Ticho 4

Ležím na dně bazénu...tlak vody mi nepříjemně tlačí oči dovnitř hlavy, ale je mi to jedno....stejně už je pozdě..
Naposledy otevírám oči..stejně toho už moc nevidím, jako bych se nacházela v podivném mlhavém šeru...a to ticho...to ticho mi rve uši...
Nad hladinou se míhají rozmazané siluety...vidím záblesky....výstřely...
Znovu se pokusím zalapat po dechu....vím že je to nesmyslné, ale tak mi velí instinkt...a já ho musím znovu zklamat...
V ústech cítím odpornou chuť chlorované vody a ...a krve?...Krev...zatápu po ráně na hrudi...tolik krve z ní vyteklo...díky té ráně se mi plíce naplnily vodou dvojnásobnou rychlostí...
Už dál nevydržím...nechci...potřebuju jít dál...
Náhle mi tvář pohladí bublinky a já znovu otevřu přivřené oči....Morio...Co to děláš...nemá to cenu...
Jednu ruku mi dá pod hlavu a druhou pod kolena....naznačím mu očima ať to nedělá....Únava mě zmáhá čím dál víc...konečně zavírám oči...konečně přichází ten vymodlený spánek...věčný spánek...konečně tma...

***

,,Né! Sarame!‘‘ zařval Morio a sledoval, jak dívka dopadá do vody. Její tělo rychle kleslo ke dnu a stále od ní připlouvaly nové a nové bubliny. Rozběhl se, chtěl za ní skočit, ale těsně před ním proletěla další kulka a rozprášila skokánek na štěrk. Zarazil se a obhlédl situaci. Ishida s Yunou byli v bezpečí za masivními dveřmi, ale co on? Navíc...musel rychle vytáhnout Sarame!
Na zemi poblíž spatřil krabici s těžkými gumovými granáty, které se používají při potápění. Rychle jedem popadl a hned na to krabici eliminoval další výstřel. Uskočil, zamířil a hodil. Trefil se. Granát zasáhl střelcovu pušku a vyrazil mu ji z ruky. Ten se pro ni sehnul a toho Morio využil. Rozeběhl se na útočníka a prudce ho kopl kolenem do obličeje. Střelec dopadl hlavou na kraj bazénu a kolem něj se rozprskla krev. Byl v bezvědomí. Morio si ulehčeně oddechl, ale náhle z chodby zaslechl další hlasy...spoustu hlasů. V panice popadl odhozenou zbraň a postavil se čelem ke dveřím, očekávajíc teroristy. Ti vběhli rychle dovnitř, rychle obhlédli situaci a začali se pochechtávat.
,,Ty se nám postavíš úplně sám jo?‘‘
,,Máš odvahu chlapečku.‘‘
Morio cítil, jak má srdce někde v žaludku a myšlenkami byl stále u Sarame.
,,Nepostaví se vám sám! Odhoďte zbraně!‘‘ ozvalo se za ním a on se prudce otočil. Za ním stály dvě policejní zásahové jednotky a měly každého teroristu zvlášť na mušce.
,Skvělý Ishido!‘ blesklo mu hlavou.
Bylo jasné, že se tu strhne obrovská přestřelka. Morio už na nic nečekal a vrhl se šipkou do bazénu.

