně se chápavě usmála a pravila, že nemusím mít strach, neboť Zdena odvelela rodinu na chalupu. Oddechla jsem si tak důkladně, že jsem odfoukla sluchátko. Bleskově jsem je však opět uchopila, poděkovala tchýni za pozvání a šla balit.
Poobědvali jsme dřív, protože děti už se nemohly vody dočkat a i Honza spěchal, neboť potřeboval probrat se svým otcem cosi ohledně mých narozenin.
Louka, která navazuje na tchýninu zahradu byla plná pampelišek a Lucka, ač 13tiletá slečna, běžela vít věnečky. Luboš, který si oblékl plavky ještě doma, vyrazil z auta rovnou do bazénu a cestou téměř porazil dědu, který nám vyšel v ústrety.
My ostatní jsme po úvodních formalitách usedli na verandu a pili kávu. Za chvíli nám Lucka přinesla každému věneček, ale protože ji píchla vosa, tak ten pro sebe už nedodělala a běžela si to zchladit do bazénu.
Sklopila jsem si křeslo, aby mé vybledlé tělo pochytalo co nejvíce slunečních paprsků a mžourala jsem na zahradu. Cítila jsem, že za chvíli usnu. Honza vedl tichý dialog se svými rodiči, který mě pomalu ukolébával. Před přivřenýma očima mi tančily pampelišky, sluníčko se odráželo v nádherné duze na skleněné střeše bazénu a modrá obloha lemovala obraz přicházejícího léta… po zahradě poskakovali medvědi, běhali mezi pampeliškami a jeden z nich mi zakryl výhled…
V té chvíli mě napadlo, že je to sen, jenže v následující vteřině mi došlo, že sen skončil… Když mé oči počaly zaostřovat, měnil se medvěd v Theofila a pohoda v syrovou realitu.
„Ahoj teto!“ promluvil medvěd, tedy synovec – rozdíl byl prakticky zanedbatelný… Vyskočila jsem ze židle a seznala, že jsem na verandě sama, nepočítám-li Thea. Odstrčila jsem onu vlněnou kouli stranou, abych viděla na branku. Má nejhorší představa se vyplnila. Zdena právě vcházela a za ní cupital nosič… a nebyl to nosič, byl to Ríša. To jsem zjistila v okamžiku, kdy na Zdenin rozkaz položil na zem všechny tašky a krabice, takže jsem zahlédla jeho tvář. Brzy jsem pochopila i příčinu tohoto manévru. Ríša totiž vyrazil na louku honit Mášu, která se polekala našeho Reka a vzala dráhu. Zdena se psa bohužel nepolekala, ač jím zjevně nadšena nebyla.
„Chyť si to zvíře!“ řvala na Honzu, který si ho opravdu zavolal a bylo po srandě. Tedy ne tak docela, protože Ríša ještě párkrát na louce zakopl, než Mášu odchytil a přenesl na zahradu. Zatímco Tchán a tchýně odtahali do domu Zdeninu výbavu, došla výše zmiňovaná až ke mně.
„Jarní slunce je velmi zrádné a jeho paprsky není radno podceňovat!“ pravila na přivítanou.
„Taky mě těší,“ odtušila jsem a pokusila se zavřít oči co nejpevněji, proto jsem pouze slyšela, jak ze dveří vychází tchýně, tedy to, že je to tchýně, jsem poznala, až když promluvila: „Co to, Zdeničko, že jste nejeli na chalupu?“ V jejím hlasu zaznívalo zjevné zklamání, ale Zdena to jistě nepostřehla.
„Stala se nám hrozná věc,“ pravila dramaticky a chvíli se odmlčela, aby tchýně stačila vydat cosi jako starostlivé „ach“.
„Dopustila jsem se totiž osudné chyby,“ prodlužovala Zdena napětí a opět počkala na tchýnin vzdech.
„Nedala jsem Antonínovi rukavice!“ Dramatická pauza byla delší, takže tchýně stačila vyrazit své áchnutí dvakrát.
„Neuvědomila jsem si, co se může stát! Nejenže povětrnostní situace není ještě zcela dokonalá, ale ze svých děr vylézá stále více hmyzu, což jsem podcenila!“ Slyšela jsem, jak vyčerpaná Zdena klesá na sousední židli, zatímco tchýně stále přičinlivě vzdychá.
„Toníčkovi, dítěti nešťastnému, dala včela žihadlo! Samozřejmě jsme ihned vyrazili do nemocnice, kde jej ošetřili, avšak pro jistotu musíme zůstat poblíž, kdyby se objevily komplikace.“
„To je velmi rozumné...“ pravila tchýně a rovněž zdrceně – ač z jiného důvodu - kecla na židli. Mezitím dorazil Ríša, který stále svíral v náručí Mášu, což jsem poznala i se zavřenýma očima. Pes totiž vydával kvílivé zvuky a zjevně se snažil vzít páníčkovi roha.
