Den Blbec

Nemůžu uvěřit svým očím! Rodiče mi kompletně a hlavně úplně nově zařídili pokojík! Nechápu čím jsem se zasloužila, ale to teď moc neřeším. Svalím se na novou obláčkově modrou postel s přehozem a nebesami. Jůůůů! Naproti postele je plazmovka!!! Přesně ta, co jsem jí viděla včera v obchodě. Musela stát majland! A ten noční stolek vedle mě...! A ty závěsy..! A ten stůl...! A ta židle...! No to je prostě a jednoduše neuvěřitelně skvělé! Posadím se na postel a rozhlédnu se po svém novém sídle. No konečně! Ta stará, značně sešlá skříň, ještě po praprababičce, je pryč i se stejně vyhlížejícím stolem a poličkou a budíkem. Super! Konečně sem můžu přivést kamarády aniž bych se styděla. Co styděla, teď se můžu vyloženě vytahovat....
,,Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr," rozeřve se celým pokojem.
Otevřu rozespale oči, natáhnu ruku a praštím do toho rámusu. Hm, takže nový pokojík byl jen sen. V naději, že bych se mohla mýlit, zvednu hlavu.....a zase ji položím. Nepletu se. Bohužel. Žádná úžasná plazmovka, žádná postel s nebesy, žádný úžasný noční stolek nebo závěsy..... jen polorozpadlá skříň, polička se seškrábaným lakem, počmáraný a poškrábaný stůl a tady ten budík, co snad zvonil ještě Mojmírovcům. Prostě nádhera.
Nějak se vykodrcám z postele, dojdu si na záchod a do koupelny, kde zjistím, že mi došel můj denní krém. Protože není moc času, sáhnu po jiném výrobku, který sice moc krém nepřipomíná, ale mamka o něm něco říkala.... hm, je docela dost mastný, to jsem tedy zvědavá. Nakonec se na "krém" vykašlu a raději vytáhnu korektor, abych zamaskovala nedokonalosti pleti, jak se tomu vznešeně říká. Samozřejmě se mi to nepovede, ale utěšuji se, že to není tak moc vědět. Sama tomu sice nevěřím, ale.... nechme být.
Potom vletím do pokojíku, abych našla něco na sebe.Prádlo vyprané není, proto si vezmu takové vytahané kalhotky, navlíknu kalhoty, doobleču se a přistoupím k vlasům. Vypadají fakt děsně. Ve snaze zkrotit je, na ně nastříkám plno Hairspraye. Vlasy drží, ale vypadají děsně zalepeně. Nejenže vypadají, oni JSOU zalepené. Rozčesat je nestíhám, stáhnu je do culíku a zapletu v cop. V kuchyni popadnu krajíček chleba, který namažu zbytkem Lučiny, popadnu tašku, klíče, bundu, nazuji boty a peláším do školy.

Už, když docela jásám nad rozumem osudu, který mi až do dvanácté hodiny polední nic zlého nenachystal, kromě dvou zkoušení, zapomenuté svačiny a pití, uvědomím si, že máme tělocvik. A já mám na sobě zrovna ty nejhorší bombarďáky! No tak to je něco!
Samozřejmě při převlíkání neujdu vysmátým poznámkám, ale to horší má teprve přijít. Celý tělák mi totiž "kalhotky" padají a dělají všechno proto, abych já nic dělat nemohla.
Konečně skončí ten teror, převlíknu se co nejrychleji a pádím na oběd. Zrovna když mám hlad, udělají jediný jídlo, co mi nechutná a není mi po něm dvakrát hej. Mám ale takový hlad, že ho sním a vyrazím na odpoledku. Po dvaceti minutách mi břicho začne dávat souhlasně najevo, že oběd nebyl nejlepší nápad. Když se přihlásím po třetí, že chci na záchod, učitel už ztratí trpělivost.
,,Teď jste byla Magdaléno, to nemůže chvilku počkat?"
,,Obávám se že ne," odpovím sklíčeně.
Moje obavy se potrvdí jako správné, protože vzápětí vyletím na záchod neuvěřitelnou rychlostí.
Chvilku potom, co přijdu domů, se můj žaludek trochu uklidní. No hurá.
Zapnu televizi, abych se podívala na můj oblíbený seriál, jenže stihnu jenom konec.
Protože moc nechci dráždit po odpoledním záhulu žaludek, dám si jen Activiu a kousek rohlíku. Když dojím a slupnu poslední lžičku, zjistím, že jogurt je týden prošlý.
Večer ulehám naprosto utahaná a zničená. Ještě že mě čeká víkend, jinak bych to asi nepřežila. Ale jestli bude jako dnešní den.... super.
A to můžu být ještě ráda, že jsem si ráno nenamazala na obličej to mazadlo na nohy, co jsem považovala za krém.
Život je boj. Ach jo.