***

Otevřela jsem oči. Náhle a bez zdlouhavého mrkání. Prostě jsem je otevřela. Všude kolem mě bylo bílo a čisto a otevřeným oknem vnikal do pokoje ptačí zpěv. Ležela jsem na vysoké nemocniční posteli a cítila jsem škrábání naškrobeného nemocničního povlečení.
Přiložila jsem si ruku na čelo. Tak šíleně mě hlava snad ještě nebolela. Prudce jsem se nadechla a....doslova vykřikla bolestí. Rychle jsem odhodila deku a zadívala se na svůj úhledně obvazy obmotaný hrudník.
,Já jsem přežila?‘
Vzpomněla jsem si na plíce plné vody, na ten tlak a ticho....
,Já vážně přežila?‘
Musela jsem s někým mluvit. No tak...kde je taková ta věcička, co se zmáčkne a přiběhne tlustá sestřička?
Snaživě jsem se nadzvedla na loktech, což, jak jsem hned zjistila, nebyl nejlepší nápad, jelikož jsem málem umřela. Hrudník se mi doslova rozpínal tepavými vlnami bolesti a já se snažila udržet slzy, které se mi draly zpod víček.
,,Do háje!‘‘ usykla jsem a objímala se rukama.
Když se bolest utišila, začala jsem kolem sebe tápat rukama.
Tohle...ne to je banán...tak tohle...zase nic, to je...co to sakra je?! Kterej úchyl to sem dal!...Há...tady to je...
Zmáčkla jsem malý šedivý ovladač a nad hlavou se mi rozzářila světlo. Asi za dvě minuty do dveří vtrhla rozcuchaná doktorka, čtyři sestřičky a ani jedna tlustá, a z naprosto nepochopitelných důvodů také údržbář. Všichni na mě začali mluvit, ptát se jak mi je a podobné hovadiny a já raději předstírala spánek.
,,No tak...vstávej ne?‘‘ rýpla do mě jedna ze sester a já tedy zase milostivě otevřela oči.
,,Jak ti je?‘‘ zeptala se tentokrát jen doktorka a já hodila další divný pohled po údržbáři.
,,No...jako s dírou v plicích.‘‘ oznámila jsem jí. ,,Co tu dělá ten člověk?‘‘ ukázala jsem na postavičku v modré kombinéze.
,,Víš že ani nevím. Ven!‘‘ zařvala na něj doktorka a já vytřeštila oči. Bože kam jsem se to dostala?!
,,Chci vstát.‘‘ prohlásila jsem a doktorka lovila rovnátka po zemi.
,,Jsi se zbláznila děvče. V tomhle stavu? Vždyť ty jsi byla asi dvě minuty mrtvá!‘‘
,,Fakt jo? Hustý!‘‘ vykulila jsem oči a dvě ze sester vypadaly, jako kdyby chtěly skočit z okna.
,,No hrozně, ale teď ti vážně nařizuju, abys ležela a nikam nechodila. Když budeš něco potřebovat, tak si zazvoníš ano?‘‘ vychrlila na mě a já raději kývla. Doktorka i s procesím, které mi nejprve načechralo polštář, odešla a já, jakmile se za nimi zaklaply dveře, jsem odhodila deku a pomalu se posadila. Se zkřiveným obličejem jsem překonávala bolestivé stahy a napřímila se, nohy jsem spustila dolů z postele a dotkla se chodidly studeného linolea.
,Ok...teď se ještě postavit a bude to v pohodě.‘ prolétlo mi hlavou a já se sesunula z postele na zem. Zavrávorala jsem a kdybych se nedržela pelesti, tak se tam rozplácnu jak přejetej šnek.
,Dobře dobře....rovnováhu bychom měli...‘
Pomalu jsem se pouštěla a zkoušela udělat pár krůčků. To teda nechápu, jak můžou člověka při chůzi bolet plíce. Nicméně chodit jsem stále uměla a tak jsem popadla župan, přehozený přes druhou postel a vyřítila se (rychlostí želvy mořské) na chodbu, kde jsem hned odbočila směrem k východu z oddělení a chystala se jít někam na kafe.
,,Kampak se ženeš?‘‘ pronesl někdo za mnou pobaveně a já se prudce otočila, čímž jsem ztratila rovnováhu a byla bych upadla, kdyby mě ten někdo nezachytil. Posadil mě na takové ty sociální nemocniční židle v čekárně a já se konečně podívala, kdo to je.
,,Ishido?‘‘ vyjekla jsem a usmála se. ,,Jsi v pořádku? Co Yuna? A Morio?‘‘
,,Jsem v pohodě...pár oděrek, to samý Yuna a Morio...‘‘ odmlčel se a zatvářil se smutně. To mě fakt vyděsilo.
,,Co je s ním?! Ishido mluv! Co je s ním!‘‘ pokusila jsem se s ním zatřást (zůstalo u toho pokusu xD) a měla jsem sto chutí se rozeřvat.
,,No víš....strhla se tam obří přestřelka...a on pro tebe skočil do toho bazénu. Jedna kulka ho trefila a...‘‘
,,Ishido!‘‘
,,Přijde hned, jenom si skočil na záchod.‘‘ vyprskl a začal se nehorázně chechtat. Chvíli jsem stále jako opařená, ale pak jsem po něm skočila. Vyrvala jsem mu trochu vlasů na výrobu woodoo panenky a poté jsem ho začala krvelačně mlátit pantoflí.
,,Co tady vyvádíte?‘‘ zeptala se pobaveně Yuna, která si evidentně byla pro kafe v automatu.
,,Zabíjim ho. Chvíli se mi snažil nakecat, že je Morio zraněný, nebo snad i mrtvý...‘‘
,,Já se o nic nesnažil...jen jsem to protahoval. Měla jsi vidět ty svoje výrazy.‘‘ tlemil se dál a já jen pěnila vzteky. Hrudník se začal ozývat trochu víc a já se musela posadit.
,,Ahoj princezno.‘‘ ozvalo se nade mnou a já zvedla hlavu.
,,Morio!‘‘ vyhrkla jsem a objala ho. ,,Díky.‘‘
,,Za co?‘‘
,,No...vytáhls mě ven z té vody...‘‘
,,Jo tohle...no..není zač.‘‘ Prohlédla jsem si ho. Měl ruku zavěšenou v pásce a dosti důkladně obvázané rameno.
,,Oni tě fakt střelili?‘‘ zeptala jsem se a ukázala na obvaz. Přikývl.
,,Slečno!‘‘ zařval někdo za a já nadskočila leknutím dva metry nad zem. Obezřetně jsem se otočila a viděla šílenou sestřičku jak se na mě žene s léky.
,,Sakra....asi budu muset do postele.‘‘ houkla jsem omluvně na Moria a on se usmál.
,,Neboj...ještě se uvidíme.‘‘ Kývla jsem a sestra mě bolestivě popadla za předloktí.
,,Tohle nesmíte dělat! Takhle se courat po chodbách! Kdyby vás viděla paní doktorka-‘‘
,,Tak s tím nic neudělá.‘‘ dopověděla jsem za ní a vešla do svého pokoje. Natlačila mě na postel, vhodila mi do krku čtyři tabletky a zamotala mě do peřiny.
,,Zlobíte. Musíme s tím něco udělat.‘‘ mumlala a zavřela dveře. Zachechtala jsem se, protože mě nenapadlo nic, čím by mi znemožnila znovu vstát a odejít. Vzápětí mi však zmrzl úsměv na rtech. Ona mě zamkla!!