„Pusť toho psa!“ dostal Ríša konečně kýžený rozkaz a s úlevou se zmítajícího se klubka zbavil.
„Jdi hlídat chlapce!“ pokračovala jeho polovička v udílení rozkazů, „A každých pět minut zkontroluj Toníčkovi intoxikované místo! Nařiď si stopky!“
Ríša odešel splnit rozkaz a tchýně odešla vařit zmučené matce bylinkový čaj, jenž si dovezla. Ocitla jsem se v situaci, jíž nesnáším ze všeho nejvíce. Osaměla jsem se svou švagrovou. Držela jsem víčka pevně sevřená a byla jsem odhodlaná předstírat spánek za všech okolností.
„Spíš?“ zeptala se ona osoba asi po deseti vteřinách. Snažila jsem se pravidelně oddechovat a doufala jsem, že odejde. Ó jak jsem naivní.
„Nespi!“ vzkřikla o chvíli později a za dalších pár vteřin už se mnou třásla. Pochopila jsem, že budu-li dál předstírat spánek, zboří verandu, což jsem nechtěla riskovat a otevřela jsem oči.
„Co je?“ ptala jsem se na oko rozespale a líně jsem se protáhla.
„Jak můžeš spát,“ ječela Zdena, „tvé děti jsou v tomto ročním období, tedy v období krajně nevhodném, v bazénu…a zcela bez dozoru!“
„Mé děti mají rozum,“ odtušila jsem s výrazným důrazem na MÉ a potěšilo mě, že to Zdeně došlo a odešla. Klidu mi však dopřáno nebylo, neboť v následujícím okamžiku se přihnal udýchaný Ríša a ptal se po Zdeně. Poslala jsem ho do kuchyně a otevřenými dveřmi vyslechla dialog.
„Zdeno, pojď se podívat na Toníčka, mám dojem, že se otok zvětšil!“
„Proboha, ty jsi ho nechal v takovém stavu bez dozoru?!“
„Chtěl jsem tě přivolat ke konzultaci.“
„Je s ním aspoň někdo?“
„Theofil.“
„Tedy pospěšme k postiženému!“
Poté jsem zaslechla dusot kroků, které se vzdalovaly, vzdalovaly, vzdalovaly a vzdalovaly, až jsem usnula. Měla jsem hrozný sen, jak mě pronásleduje třímetrová včela a Zdena mi chce poskytnout první pomoc. To druhé mě vyděsilo tak, že jsem se probudila. Všude bylo ticho, sluníčko už tolik nehřálo a bylo mi chladno. Z bazénu se neozýval křik, z čehož jsem vyvodila, že děti už vylezly a zamířila jsem opět do domu. V kuchyni seděli pospolu tchán, tchýně a Honza. Nechtěla jsem rušit jejich vzrušenou diskuzi, takže jsem prošla kolem nich a zamířila k počítači, kde jsem tušila děti. U počítače seděla Lucka, která mě informovala, že Zdena s Ríšou tady nechali Thea a s Tondou vyrazili do nemocnice, neb nebylo cosi v pořádku s jeho otokem a že si kluci hrají v pokoji.
Z výše jmenované místnosti se skutečně ozývalo vzrušené Theovo koktání.
„Náš táta - ééé - viděl mafiána!“
„A jak poznal, že je to mafián?“ pochyboval Luboš.
„Mafiáni nosí vždycky tmavé brýle – ééé -, a náš táta viděl – ééé - chlapa s černýma brýlema!“
„A co když byl slepej?“ nevzdával se Luboš.
„Slepci nosí - ééé - zcela černé brýle, ale tyto byly pouze hodně tmavé!“ argumentoval vzrušeně synovec.
„Tak to byly sluneční!“ zasmečoval Lubča, „Teď, když pálí sluníčko, nosí je každej…“
„Ale tohle BYL mafián!“ zapištěl Theo a jako vždy se rozbrečel.
Raději jsem vstoupila dovnitř.
„Lubošku, nechceš se ještě vykoupat?“ řekla jsem ve snaze o urovnání sporu, „Za chvíli pojedeme domů…“
„Můžu taky?“ vzlykl Theo a na mafiána rázem zapomněl. Zaváhala jsem.
„Běž se zeptat babičky…“ začala jsem opatrně, ale než jsem mohla větu dokončit, hošík již běžel za svými prarodiči a tak dlouho do nich hučel, až nakonec - k mému překvapení – svolili, ovšem za předpokladu, že tam nebude dlouho a rodičům o tom neřekne. To hoch bez uzardění přislíbil a nadšeně se rozběhl za Lubošem, který už si užíval teplé vody, až plastová střecha bazénu nadskakovala.
