Hřbitovní idyla

Milí přátelé hororů a fantasy, chtěla bych vám ku příležitosti dnešní úplňkové noci vyprávět příběh který... Ale sami uvidíte:
„Nosferatu, Nosfe raduj se!" prozpěvuji si chodíc po hřbitovní zdi. „Zpíváš to falešně", okřikne mě jeden z mých kámošů a mrští po mě jednu ze svých práchnivějících kostí. Rána mě zasáhne do břicha a já se zřítím nekontrolovatelně ze zdi. Naštěstí my upíři si nemáme co zlomit, a tak se škrábu v doprovodu svých nepublikovatelných vulgarismů zpět. Kost, která mi doposud ční z dutiny břišní mě nepříjemně překáží, a protože nemám v plánu si ze svých útrob udělat sklad na odložené části těl, nebo věšák, hodím ji zpět po jejím majiteli. Ten ji zachytí a brblajíce zaleze do své rakve. To se tak někdo má, když dostane dubovou rakev, co vydrží roky. Všichni kámové mají kvalitní truhly, jenom já mám nějakou aušusovou, zřejmě od větnamců.
„Já se na ty pozůstalý vybodnu, že jsem jim to odkazoval," ozvalo se pod kamennou deskou. „Kluci pojďte mi pomoct! Už tu ležím tejden a nemůžu se vyhrabat, navíc na mě nepříjemně doráží rodinka nějakejch pitomejch červů, ale ty mě nedostanou!" Kámen se začal odvalovat a ozvalo se: „To není možný on mi sem někdo narafičil vázu s česnekem!" Rozhořčený upír mrštil vázou po nejbližší oběti, a ta to hodila dál a tak dále. Ve výsledku to vypadalo, jako když si děti přehazují horkou bramboru, až na to že při dopadu to zasyčelo a nad hřbitov se začal uvolňovat zapáchající oblak v podobě atomového hřibu v Hirošimě.
A však co to? I ti, kteří mají svůj ušní ovar značně rozložen, slyší, jak něčí kroky drtí štěrkový povrch na hřbitovním parkovišti. Že by zase nějaký komik se svěcenou vodou a křížem? Všichni si posedali na hřbitovní zeď a čekali, co přijde. Někteří dokonce přinesli popcorn a colu, aby to mělo tu správnou atmosféru. Ti, kteří se na ni již nevyškrábali, si přinesli rozkládací plastikové židle. Kryšpín, náš nejstarší a nejzkušenější druh řekl: „Tak já snad půjdu otevřít." Někteří se začali schánět po zmrzlině. Uslyšeli jsme vrzání dveří a napjatě očekávali, co se bude dít.
Na palouku, které osvětlovalo měsíční světlo. Ne, pardon, pouliční lampa, ale hodilo by se to sem ne? Tak na tom palouku se schylovalo k lítému boji. Na jedné straně Kryšpín - neozbrojen, roztrhaný šat (pod ním semtex, ale to nemusí nikdo vědět), bílá kůže a pod ní prosvítají kosti, znuděný výraz obličeje. Na straně druhé ON - vysoký, mužný, svalnatý, v černém plášti (snad jste nemysleli že to bude blonďatá holčička s copy, nejsem Kulhánek) a mimochodem v ruce glock (zajisté se stříbrnými kulkami, jinak by mu byl na... dvě věci).
Začal boj, ON odhodil plášť a předvedl nám, obecenstvu, že permanentka do posilovny se vyplatila, stejně tak jako prachy za steroidy. A začala komická produkce - žonglování s dubovými kolíky, bubliny ze svěcené vody, šavlový tanec se sekerou a jako přídavek břišní tanec s palicemi česneku. Kryšpín byl opřen znuděně o blízký dub a snažil se mu ukázat, že fakt to s tím dubovým kolíkem nemá cenu. ON to nepochopil ani když se Kryšpín polopaticky probodnul dubovou větví a nic se mu nestalo. ON se pořád paličatě snažil ho probodnout kolíkem a nerespektoval zkušenost, že upíři jsou proti takovýmhle výmyslům už 500 let imunní. Po několika minutách ustavičného bodání (někdy jsme si ho již začali plést se šicím strojem) padl na kolena a těžce oddechoval. Kryšpín do něj kopl, převalil ho na záda. Obkročmo si na něj sedl a zdvihl ruce ve vítězném gestu. Z našich řad se ozval bujarý potlesk a skandování: „Kryšpín na hrad!"
Začalo svítat a všichni jsme si šli lehnout. Jen několik jedinců se šlo opalovat, protože byl krásný letní den (já vám dám přemožitelé, sluneční světlo, CHA).