***

,,Yuno! Stůj!‘‘ ječela jsem, v běhu si zavazovala levou botu a navlékala sako. Odcházeli jsme s partou na oběd do Macdonaldu a já se nějak zasekla u skříňky. Yuna mě teď naprosto ignorovala a na ní velice nezvyklou rychlostí (ultramaxišnek!) mířila k Ishidovi, stojícímu se skupinkou dalších kluků u vrat. Od toho přepadení s ním chodila a vyvíjelo se to mezi nimi celkem dobře xD.
,,Ty jsi tak blbá!‘‘ zaklela jsem procítěně a hodila sako s taškou na zem a sehnula se ke tkaničce.
,,Nějaký problém?‘‘ zeptal se někdo nade mnou, ale já se neobtěžovala zvednout oči. Stále jsem rvala za tkaničku a přála jí krutou smrt přetržením.
,,Starej se o sebe dotěro!‘‘ odfrkla jsem a neznámý se ke mně sehnul.
,,No tak dobře. Chtěl jsem tě pozvat na oběd...ale když nechceš..‘‘ konečně jsem se na něj podívala a ztuhla jako králík v mrazáku.
,,Ehm...‘‘ má výřečnost nezná hranic, asi ze mě něco bude. Morio se usmál (racek chechtavý) a tkaničku mi zavázal.
,,Héj, není mi pět!‘‘ zaječela jsem. Vytáhl mě na nohy, vzal kolem pasu, do druhé ruky popadl mé věci a naprosto proti mé vůli (kecy) mě táhl k ostatním. Snažila jsem se ho zneškodnit vražednými a spalujícími pohledy, ale nejspíš je přes sluneční brýle neviděl...Smůla no.
,,No hurá, kde ses sekla?‘‘ zeptala se mě Yuna, zavěšená do Ishidy (ta holka je tragik) a vrhla po mně pohled, který tu raději nebudeme rozvádět xD.
,,Pokec s tkaničkou, víš jak...‘‘ objasnila jsem jí a celá parta se hnula směrem k onomu velice nezdravému a drahému fast foodu. Snažila jsem se vypadat zoufale, už jenom proto, že jsem brala ohledy na svou váhu, ale hlad byl silnější...nakonec jsem s přemáhám vytáhla peněženku ovšem po nahlédnutí dovnitř jsem zjistla, že jsem švorc.
,,Uno problemo?‘‘ zeptal se mě fakt vtipně Ishida, který jakožto jazykový mentál uměl jen tuhle jedinou frázi.
,,Jsem bez peněz...‘‘ zamumlala jsem a Morio zpozorněl. Okamžitě vytasil svou šrajtofli, a zadívalse na mě.
,,Zvu tě.‘‘ oznámil mi a já se nadechla. Okamžitě mě však zarazil zvednutím ruky.
,,Ne žádný vrážení prstů do oka nebude. Teď prostě nesmíš odmítnout.‘‘ prohlásil a přinutil mě k úsměvu.
Ne...tentokrát neodmítnu.