Vydala jsem se tam také, abych na ně alespoň z povzdálí pro jistotu dohlédla. Skutečně jsem nechtěla špehovat, ale také jsem je nechtěla rušit a proto jsem se posadila do trávy poblíž vchodu a chytala ubývající paprsky.
Přes průsvitné stěny jsem pozorovala siluetu synovce, sedícího na okraji bazénu.
„Pojď do vody!“ prskal Luboš chlorovanou vodu a plácal kolem sebe, až mi stékající voda na chvíli úplně zastřela pohled do bazénu.
„Když já nemám ééé kruh,“ vzlykal hošík zoufale, „já ho ještě letos ééé nemám nafouk – ééé – nutej..“ štkal srdceryvně.
No jo, to mě nenapadlo! Vyskočila jsem a vběhla do malého dřevěného domku vedle bazénu, kde jsou ručníky, župany a nejrůznější krámy a nafukovačky. Kruh jsem objevila docela rychle, nafoukla ho a vhodila dovnitř. Hoch uchopil kruh a počal opatrně slézat do vody. V té chvíli vrazil dovnitř Rek, takže jsem se div nevykoupala taky. Vyvedla jsem ho ven, usedla na okraj dlaždiček a počala mu házet klacík, který si odkudsi přinesl.
„Víš, co je Rek?“ zapředl Luboš další rozhovor.
„Pes!“ vyhrkl hrdě chytrý hoch.
„No, to jasně, ale jaká rasa?“ doplnil svůj dotaz Luboš.
Theo se vztyčil v plovacím kruhu a pronesl pomalu, snad ve snaze být co nejvíce podoben encyklopedii: „Je to německý ovčák – rasy německé!“
Pokud čekal projevy uznání, na něž byl zvyklý, spletl se. U Luboše bratrancova odpověď – jak obsahem, tak i podáním - vyvolala ohlušující salvu smíchu.
Theo se opět rozbrečel a já jsem se musela zvednout… Nafoukla jsem malý ostrůvek – tedy spíš stoleček s palmou uprostřed.
„Hrajte si třeba na dobývání ostrůvku…“ navrhla jsem.
„To nejde,“ pravil důstojně ubrečený génius, „to je pro mne moc krvežíznivé…“
Viděla jsem, jak se Luboš nadechuje k další salvě smíchu a metla jsem po něm ostrůvek, který jej zasáhl přímo do otvírající se pusy. Se smíchem se potopil a já jsem měla čas vytáhnout Theofila z vody. Šoupla jsem ho do domku, hodila mu několik ručníků a vydala rozkaz k dokonalému osušení. Pak jsem se odebrala do domu pro jeho oblečení. V kuchyni jsem se srazila s tchýní, která s děsem v očích běžela ven.
„Rychle, rychle, ať jde z vody, už volali, že jedou zpět!“
Uklidnila jsem vystrašenou ženu sdělením, že Theo se již suší a šly jsme pro jeho odění pospolu. Nahoře nám však vyšel v ústrety polekaný tchán s Honzou v patách.
„Co se děje s domkem?“ ptali se jeden přes druhého a na zdokumentování svých slov nás vtáhli na balkon.
Domek, postavený jen na dřevěném stupínku, se celý otřásal s děsivou pravidelností.
„Je tam Theo!“vykřikla jsem a opravdu jsem se polekala.
Všichni jsme vyrazili po schodech dolů, hnáni neblahou předtuchou.
„Co když jsem tam nechal příklepovou vrtačku a ten kluk to spustil!“ bědoval v běhu tchán a jeho žena se chytila za hlavu, takže se pustila zábradlí a uklouzla. Naštěstí mezi našimi těly nebylo kam spadnout…
Tchánova tvář ještě více zvážněla. Důvodem však nebylo zavrávorání jeho choti, jak jsme si původně mysleli, neboť se prudce zastavil a pronesl zoufale: „Je tam taky sekačka, schoval jsem ji tam přes zimu…“
Jeho poslední slova zcela zanikla v pronikavém tchýnině zakvílení. Všechny nás zamrazilo…
Ke dveřím jsme dorazili jako jeden muž a na okamžik vznikla zácpa. První pozici vybojovala překvapivě tchýně, v těsném závěsu za ní funěl tchán, těsně následován Honzou a mou maličkostí. V tomto pořadí dorazil náš peloton k domku. Tchýně jen na okamžik zaváhala – zjevně čelíce hrůzným představám – a otevřela jedním mocným trhem dřevěné dveře. V té chvíli jsme již všichni stáli za jejími zády a onen výjev jsme tedy spatřili společně s ní.
Na převráceném koši seděl Theo, zabalený alespoň do dvaceti ručníků a šíleně se klepal zimou…